Moje lednová realita
2. 02 2016 | 21.16
Hromada knížek z knihovny ke čtení a hnusný bacil na krku (resp. v krku, potom na průduškách a napotřetí už naštěstí jen rýma) – asi tak by se dala shrnout moje lednová realita :o(. Ale ne, vlastně jsem toho stihla mnohem víc...
Díky prodlouženým "prázdninám" jsem začátkem ledna vyrazila do knihovny a napůjčovala jsem si sedm nebo osm knížek s tím, že zkusím trochu šlápnout do pedálů a přečíst nějaké tituly z "Mých dokumentů", abych splnila další bod projektu, než mi vyprší průkazka. S množstvím nepřečtených knih, které mám doma, si totiž myslím, že v nejbližších dvou třech letech do knihovny nejspíš ani nepáchnu :o). Některé knížky jsem samozřejmě odložila nedočtené (hned po pár stránkách, protože nemám čas ztrácet čas :o), ale jinak to celkem jde. Momentálně už mám přečtené tři a nakousla jsem čtvrtou :o) Nicméně o tom, co všechno jsem přečetla a jak se mi to líbilo/nelíbilo napíšu raději do samostatného článku, aby mohl být pěkně přehledně v mém "Čtenářském okénku" a ne jako součást podobného slepence :o)
Kromě čtení jsem si taky našla čas na sledování snookeru, konkrétně turnaje Masters 2016 z londýnského Alexander Palace, nebo jsem koukala na Teorii velkého třesku (už jsem se propracovala na začátek sedmé série :o). Z Masters jsem jako úplně první viděla zápas Ronnieho O'Sullivana s Markem Williamsem v úterý 12. ledna 2016, který byl poměrně hodně napínavý, protože třetí a čtvrtý frame s přehledem vyhrál Williams a až potom se Ronnie trochu sebral, dokonce uhrál i dva stovkové náběhy (celkem za kariéru už jich tím pádem měl 804 :o) a nakonec vyhrál 6-5.
Ve čtvrtek 14. ledna 2016 večer a v pátek ráno (jakožto na opakování ze záznamu) jsem pak koukala na čtvrtfinálový zápas Ronnieho O'Sullivana proti Marku Selbymu, u kterého mi bylo Marka Selbyho zase líto, protože je to velký sympaťák a hraje velmi dobře, jen nesmí stát proti Ronniemu O'Sullivanovi, protože proti němu vypadají všichni jako totální matlalové :o(. Navíc bych řekla, že zrovna u tohohle zápasu bylo evidentní, že snooker je sport, kde psychika hraje velkou roli – ve chvíli, kdy se Ronnie dostal po jedné Markově chybě ke stolu a začal předvádět svoji skvělou hru, a Mark Selby sedící v koutě si nervózně tahal za kravatu (až si ji teda ve výsledku uvolnil a do konce zápasu ji měl tak hezky roztomile nakřivo, ale to je vedlejší :o), měla jsem pocit, jako by to vnitřně vzdal, jako by si řekl, že proti Ronniemu prostě nemá šanci, a nakonec tomu tak se skóre 6-3 opravdu bylo (ne, že by to Selby vyhrál, kdyby to "nevzdal", ale myslím si, že by si uměl pro sebe urvat mnohem víc framů a aspoň trochu Ronniemu zatopit :o).
Na druhou stranu jsem neviděla zápas Judda Trumpa s Neilem Robertsonem, protože páteční večer si ostatní členové domácnosti bohužel představovali jinak než strávený sledováním snookeru :o(, což byla evidentně škoda, protože jejich souboj skončil těsným 6-5 pro Trumpa (v celém Masters jsem jaksi neměla na Judda štěstí a přitom mu to očividně šlo :o(. Nicméně v pátek kolem desáté večer jsem ještě chytla kousek hry Stuarta Binghama proti Johnu Higginsovi a vtipnou glosu našich komentátorů o tom, že kdyby měl kterýkoli z nich hrát v semifinále proti Ronniemu O'Sullivanovi tímhle způsobem, tak prohrají na plné čáře :o), načež jsem tu televizi raději vypla a šla spát :o)
V sobotu 16. ledna 2016 jsem koukala na semifinále – nejdřív na záznam (sestřih) hry Judda Trumpa proti Barry Hawkinsovi, přičemž když jsem televizi zapnula, tak hrál Trump dobře a Barry tam jen tak seděl ve svém koutě a vypadal jako ňouma. Potom ale udělal Judd poměrně školáckou chybu a ke slovu se dostal zase Barry Hawkins a Trump pro změnu vypadal jako ťulpas, ale co hůř, Trump už tak zůstal sedět až do konce zápasu s výsledkem 6-4 :o(. I když možná to tak bylo lepší, protože kdyby postoupil do finále a hrál proti Ronniemu O'Sullivanovi, měla bych nejspíš dilema, komu z nich fandit :o)
Večer kolem desáté jsem pak naživo sledovala závěr zápasu Ronnieho O'Sullivana proti Stuartu Binghamovi a byla to docela napínavá hra, protože z původně přehledné situace 5-1 pro Ronnieho (hrálo se na šest vítězných framů) se to nakonec zvrtlo v poměrně lítý boj, při kterém jsem si uvědomila, že Stuart je vlastně úřadující Mistr světa! Ronnie zkazil pár celkem jednoduchých strků (asi pracovaly nervy, údajně to byl jeho první velký turnaj od Mistrovství světa, takže po osmi měsících) a pak už se to s ním vezlo (ale nezapomněl svého protihráče pochválit za jeden obzvlášť těžký a obzvláště povedený strk do jistoty poklepáním tága o stůl :o), ale nevzdal to, a když dostal od Stuarta příležitost, dohrál hodně těžký stůl s bodovým výsledkem 62-61 a postoupil tak do finále.
Na to jsem v neděli 17. ledna 2016 koukala taky jen po kousíčkách – na záznam z první části od sedmi večer a pak zhruba v devět večer doslova na samotné finále – na konec posledního framu, ve kterém Ronnie O'Sullivan vyhrál proti Barry Hawkinsovi 10-1 s čistým náběhem 82 bodů, přičemž Barry vyhrál jen ten úplně první frame a pak už to byla čistě Ronnieho vítězná jízda. Je to prý jeho už šestý titul z Masters, čímž drží rekord spolu se Stevenem Hendrym :o)
Jinak jsem si v lednu ještě pohrávala se svými přerostlými vlasy a vytvářela z nich nejrůznější účesy, jako například drdůlek na koncert Jihočeské filharmonie (napadlo mě to v kabince v obchoďáku při zkoušení nových kousků na oživení mé garderoby – ono jsem taky na víc neměla v ten čtvrtek čas a přišlo mi to na večer lepší než prachobyčejný culík :o) nebo "jednostranný" copík, který jsem si upletla na mrazivý výlet na Hlubokou, abych vypadala i v čepici jako člověk :o). Byla to docela příjemná kratochvíle, protože když jsem doma, nemusí být moje výtvory dokonalé, takže by byl skoro hřích něco nezkusit, a navíc už jsem ty vlasy měla opravdu hodně dlouhé (na konci ledna jsem si je pak došla nechat zkrátit ke kadeřnici na svoji obvyklou "culíkovou" délku :o)
No a samozřejmě jsem se v lednu i nervovala na pohovorech, ale to není zajímavé, a hlavně už to díkybohu není aktuální, neb od včerejška už zase zařezávám :o)