Zážitkový týden v Budapešti
13. 02 2016 | 19.02
Původní plán byl takový, že (jako poslední dobou už každý rok) loni v červnu odjedeme s mamkou na týden do Budapešti a nebudeme dělat nic jiného, než se jen válet v lázeňských bazénech a sem tam zajdeme mrknout na nějakou památku (jako třeba v neděli na Parlament, protože to jsou stejně vstupy do lázní nejdražší) či na něco dobrého na zub do jedné z předem vyhledaných restaurací, kde vaří i bezlepkové varianty jídel. Ve výsledku sice na žádné velké válení v lázních nedošlo, i tak jsme si ale užily moc pěkný týden, tentokrát celkem nabitý zážitky a poznáváním :o)
Vím, že jsem se už minule zapřísahala, že do Budapešti vlakem víckrát nepojedeme, jenže když ony jsou ty letenky tak zatraceně drahé a za rok člověk vždycky trochu pozapomene, jaké že to bylo vlastně peklo, takže jsme i v roce 2015 cestovaly prostřednictvím Českých drah, nicméně si troufám tvrdit, že tahle cesta překonala veškeré meze. Začalo to už na Hlavním nádraží, kde jsme v naší soupravě jaksi nebyly schopny najít svůj vagon, kam jsme měly zakoupené vstupenky. A nenašla ho ani výpravčí na nástupišti, ani paní průvodčí přímo ve vlaku s tím, že vagon číslo 365 k vlaku nejspíš vůbec nepřipojili, protože jede málo lidí :o(. No co vám budu povídat, naštvala jsem se hned při odjezdu, neb to nesmyslné běhání s kufry po nástupišti a následně pak po vlaku – paní průvodčí byla opravdu expert a neměla ani šajna o tom, jak jsou vagóny za sebou řazené, takže nás suverénně poslala opačným směrem, načež jsme skončily v úplně posledním vagónu, kam nám pro zpestření v Brně nahupkali černě odění extremisti (nejspíš fotbaloví fanoušci, nevím), kteří se evidentně už před cestou (a samozřejmě celou dobu ve vlaku) notně posilňovali alkoholem, v jednom kuse odbíhali kouřit na WC a vedli poměrně hlučné a vulgární hovory, z kterých mi běhal mráz po zádech (výroky typu: "bych ho ubodal, ty píčo" byly opravdu nezapomenutelné). Takže si představte nás, dvě slabé ženy, jak sedíme v kupé namáčknuté u okénka, a vedle nás čtveřice opilých jinochů vedoucí podobné řeči. Můžu vám říct, že takhle úzko už mi hodně dlouho nebylo (neodvážila bych se ani pípnout, natož se dojít třeba vyčůrat a celou dobu jsem tvrdošíjně předstírala, že jsem zabraná do Brownova Ztraceného symbolu a nic z dění okolo mě nevnímám :o(, a ačkoli bych nikdy nevěřila, že to řeknu, neskutečně se mi ulevilo, když v první zastávce za hranicemi, ve slovenských Kútech, přistoupili do vlaku policejní těžkooděnci (a to jsem nám prosím kupovala místenky do "klidné části vlaku"). Obě skupiny nás pak díkybohu poklidně opustily v Bratislavě a my jsme si pravidla nepravidla zamkly kupé (a po čtyřech hodinách cesty si konečně odskočily na záchod, i když značně "zdevastovaný" a plný prázdných PETek od piva a jiného bordelu :o(. Potom už cesta probíhala bez komplikací a my v pořádku dorazily do cíle naší cesty. Ale abyste si nemysleli, že to bylo všechno, při zpáteční cestě se opakovala situace s neexistujícím vagónem (s extremisty už naštěstí ne) – fakt psina, ještě že jsou Maďaři takoví pohodáři a nikdo nás nevyhazoval, ani nepřesazoval, když jsme si prostě našly místa podle vlastního uvážení. Každopádně myslím, že můžu s klidným svědomím prohlásit, že s Českými dráhami jsem nadobro a jednou pro vždy skončila.
Jinak před odjezdem jsme měly starosti ještě i s tehdy teprve počínající vlnou migrantů. Pár dní před naším odjezdem se totiž v televizi objevily trochu znepokojivé obrázky přímo z "našeho" nádraží Keleti, ale než jsme dorazily, evidentně se Maďarům podařilo situaci zvládnout, protože když jsme tam přijely, nebylo vůbec poznat, že by měli nějak problém s uprchlíky – nádraží bylo čisté a jen s minimálním ruchem běžných turistů, jako jsme byly my. Celkově bych řekla, že Maďaři jsou v tomhle trochu vyspělejší než my, protože nejen že se tamní vláda stará přednostně o své občany (místo aby praktikovala anální alpinismus směrem k Evropské unii nebo ještě hůř hájila své vlastní soukromé zájmy a hrabala do vlastní kapsy – teoreticky to možná taky dělají, ale rozhodně v menším měřítku a ne tak okatě jako u nás), ale celkově tam panuje zdravější řád – lidé mají respekt z policie, ve veřejné dopravě se bez platného lístku nesvezete (tak jako se v ní u nás zadarmo ohřívají bezdomovci), protože na každé zastávce stojí revizoři, a všichni jsou k sobě navzájem tak nějak slušnější (např. v Praze se mi nikdy nestalo, že by mi nějaký muž dal při nastupování do vagónu nebo na jezdící schody zdvořile přednost :o(
V den příjezdu, v sobotu, už jsme toho jako tradičně moc nestihly. Po sedmi hodinách cesty vlakem (a to prosím jenom z Prahy, do které jsme se taky musely nějak dostat), jsme si už jen na budapešťském nádraží Keleti koupily týdenní jízdenku na MHD a pak jsme krásnou novou linkou metra M4 zamířily rovnou k našemu hotelu (opět City Inn jako předchozí rok), kde jsme po vybalení kufrů ještě zaběhly do nákupního centra Corvin hned za rohem a zásobily jsme se pitím a nějakým ovocem (všude jde platit kartou, takže jsem tentokrát ani neměnila žádné HUF a jen jsme si v Corvinovi vybraly z bankomatu nějaké drobné na zmrzliny :o), což byl strategicky důležitý krok neb v Maďarsku platí nový zákon omezující otevírací dobu velkých řetězců a obchodů vůbec, takže v neděli bylo skoro všude zavřeno kromě kaváren a restaurací a pár stánků v parku u Széchenyiho lázní.
Na neděli 21. června 2015 jsme měly v plánu prohlídku Parlamentu. Lístky jsem tentokrát koupila v předstihu přes internet už doma (za 2000 HUF/osobu), abychom se zbytečně nemusely zdržovat ve frontách, takže jsme měly poměrně dost času a po snídani jsme si ještě zajely omrknout naše oblíbené Náměstí hrdinů (linka metra M1, zastávka Hösök tere) a prošly se i přilehlým parkem, okoukly kačenky na jezírku a tak :o). Počasí celkem šlo, bylo krásně slunečno, i když na druhou polovinu června foukal docela studený vítr, ale do lázní jsme se nechystaly, tak nás to nijak zvlášť netrápilo. Před polednem jsme se pak přesunuly k Parlamentu (linka metra M2, zastávka Kossuth Lajos tér), kde teda coby na nábřeží už foukalo fakt docela dost a kde jsme k našemu překvapení (na rozdíl od předchozího roku) musely zamířit do zbrusu nového návštěvnického centra zbudovaného de facto pod zemí (trochu jako v Louvru :o), jehož vchod je při pohledu od řeky po levé straně budovy Parlamentu, tzn. od zastávky metra na té vzdálenější straně. Uvnitř najdete kavárnu, obchod se suvenýry, samozřejmě prodej vstupenek a vyráží se odtud na všechny prohlídky bez ohledu na jazyk výkladu, přičemž hned za turniketem na vás čeká bezpečnostní kontrola jako na letišti, rámy s detektorem kovu apod.
Naše prohlídka v angličtině začínala ve dvanáct hodin a měla trvat nějakých 45 minut, ale osobně mi přišla rychlejší než minulý rok a taky se mi zdálo, že toho tentokrát naše průvodkyně říkala mnohem méně. Interiéry Parlamentu jsme proběhly skoro tryskem vlastně až ke Schodišťové hale a provázející slečna se rozpovídala teprve u korunovačních klenotů, kde nám řekla pro změnu víc informací, zejména o lustru v kopuli, který má prý přes dvě stě žárovek, ale nikdy se se všemi naráz nesvítí, protože je problém s jejich výměnou – lustr je totiž v kopuli uchycen napevno, takže kvůli výměně žárovek musí přijet odvážný elektrikář, který vyleze na atiku a po speciálním žebříku vleze dovnitř lustru. Taky nám řekla, že z korunovačních klenotů je nejcennější žezlo, které bylo údajně vyrobeno v 10. století v Egyptě pro historicky prvního uherského krále Štěpána I. Svatého (upřímně řečeno, ať jsem se snažila z výkladu vytěžit sebevíc, rozuměla jsem naší průvodkyni kvůli silnému přízvuku a rychlému drmolení poměrně málo – o žezlu například jen to, že je nejcennější a zmínku o Egyptu, zbytek jsem musela dohledat na internetu :o). Nebo že ručně tkané koberce v předpokojích zasedací místnosti patří k největším v Evropě a měří přes 21 metrů na délku a 7 metrů na šířku, přičemž na jednom čtverečním metru je úctyhodných 100 tisíc uzlíků.
V souvislosti s novým návštěvnickým centrem na vás ještě před úplným odchodem čeká jakási výstava fotografií a modelu budovy Parlamentu zabudovaná pod úrovní země jednoho z vnitřních nádvoří. Já jsem si ještě v suvenýr centru koupila knížku o Parlamentu v angličtině za nějakých 1490 HUF (doufala jsem, že se v ní dočtu všechno, co jsem při prohlídce slečně nerozuměla, ale navzdory spoustě fotek z interiéru se tam toho člověk dozví hodně o budově jako takové, ale o jejím nitru nebo korunovačních klenotech už tak moc ne, takže jsem pak stejně musela dohledávat na internetu :o)
No a protože bylo opravdu hodně větrno a poměrně chladno (ale aspoň svítilo sluníčko, na rozdíl od naší domoviny, kde pršelo a navzdory měsíci červnu byla zima jako v psí boudě), rozhodly jsme se zrušit výlet na Hradní vrch (od loňska jsem si umanula, že se chci kouknout dovnitř Matyášova chrámu :o) a raději jsme vyrazily do jedné z bezlepkově vařících restaurací, konkrétně do restaurace Due Fratelli v Budě. Od našeho hotelu to bylo asi deset nebo jedenáct zastávek tramvají č. 4 nebo 6 (jedou tam obě), takže to byla zároveň taková vyhlídková jízda, při které jsme viděly i Markétin ostrov atd. Due Fratelli (neboli U Dvou bratrů) je taková hezká malá restaurace s opravdu italským nádechem (v Maďarsku celkem ironie :o), kde na dokreslení atmosféry vyhrávala i italská hudba. Dala jsem si bezlepkové Babiččiny gnochi (čte se "ňoky" :o) se slaninou, šunkou a rajčatovou omáčkou, které byly opravdu výborné, jen ta porce byla neskutečně obrovská, takže jsem je samozřejmě nedojedla :o(. Během příjemného posezení jsme si ale nakonec troufly ještě i na dezert, v mém případě na bezlepkové tiramisu, které bylo taky výborné, ne moc sladké a posypané spoustou kakaa, ale zase to byla tak neskutečně obrovská porce – měla jsem pocit, že mi snad rozmrazili celý dort, byla to kostka tak 20x15 centimetrů, no prostě přes celý talíř, což se zase nedalo zvládnout, a to byla věčná škoda :o(. Ke Dvěma bratrům jsme znovu zavítaly ještě ve čtvrtek, když jsme byly v nedalekém nákupním centru Mammut, ale to už jsme si daly s mamkou jedny těstoviny dohromady napůl – konkrétně Fusili parma e funghi, tzn. takové ty vrtulky (protože bezlepkové špagety, které byly v jídelním lístku původně, zrovna neměli) se šunkou a houbami a byly opět vynikající, přičemž jedna porce pro nás dvě byla úplně akorát (i tak jsem měla co dělat, abych to dojedla :o). Dezert jsme už při naší druhé návštěvě raději neriskovaly (abychom byly schopné se ještě hýbat a ne se jen odvalit na hotel) a daly si pak v Mammutovi několik kopečků výborné zmrzliny (té jsme vloni holdovaly poměrně vydatně a každý dovolenkový den jsme si dopřály alespoň dva kopečky :o). Jinak v restauraci Due Fratelli jde platit kartou (včetně 10% spropitného), personál je milý a domluvíte se s nimi v pohodě anglicky a jídlo si můžete případně vybrat v předstihu z jídelního lístku na jejich webových stránkách.
Jelikož předpověď počasí na další dny nebyla nijak optimistická a vyhrožovala dokonce i deštěm, rozhodly jsme se využít poslední krásný den opravdu naplno. V pondělí 22. června 2015 jsme proto vyrazily nejdřív na Hradní vrch s tím, že potom půjdeme rovnou do Géllertových lázní (měly jsme tudíž s sebou kompletní výbavu, včetně tašky s věcmi na koupačku :o). Na Hradní vrch v Budě jsme se dostaly jako vždy s přestupem z metra v zastávce Deák Ferenc tér (tam se kříží všechny tři původní linky metra) na autobus č. 16, který vás převeze přes řeku a až nahoru k Rybářské baště (celkem asi šest zastávek; cílová stanice Szentháromság tér). Vzhledem ke všem těm stavebním úpravám a rekonstrukcím je v Budě trochu obtížnější zpáteční cesta, ale autobusem č. 16 (příp. 16A), který jezdí zhruba každých deset minut, se vždycky dostanete k nejbližší stanici metra – my jsme se nechtěly nechat vozit krkolomnými uličkami moc dlouho, a tak jsme vystoupily na zastávce Széll Kálmán tér, kde pak stačí jen sejít z kopce na stejnojmennou zastávku metra M2.
Počasí nám celkem přálo, takže i když nebylo žádné závratné vedro, pořád svítilo sluníčko a společně s modrou oblohou se mi postaralo o moc pěkné fotky :o). Nicméně na nějaké dlouhé kochání nebyl čas, protože hlavním důvodem naší letošní návštěvy Rybářské bašty byla moje touha vidět interiéry Matyášova chrámu. Po krátkém přemlouvání a naivní představě, že budu mít prohlídku bez průvodce rychle za sebou, jsem nakonec dovnitř vyrazila jen já (mamka na kostely moc není, takže čekala venku). Vstupné je 1400 HUF (tzn. asi 140 Kč) a kromě chrámu jako takového je možné se za dalších 1400 HUF podívat i na věž, ale ta začínala vždycky v celou hodinu od 10 do 17 hod. a na to se mi nechtělo čekat (přece jen nás čekaly ještě ty lázně, že :o). Vstup do chrámu je možný kdykoliv během otevírací doby (samozřejmě s lístkem, který se kupuje v malých kadibudkách přes náměstí naproti vchodu do chrámu a jde za něj zaplatit i kartou). Na prohlídku Matyášova chrámu si nicméně vyhraďte dost času, i když se to takhle zvenčí nezdá, je opravdu obrovský a krásně "interaktivní", takže vám dovolí prošmejdit si ho skoro celý, což zkrátka nějakou chvilku zabere (mě osobně něco přes třičtvrtě hodiny :o).
Matyášův chrám je jeden z nejvýznamnějších kostelů v celém Maďarsku, byl dějištěm korunovací (byli zde korunováni poslední dva maďarští králové z rodu Habsburků – František Josef I. v roce 1867 a císař Karel I. v roce 1916) a královských svateb (například dvou svateb krále Matyáše – poprvé s Kateřinou z Poděbrad, dcerou Jiřího z Poděbrad, v roce 1461 a po její smrti s Beatricí Neapolskou, dcerou neapolského krále Ferranteho I. v roce 1476; jen pro zajímavost Kateřina z Poděbrad pocházela z dvojčat, měla ještě sestru Zdenku, a zemřela při porodu svého prvního dítěte stejně jako její matka) a prošel mnoha přestavbami (za turecké nadvlády v letech 1541-1686 dokonce sloužil jako mešita). Původní stavba pochází už z let 1255 až 1269, v 17. století byl přestavěn v barokním stylu (i s cibulovými věžemi) a jeho současná krásně novogotická podoba pochází z let 1874 až 1896. Původně se jmenoval Chrám Matky Boží, ale později byl přejmenován po slavném maďarském králi Matyáši Korvínovi, který také nechal ve 14. století přistavět onu štíhlou, 80 metrů vysokou věž nesoucí taktéž jeho jméno (druhá nižší věž se jmenuje Bélova). Zajímavé také je, že před tureckou okupací v 16. století byly veškeré cennosti z chrámu převezeny do Bratislavy (hned po pádu Moháče v roce 1526), navráceny byly někdy v roce 1712, ale nečekal je příliš dobrý osud – v roce 1785 byla totiž veškerá roucha (vyšívaná rubíny, safíry a perlami) a ostatní cennosti jako kalichy, kříže apod. ze 14. až 15. století na příkaz císaře Josefa II. rozprodány v aukci vídeňským obchodníkům pouze za cenu použitých materiálů, tudíž za zlomek své skutečné hodnoty; císař Josef II. tak do své pokladny získal 11.000 maďarských forintů :o(
Uvnitř je Matyášův chrám na evropské poměry hodně zdobený a krásně zavání Byzancí – samé zlato a ornamenty, a k tomu elegantní novogotické oblouky a něžné kamenné kružby a rozety :o). Vlajky, které visí v hlavní lodi kostela, sem přinesli představitelé států Rakouska-Uherska na korunovaci Františka Josefa I. Nalevo od hlavního oltáře se nachází kaple Ladislava I. Svatého, uherského krále z 11. století, který je zároveň zdejším světcem (členů královských rodin, kteří byli později kanonizováni mají v Maďarsku poměrně dost), a hned vedle, blíž k hlavnímu oltáři je Královská oratoř, kam se jako turisté taky můžete dojít podívat, a to dokonce po točitém schodišti, které bylo soukromým vchodem pro uherské vladaře. V další z malých bočních kaplí je k vidění novogotický náhrobek krále Bély III., uherského a chorvatského krále z rodu Arpádovců, a jeho manželky Anežky ze Châtillonu (z Antiochie), nebo třeba původní gotická Mariánská brána, postavená králem Ludvíkem Velikým kolem roku 1370 a zdobená figurálními ornamenty, či pata Bélovy věže, u které jsou nejstarší hlavice sloupů v celém chrámu (pochází z roku 1260), které jsou navíc na svém původním místě a jsou umně vyřezávané. Mě ale nejvíc zaujalo zvláštní kulaté, resp. spirálovité okénko, které je údajně přesně uprostřed zdi (je zasazeno stejně hluboko zevnitř i zvenčí :o).
Když jsem se dostatečně pokochala chrámovou hlavní lodí a bočními "výklenky" v přízemí, následovala jsem šipky a trousící se dav do prvního patra, kde se nachází ona již zmiňovaná Královská oratoř. Ve vstupní hale u paty krásně zdobeného neogotického točitého schodiště je kromě jiného mramorová busta královny Alžběty a nahoře, v předsálí oratoře, což je vlastně jakýsi balkón s dvojitými oblouky a přímým výhledem na hlavní oltář, jsou ve vitrínách vystaveny kopie korunovačních klenotů a další předměty související s korunovací – např. polštářek pod kolena, slavnostní roucha duchovních apod. Nad točitým schodištěm a de facto po celé jedné straně chrámu vede jakási chodba s malými místnostmi, kde se nachází Rytířský sál neboli kaple řádu Maltézských rytířů s erby členů pověšenými na zdi. V ostatních místnostech jsou pak vystaveny vzácné liturgické předměty (většinou zlaté kříže, možná i s nějakými ostatky svatých :o).
Před odchodem z Matyášova chrámu je ještě v přízemí, kousek od paty schodiště na Královskou oratoř, jedna malá kaple, a sice Kaple sv. Štěpána, která mi sama o sobě, s těmi vysokými okny s lomenými oblouky kolem dokola, připomínala spíš malý kostelík :o). Každopádně právě v Kapli sv. Štěpána jsou shromážděny největší duchovní poklady celého chrámu – najdete tu například nabalzamovanou nohu (chodidlo zhruba od kotníku dolů) alexandrijského patriarchy sv. Jana Dobrotivého (nebo tak jsem aspoň přeložila jeho jméno z anglického "Charitable St John, patriarch of Alexandria"), kterou králi Matyášovi daroval turecký sultán (to už bylo fakt docela hardcore a nemohla jsem si při tom nevzpomenout na Ztracený symbol, který jsem během našeho pobytu v Budapešti četla), nebo jiné části těla (např. zub, který ale soudě dle jeho velikosti musel být přinejmenším zub sloní :o) či oděvu slavných světců. Při korunovaci v roce 1916 byly v Kapli sv. Štěpána ukryté a pečlivě střežené také korunovační klenoty.
Po návštěvě Matyášova chrámu a zběžné procházce kolem Rybářské bašty jsme přesně podle plánu vyrazily do Géllertových lázní, kde jsme nakonec pobyly zhruba od půl dvanácté do pěti odpoledne. Kvůli ne příliš teplému počasí jsme byly celou dobu ve vnitřních bazénech, i tak nám ale bylo v mokrých plavkách při přecházení mezi jednotlivými částmi docela chladno, protože nad plaveckým bazénem mají neustále otevřenou střechu a sem tam i nějaké to okno, takže tam dost často pěkně táhlo (např. když jste šli na záchod nebo do šaten :o(. Velice ráda jsem se pak nahřívala i v těch teplejších, osmatřicetistupňových bazénech, kde je mi normálně horko až k padnutí :o). Každopádně i tak jsme si pobyt v lázních celkem užily a strávily tam pohodové relaxační odpoledne.
V úterý 23. června 2015 bylo přesně podle předpovědi zamračeno a nepatrně poprchalo, takže jsme se držely svého harmonogramu a vyrazily do poměrně vzdáleného nákupního centra Campona, kde se mimo jiné nachází budapešťské Tropicárium, které je svojí rozlohou 3.000 metrů čtverečních údajně největším akváriem ve střední Evropě. Cesta od hotelu nám zabrala skoro hodinu a autobus č. 150, na který jsme si přesedly v zastávce metra M4 Újbuda Központ, nás vyvezl na solidní okružní jízdu a kromě jednoho vzdáleného vlakového nádraží (nejspíš nákladního) jsme se dokonce projely i klidnou vilovou čtvrtí, kde jsem si připadala jako v nějakém linkovém autobuse u nás v Čechách :o). Nákupní centrum Campona (zastávka autobusu se sice jmenuje záludně Lépcsös utca, ale nákupní centrum poznáte i pohledem z okénka, takže žádný problém :o) mi nicméně přišlo takové umorousané – evidentně už není nejnovější a ono deštivé a zamračené počasí mu na atraktivitě taky moc nepřidalo, navíc záchody, kam jsme hned po příjezdu zavítaly, celkový dojem rozhodně nevylepšily :o(
Vstupné do Tropicária je 2500 HUF/osobu a překvapivě první, co po průchodu poměrně nekonečnými chodbami s vylepenými fototapetami ryb a různých podmořských výjevů (včetně teda pár nádrží s místními rybami) uvidíte, jsou malé opičky :o). Vygooglila jsem, že to jsou tamaríni pinčí (to jsou ty černobílé s "hřívou") a tamaríni zlatí (ti byli stydlivější a spíš se schovávali ve vegetaci). Většinou sdíleli "výběh" ještě s dalšími tvory – buď s nějakým druhem hrabavých ptáků (podle všeho jakýsi exoticky druh koroptví) nebo s želvami :o). Podél stěn pak ještě byla terária s hady působivých rozměrů a vzorů.
V další části čeká na návštěvníky jakási napodobenina deštného pralesa s dřevěnou lávkou nad vodní nádrží, ve které jsou kromě barevných kaprů i aligátoři – i když jsme notnou chvíli přemýšlely, jestli náhodou nejde jen o plastové atrapy, protože se hoši vůbec nehýbali, až když je zpoza rohu něco vyrušilo, projevili trochu aktivity a my si řekly, že teda dobrá, asi nejsou vycpaní :o). Hezké taky bylo, že v téhle "džungli" volně poletovali a prozpěvovali drobní ptáci (poznala jsem jenom zebřičky, ale druhů tam bylo zaručeně víc :o). A jako ve správném tropicáriu tam bylo vlhko a teplo, takže jsem po pár minutách sundávala svetr :o)
Potom už následovaly nádrže s čím dál tropičtějšími a exotičtějšími rybkami, včetně piraní a všemožně barevných krasavic :o)
Některé byly sympaticky krotké a komunikativní, jiné před foťákem vyloženě utíkaly :o). Každopádně zlatým hřebem celé prohlídky byl podvodní tunel (údajně 13 metrů dlouhý a nacházející se pod nádrží o objemu 1,4 milionu litrů vody) se žraloky (celkem jich prý mají v budapešťském Tropicáriu osm) a rejnoky a samozřejmě i spoustou drobnějších ryb, u kterých si vždycky lámu hlavu, jak to, že je ti žraloci a ostatní predátoři nesežerou...
Nakonec jsme ještě zavítaly do jakéhosi teraristického oddělení, kde byly k vidění nejrůznější ještěrky, jedovaté žabky, ale i nějací ti pavouci nebo třeba bobři. Kombinace to byla taková prazvláštní, ale celkem zajímavá, jen ten výběh s morčaty v pavilonu plazů mi nedělal moc dobře :o(
Celkově je budapešťské Tropicárium hodně cílené na děti (během naší návštěvy jsme dokonce měly štěstí na nějakou školní výpravu, takže najít si pak místečko u žraločí nádrže a něco vyfotit, aniž by se mi do záběru pořád nemotaly nějaké ruce, hlavy či celé děti, byl nadlidský úkol), už má trochu něco za sebou (skla akvárií byla celkem znatelně upatlaná, takže pak byl trochu problém udělat nějakou pěknou fotku rybiček, o podvodním tunelu ani nemluvě) a na rozdíl od italského SeaWorldu se nijak zvlášť nezabývají ochranou přírody, tady jde o čistokrevnou komerci – obchod se suvenýry před východem je toho důkazem, protože kromě nezbytných plyšových žraloků a ostatních kýčovitých hraček tam bez problémů koupíte i všemožné exotické lastury a vysušené hvězdice :o(
Nákupní centrum Campona už má řekla bych taky nejlepší léta za sebou, je takové hrozně roztahané a zajímavých obchodů, kde by si člověk něco vybral, tam bylo jen pár, zato nechybělo smradlavé rychlé občerstvení :o(. Daly jsme si proto jen kafe a zmrzlinu v jedné z kaváren v horním patře, já si čirou náhodou koupila celkem pěknou bílou košili s krátkým rukávem v Camaieu a po menším nákupu ve zdejším Tescu jsme vyrazily zpátky na hotel. Nicméně při přestupu na tramvaj č. 4 jsme už při cestě tam zahlídly z okna další poměrně pěkné nákupní centrum, a tak jsme se rozhodly cestu přerušit a trochu si napravit chuť :o). Centrum se jmenuje Allee a je moc hezké, čisté, moderní, přesně jak má správné nákupní centrum být. Nakonec jsme si tam sice nic nekoupily (jen jsme si vybraly nějakou hotovost na zmrzliny :o), ale i tak jsme odcházely spokojené a s lepším pocitem než z Campony.
Na středu 24. června 2015 jsme si naplánovaly návštěvu nákupního centra WestEnd City Center (co jiného taky můžou dvě ženské vymyslet za program :o), které je přístupné přímo ze stanice metra M3 Nyugati pályaudvar, takže jsme vlastně ani neviděly jeho "nadzemní" část :o). Každopádně WestEnd City Center je moc pěkné, u vstupu z metra na vás dokonce vedle jezdících schodů čeká malý vodopád :o). Co se obchodů týče, podařilo se mi tam sehnat pěkné džíny v obchodě jménem Promod, kde měli zrovna 50% slevy na střihy, které jsou momentálně "de mode", tedy těch s nižším pasem a rovnými nohavicemi (nemám ráda slimky :o(. Nakoupila jsem si tam proto raději hned dvoje (jedny mě vyšly na necelých 500 Kč :o), i když byly trochu světlejší než jsem normálně zvyklá.
Původně měla být v tomhle nákupním centru i bezlepková restaurace Free From Finom a měla jsem mít tak postaráno i o stravu, ale nakonec jsme ji ve WestEndu nenašly, a tak jsme se rozhodly vrátit na hotel (odložit si tašky) a vyrazit na oběd do "bezlepkové" (dělají samozřejmě i normální lepkové pizzy) pizzerie Etna II u vlakového nádraží Keleti. Tam jsme si daly napůl výbornou bezlepkovou pizzu s parmskou šunkou, cherry rajčátky a rukolou (kterou teda zrovna neměli, ale domluvila jsme se s číšníkem, že to bez ní přežiju :o). Už si ani nepamatuju, kdy jsem naposledy jedla pizzu (takovou tu z restaurace s tenounkým těstem a vůbec jsem neměla, co držím bezlepkovou dietu, protože u nás v ČR jsem ještě nenarazila na pizzerii, kde by dělali i bezlepkovou variantu :o(, takže jsem si to opravdu užívala a možná i kvůli tomu "absťáku" mi chutnala mnohem víc než předchozí bezlepkové těstoviny :o). Jediným problémem bylo, že v Etně II nejde platit kartou, ale naštěstí berou eura, takže to bylo v pohodě a nemusely jsme si svůj oběd odpracovat :o)
Po obědě jsme se do WestEnd City Center ještě vrátily a pokračovaly jsme v krasojízdě po obchodech (za dopoledne jsme ho rozhodně nestihly projít celé, na to je moc veliké). Zpátky na hotel jsem pak odjížděla ještě se dvěma tílky z Camaieu ztahaná jak pes :o)
Čtvrtek a pátek se nesli zhruba ve stejném duchu jen s tím rozdílem, že jsem propadla košilovému šílenství v obchodě Reserved (v nákupním centru Corvin kousek od hotelu i v dalších, zkrátka všude, kde měli prodejny Reserved :o) a ve slevě (opět 50%) jsem si nakoupila pěknou řádku čupr košil za super ceny :o). Kromě Corvina jsme se podívaly i do nákupního centra Mammut, které je v Budě kousek od restaurace Due Fratelli, kam jsme si potom zašly na oběd. Nákupní centrum Mammut se skládá ze dvou propojených budov a zvlášť ta II. je opravdu pěkná, nová a se spoustou obchodů v běžné cenové kategorii (kromě košil jsem si tam koupila v Deichmannovi i moc hezké bledě modré plátěnky Fila s fosforově růžovými tkaničkami a vnitřkem, abych byla tak říkajíc in :o). A u vchodu čeká na návštěvníky kovová socha mamuta, stejně jako potom uvnitř můžete najít u laviček celou mamutí rodinku nebo nejrůznější pravěkou faunu přilepenou ke stropu hlavou dolů :o)
Ale abyste si nemysleli, že jsme celý týden jen couraly po krámech, zvládaly jsme během dne i nějakou tu památkovou turistiku – například jsem si konečně pořádně nafotila Markétin most i se všemi těmi dráčky u pouličních lamp a betonovou kopií Svatoštěpánské koruny v jeho středu :o). Taky jsme se byly několikrát podívat v parku u Széchenyiho lázní a pozdravit tamní kachny, želvy a ostatní obyvatele (navíc jsem si tam u jednoho ze stánků koupila super pohodlné pěnové žabky, které jsem pak tahala skoro celé léto a kromě jiného jsem v nich absolvovala i cestu do Itálie :o). No a samozřejmě jsme se ještě jednou vrátily i do pizzerie Etna II, kde jsem si tentokrát dala celou pizzu sama (žádné dělení napůl :o) a dočkala se na ní i rukoly – byla chuťově zase trochu jiná (i když určitě ne jen zásluhou té rukoly), ale stejně výborná...
Jinak co se mého bezlepkového stravování týče, zachraňovalo mě DMko v našem nákupním centru Corvin, kde měli nejenom takové ty křupavé bezlepkové plátky, ale i bezlepkový chleba od Schäru (i když byl stejně jako u nás poměrně drahý). Epesní hotelové snídaně (připadaly nám snad ještě bohatší než předchozí rok) jsem si tak mohla užívat stejně jako normální hosté :o). Takže toliko k našemu loňskému pobytu v Budapešti, během kterého jsme si stihly na vlastní kůži zažít skvělé bezlepkové restaurace, památky i nákupní centra.