Jarmila Loukotková: Spartakus
21. 02 2016 | 18.06
Spartakus je mojí druhou oblíbenou knížkou od Jarmily Loukotkové, kterou jsem poprvé četla na střední škole v rámci povinné četby k maturitě a moc se mi tehdy líbila. Doteď si pamatuju její začátek, ty gladiátorské hry, ve kterých Spartakus poprvé bojuje, jeho setkání s Krassovou chráněnkou Amaltheiou i Krassovu hostinu pro vítěze, protože Loukotková opět použila svoji barvomluvu a ten svůj zvláštní styl, který není nijak popisný, spíš heslovitý a útržkovitý, ale ve výsledku utváří v čtenáři hodně živý obraz plný emocí.
"Ze západní brány vyráží trojspřeží běloušů.
Od východu cválají vraníci.
Bělouše řídí sám Krassus. Rychle jako myšlenka se ženou vpřed, pozlacená kopyta se lesknou. Na zlatém vozíku za Krassem stojí jeden z toužebně očekávaných hrdinů dnešního dne, gladiátor Krixos. Rozložitý a ramenatý jako jeho pán, boháč Krassus, stojí na pevných silných nohou, v levé ruce drží kulatý štít a v pravici třímá krátký široký meč. Jeho kůže je tak opálená, že vypadá téměř jako černoch. Nápadné uzliny vypracovaných svalů vystupují na ruku a na ramenou a osvědčují jeho velikou tělesnou sílu. Krátká bílá zástěra se odráží od jeho černě hnědé pleti. Jako socha boha války, vydlabaná z tmavého dřeva, se veze Krixos cirkem k svému prvnímu vystoupení. Tváří se strnule a vznešeně, jako by chtěl důstojně doplnit zarputilého Krassa.
Davy mlčí a nevítají ho; všichni jsou příliš vzrušeni.
Vyhraje Řím? Zvítězí tento muž, jakoby z hlíny uhnětený, jehož válečnický postoj vyráží divákům dech?
Lid mlčí se zatajeným dechem a s obavami se ohlíží k východní bráně, jakého asi soupeře veze Krixovi černé spřežení.
Stojí za Lentulem, vybraný hrdina neznámého jména, stojí neozbrojen, s holýma rukama, bez přilby.
Jako šíp, vystřelený do široka napjatou tětivou, tryskají vraníci kupředu. Černá kopyta tepou sypký písek, vymršťují jeho zrna až do tváře Lentulovy.
Zápasník, kymácen divým cvalem, se namáhá, aby udržel rovnováhu. Je veliký, nápadně vysoký i vedle vytáhlé postavy Lentulovy. N
ení však zdaleka tak rozložitý jako Krixos. Jeho pleť září teplým odstínem světlého bronzu; paže, přimknuté k tělu, budí dojem povadlé měkkosti. Krátká černá zástěra mu obepíná štíhlé boky. Není na něm nic mohutného, nic velkolepého; nevyzařuje z něho nic, co z jeho soka přímo srší, není na něm ani stín sebevědomí, ani náznak neohroženého, zkušeného vojenského postoje neuspokojuje náročné pohledy davů.
ení však zdaleka tak rozložitý jako Krixos. Jeho pleť září teplým odstínem světlého bronzu; paže, přimknuté k tělu, budí dojem povadlé měkkosti. Krátká černá zástěra mu obepíná štíhlé boky. Není na něm nic mohutného, nic velkolepého; nevyzařuje z něho nic, co z jeho soka přímo srší, není na něm ani stín sebevědomí, ani náznak neohroženého, zkušeného vojenského postoje neuspokojuje náročné pohledy davů.Co nám to Lentulus provedl? Kam dal oči? Jakou mršinu nám to přivlekl do arény, aby si na ní mohl atletický Krixos smlsnout?
Všichni jsou svědky, jak se Krixos pohrdlivě ušklibuje. A každý vidí, jak Lentulův gladiátor klopí nejistě víčka, jak mu ruměnec zbarvuje tváře.
Zápasník, který se rdí!
Žes už rovnou nevybral jednu z posvátných panen, Gnaee Lentule, majiteli gladiátorské školy!
Chtěli by se smát, chtěli by se zoufale smát, kdyby chvíle nebyla tak povážlivá. Několik lehkých vyštěknutí smíchu skutečně zčeřilo hladinu ohromených hlav, ale kvapně utichlo, zaraženo vzteklými pohledy sousedů. Přece se nebudeme sami sobě vysmívat. Protože to je naše ostuda. Naše porážka. Celá Itálie se bude Kapue vysmívat.
Měří si ho mrzutě a opovržlivě.
Ještě že je alespoň pohledný v obličeji, ještě že nějaká opičí tvář nebude korunovat kapujskou pohanu. Lyru by mu měli dát, ne zbroj. Měl se pokusit o úspěch v divadle, nikoli v aréně...
Hladina lidských hlav se začíná nepokojně vzdouvat. Jen ostrovy návštěvníků z Říma se chvějí škodolibou radostí.
Kapujští začínají mručet...
Že by byl Krassus Lentula podplatil? Bylo by jim to podobné oběma.
Davy se mračí. Hrozí se nejbližších událostí...
Diváci zatínají zuby. Zatínají pěsti. Diváci už vrčí.
Co chvíli zaburácejí vzteklým odporem k Lentulovu zápasníku.
Náhle propukají v jásavý, nadšený křik.
Náhle, jako znamením seslaným vyšší mocností, jsou prodchnuti důvěrou v Krixova protivníka.
Vystihl jejich náladu. Vytušil jejich obavy. Povzbudil je jediným pohybem tak, že jim zapadl do srdce.
V rozhodujícím okamžiku, kdy se nespokojenost a odpor diváků chystaly propuknout v nenávistnou bouři, zvedá gladiátor skloněnou hlavu, vypíná mohutné tělo a vznáší neozbrojené paže do výše, jako by chtěl celý cirkus sevřít do náruče.
Mějte víru ve mne, já vás nezklamu! říká jeho náhlý, chlapecky radostný pohyb.
Jen se na mne dobře podívejte, což mohu podlehnout? říká jeho chlácholivý úsměv.
A opravdu, pojednou se davům jeví zcela jinak, pojednou vypadá jako bronzová socha vítězství, je veliký, statný a krásný s vysoko zdviženýma rukama a vypjatými svaly, narůžovělé světlo západu se plíží po jeho těle a kreslí hluboké temně fialové stíny v rýze na jeho zádech, pod prsy, v loketních jamkách, pod koleny, všude tam, kde vyniká tuhost svalů; pozdravný křik ho burácivě vzývá, palmové ratolístky mu mávají vstříc, hrsti peněz letí svištivě vzduchem pod kola jeho vozu ještě dřív, než zápas začal; volají ho, dupou, křičí, důlky v jeho tvářích se prohlubují, čím širším se stává jeho úsměv; házejí po něm růže, ale nedohodí až k němu...
Jediná kapujská pravice nezůstává nepozdvižena. A stráže zaduly do polnic, ať se diváci ještě víc rozvášní, ať je pak vítězství tím okázalejší!
Tvoje jméno! Jak se jmenuješ? Jméno!
Neznámý zápasník se dívá zblízka do koloběhu jejich tváří, z nichž rozeznává jen řvoucí zmatek tmavých vlasů a rozpálených lící, mává nahou rukou v poděkování za přísliby květinových věnců a olivových snítek a volá mocným, kovovým hlasem do dusotu koní, do skřípění kol, rachotu vozíku a do jásotu zástupů:
"Spartakus! Spartakus!"
Jen toto jméno se ozývá z jeho úst. Ničím jiným neodpovídá na ohlušující projevy přízně.
Spartakus! Spartakus!
A davy mu jeho jméno vracejí stonásobnou ozvěnou:
Spartakus! Spartakus!" (str. 19-24)
Je sice pravda, že když jsem četla Spartaka teď po letech, dost věcí se mi tam taky nelíbilo – například to, že se nechal od svých zparchantělých spolubojovníků přinutit k vojenskému tažení na Řím, přestože věděl, že je to jasná sebevražda. Přišlo mi to takové slabošské, jako kdyby najednou ztratil svoji rozhodnost a odvahu a prostě se nechal strhnout davem, přestože s tím vnitřně nesouhlasil a věděl, že to není správné. Vadilo mi, že se nedržel svého původního plánu získat svobodu a prchnout z Říma zpátky domů, to byl přece hlavní důvod, proč celou tu vzpouru otroků a všechno kolem organizoval, navíc to jeho jakési sebeobětování a neschopnost prosadit vlastní zájmy mi připadala až lehce zženštilá. I mě osobně totiž ti jeho chlapi svými řečmi pěkně vytáčeli a být na Spartakově místě, pošlu je někam a jdu si po svých, když si tak moc věřili, obešli by se přece i bez něj. V druhé polovině knihy jsem tak tentokrát spíš fandila záporáku Krassovi, který se trochu sebral a choval se jako pravý chlap, zatímco ze Spartaka se stala ufňukaná filozofující loutka davů :o(
Stejně tak mi tentokrát v knížce vadila taková ta propaganda mezi řádky a ve Spartakových myšlenkách – svornost pracujícího lidu a podobně (v Není římského lidu to bylo jen tak malinko někde v pozadí, ale tady je to hodně okaté a chvílemi až dost násilné). Když jsem knihu četla poprvé, nic z toho jsem nevnímala, byl to prostě jen historický román, ale teď už jsem přece jen trochu starší a vnímám to jinak a víc v souvislostech, což je svým způsobem škoda, protože tenkrát se mi ta kniha díky tomu líbila mnohem mnohem víc.
Takže kdybych to měla shrnout – první půlka úžasná, napínavá a hrdinská, jak má správná knížka o boji otroků proti římské armádě být, navíc s krásně něžným příběhem lásky Spartaka a Amaltheiy, ale potom se to zlomí a nebýt Krassa, nemáte ani důvod číst dál, přičemž mě osobně ta Spartakova zabedněnost neskutečně rozčilovala :o(. Pokud ale máte knihu v seznamu povinné četby, myslím, že je to pořád celkem dobrá volba.
Jo a jen pro upřesnění – tohle je jakýsi první díl s podtitulem Před námi boj, na který navazuje ještě volné pokračování Smrtí boj nekončí o Spartakových následovnících, ale ten jsem zatím nečetla. Kdysi dávno jsem s ním začala, ale protože tam nebyl Spartakus, nějak mě to nechytlo a knihu jsem rozečtenou odložila. Tak třeba někdy v budoucnu :o)
"Jde spěšným krokem spletí chodeb, jako by se v tomto honosném domě pohyboval odjakživa. Pocit urážky, hněv, roztrpčení a jakási svíravá lítost mu zaplavují mysl a zrychlují jeho kroky. Co jsem hledal v tomto paláci? Jak jsem si mohl opovážit sem vkročit? Co jsem očekával? Není přátelství mezi boháčem a chudákem, není ani pravé pohostinnosti mezi nimi. Šaška si pozval a šaška chtěl hostit. Člověka s důstojností nemohl potřebovat. A před kým bych se hrbil? Před čím? Před nacpanými měšci? Nemám zapotřebí tvých pečení, Marcu Licinie Krasse, nemám zapotřebí tvých starých vín ani měkkých křesel, nestojím o tvé ozářené jezero s vystlanými čluny, nedbám o tvé tepané mísy se vzácným ovocem - -
I sluhové před domem se překotně rozestupují a svítí mu pochodněmi k vozíku.
"Snad bys neodjel, Spartaku?"
Cosi neskutečně hebkého se dotýká jeho paže, že jím až mrazení prochvěje. Chvost nespořádaných narudlých vlasů se mu zatřepe kolem rukou a chytrá tvář, hustě postříkaná pihami, se vynořuje ze tmy.
Co mi po tvém blahobytu, hulvátský Krasse, co mi po tvých růžových věncích, co mi i po tvé dceři - -
Velikou dlaní odstrkuje dívku stranou a jde ke svým koním.
"Zdvořilý právě nejsi," slyší rozesmátý, vysoký, svěží hlas, vidí oblak zelené tkaniny, která se mu mihne před očima, a pak už vidí onen oblak stát ve svém vozíku a smát se rozpustilým smíchem.
Nedbám ani o tvou dceru, boháči Krasse, jakýpak s ní pohovor, s rozmazlenou loutkou, jakápak slova k ní promlouvat, snad o stuhách do vlasů nebo o pěstění pleti?
Podmračeně se zastavuje před vozíkem. "Jdi si domů," říká nevrle a dívá se kamsi přes ni.
Amaltheia se nepřesvátá smát, jako peřeje skotačivých vlnek zurčí trylky jejího smíchu. Drží se okraje vozidla a nepohne se.
"Jdi ven," opakuje Spartakus a zvedá k ní zachmuřené oči.
Dívka potřásá rozcuchanou hlavou a špulí šelmovsky ústa. Z očí, z nosíku, z tváří, ze rtů jí hledí po nezbedném skřítku.
Nechceš? Taky dobře. Jednou rukou bych tě mohl vzít v pase, vysadit na dlažbu a ujet. Proč bych to však dělal? Chceš se vézt, povezeš se. Uvidíme, budeš-li se smát, až tě vysadím za městem před amfiteátrem.
Krčí rameny a s úšklebkem nastupuje. Bere od sluhy otěže a pobídne koně. Vozík vyrazí do tmy.
Oba mlčí. Spartakus nemá nejmenší chuti navazovat hovor. Za tu krátkou dobu, než vyšel z hodovny ke koním, se mu rozležela v hlavě Krassova urážka v plné obludné velikosti. Tak žer a chlastej - - nic jiného, nic jiného nedovedl říci, nic jiného ani neměl na mysli, když mi posílal pozvání; žer a chlastej, žer, až ti pukne teřich, chlastej, až ti praskne chřtán, aby se mohlo říci: hle, štědrý Krassus, jenž pozval gladiátora, který zvítězil! A Spartakus by se měl cpát, až by 
byl mastnotou lesklý i ve vlasech, měl by se vděčně uculovat a klanět a kvapně polykat horká sousta, aby mohl uctivě odpovědět na blahosklonné otázky hostiteli či jeho dceři. Jenomže to se Krassovi nepovedlo. Prohrál proti Spartakovi po druhé. Teď je tu však ještě jeho dcera. Ta už nade mnou jednou zvítězila: neodolal jsem její tváři, jež snad není ani hezká, jež je jen chytrá, ach, tolik chytrá a rozmilá! Pro ni, pro ten lidsky hřejivý výraz pihovatého obličeje jsem vkročil do jejich honosného domu. Nechce se vzdát, chce dobýt svého vítězství ženskými zbraněmi, jež jsou tolik účinné: půvabem a vyzývavostí. O čem začneš hovořit, bystrá Areno? O tiché noci kolem? Nebo začneš vychvalovat můj nedávný zápas? Ukaž, jak jsi obratná, rozhýčkaná ženko: co tě napadne?
byl mastnotou lesklý i ve vlasech, měl by se vděčně uculovat a klanět a kvapně polykat horká sousta, aby mohl uctivě odpovědět na blahosklonné otázky hostiteli či jeho dceři. Jenomže to se Krassovi nepovedlo. Prohrál proti Spartakovi po druhé. Teď je tu však ještě jeho dcera. Ta už nade mnou jednou zvítězila: neodolal jsem její tváři, jež snad není ani hezká, jež je jen chytrá, ach, tolik chytrá a rozmilá! Pro ni, pro ten lidsky hřejivý výraz pihovatého obličeje jsem vkročil do jejich honosného domu. Nechce se vzdát, chce dobýt svého vítězství ženskými zbraněmi, jež jsou tolik účinné: půvabem a vyzývavostí. O čem začneš hovořit, bystrá Areno? O tiché noci kolem? Nebo začneš vychvalovat můj nedávný zápas? Ukaž, jak jsi obratná, rozhýčkaná ženko: co tě napadne?"A to si o sobě myslíš, že jsi spravedlivý?" pronesla náhle za jeho zády.
Její hlas je pojednou hluboký, teplý a vážný. Kam zmizel její vysoký, rozmarný smích? A to si o sobě myslíš, že jsi spravedlivý? Čteš snad moje myšlenky, Areno? V nich není věru nic nespravedlivého.
"Neodpovídáš. Nesouhlasíš patrně. Ale rozvaž sám: je spravedlivé hněvat se na mne pro to, co ti řekl Krassus?"
Cítí na paži její dech a vnímá hudebnost jejího měkkého hlasu. Chtěl by jí vidět do obličeje, ale nemůže se odhodlat, aby se na ni ohlédl.
"Nejsi příliš hovorný. Nemáš mi konečně co říci. Ale já tobě ano."
Projíždějí trhem, zvaným Seplasia. je to středisko voňavkářského obchodu, kde se draze zpeněžují vonné výpary růží kampanských strání. Teď se tu však odbývá hostina pod širým nebem. Pochodně a svítilny ozařují náměstí, které se vlní jako látka křiklavého vzoru. Kdesi vysoko, nesmírně vysoko spočívá hustě černá obloha s mrkajícíma očkama hvězd.
Postaví se vedle něho. Ucítí šimrání jejích vlasů.
"Nepředstavitelně lakomý," řekla.
Zachvěl se při závanu růží z náměstí a pobízí koně k rychlejšímu klusu.
"Lakomý? Myslíš na slovo?"
"Ne ty. On." Dívka ukazuje širokým pohybem na rozjařený dav na tržišti. "Neměl vztek proto, žes vyhrál, ale proto, že teď musí tohle všechno platit."
"Co musí platit?"
"Tyhle hostiny pod širým nebem. Kdyby byl vyhrál Krixos, byl by je platil Lentulus."
Spartakus si stěží uvědomuje, co mu dívka říká, neboť nevnímá smysl slov, ale stále okouzleněji se poddává čarozvuku jejího hlasu: hned jako by se třpytil ve výši jako skřivánčí zpěv, hned jako by plul ve vlnách hustého sladkého vína; přechází z tónu do tónu, zvoní a tichne, laská a rozechvívá.
"Tvůj otec je tedy lakomý?"
"Krassus je pověstný skrblík. To ty nevíš? Nejlakotnější člověk v celé Itálii."
Teď ho začne pomlouvat, aby se mi zavděčila. Co vlastně po mně chce? Ale vždyť není tak těžké uhodnout, co chce mladá žena od gladiátora. Rozvine otázku Krassovy lakoty, přejde na jeho hrubost, a pak začne mluvit o tom, že já jsem jiný, že toužila porozprávět si se mnou a poznat - -
"Něco takového jsem ještě neprožila..."
"Co jsi neprožila?"
"Takovou bezstarostnou jízdu nocí..."
"Co se ti líbí v dnešní noci?"
"Vůz příliš hlučí."
"Zastavím."
"Chtěl jsi jet domů."
"Domů?"
Řekl to trpce. Zmlkli. Koně uhánějí tmou. Od kopyt odletují jiskry. Kola hrčí po dláždění.
Noc.
Muž a žena. Básnířka a gladiátor...
Koně sami zastavili u amfiteátru.
Ohlíží se na Amaltheiu. Dívka se probírá z pohroužení v sebe samu, snad i ona přemýšlela o nedostupném, snad i ona snila o čemsi, co zná jen ona sama, její vnitřní zrak a čivy jejího nitra. Dívá se na něho s jakýmsi provinilým úsměvem. A náhle seskakuje z vozu na zem, vzhlíží k němu nahoru a její podmanivý hlas šeptá zastřeně a jakoby pokorně:
"Spi dobře, Spartaku. Děkuji ti za tu hezkou noční jízdu. Buď zdráv."
Klopí oči, a už v nich netančí skřítkové, odchází, a už nepluje jako zelený oblak, ale vine se jako přelud tmou.
A náhle mu je líto, že ho opouští, dojímá ho, jak se tak klopýtavě vleče, je mu pojednou blízká, je jí vděčen, že ho nerušila planými slovy, že ho ponechala samotného s myšlenkami; najednou by chtěl mluvit a mluvit, tisíce slov o všem a o ničem by chtěl rozdrobit do noci, až by se ve slovech celý rozdal a splynul s povětřím. Chtěl by za ní běžet, ale co počít s vozem a koňmi, chtěl by ji zavolat, ale nezná ani její jméno, zná jen její hřejivý hlas a pískově hnědé tečky, roztroušené kolem nosu - -
"Areno! Areno!"
Zelená vidina se zastavuej. Vyčkává.
"Areno!"
"Koho voláš, Spartaku?"
"Tebe, Areno. Vrať se. Posečkej chvíli. Půjdu s tebou zpátky do města."
Seskočil z vozu a vztahuje k ní ruku. Jde k němu rychle a překvapeně. Zpytavě a nedůvěřivě mu hledí do obličeje.
"Opravdu? Opravdu půjdeš? A jak mě to jmenuješ?"
"Arena," řekl a chvatně jí pohladil rozvířené vlasy – ale jen letmo...
"Je zbytečné, abych znal tvé jméno. Vůbec nejsi hezká, a přitom jsi krásná. Podivná. Pro pohovor jednoho večera a pro vzpomínky pro celý život. Teď tě dovedu domů, protože ty máš domov, a po cestě snad budu chvilku mluvit, ale pak zmlknu a budu přemítat a snít a bude se mi stýskat - - Co ty víš, po čem se mi bude stýskat! Neznáš myšlenky muže, žádná žena je plně nezná, byť by jí sebevíc svěřil... Mluvím zmateně, víš, Areno, tomu se nediv, nejsem zvyklý mnoho mluvit, rozpovídám se nesnadno, působí mi obtíže vyjadřovat se slovy a větami, raději myslím, protože myslím v obrazech. Ale když se někdy rozhovořím, pak mluvím překotně a patrně nesmyslně, protože bych chtěl dát co nejvíc smyslu svým slovům, protože bych chtěl co nejvíc věcí a otázek obsáhnout co nejstručněji. A pak vaše řeč... Připadá mi trochu svízelná, je tak přísná a nesmlouvavá, a člověk by si chtěl někdy polevit... Tak začnu myslet po našem... Ano, co jsem chtěl říci, teď mluvím, ale pak asi zmlknu a ani ty už nepromluvíš, jen se na mne podíváš a zmizíš ve vratech vašeho přerůžovělého domu a já už tě třeba nikdy v životě neuvidím. Ale uslyším tě, Areno, uslyším tě už po celý život, kdykoli bude noc a květen a já budu sám a zavřu oči, uslyším tvůj hlas a několik slov, která jsem od tebe slyšel. Stává se to někdy, slyšel jsem o tom od jednoho věštce, že nás jediný pohled na některého člověka poznamená na celý život. Ty mi jistě dobře rozumíš, jistě si to nevysvětluješ jinak, nedomníváš se, že - - Ale ostatně co na tom sejde. Dnes kouzelná noc s líbeznou dívkou a zítra gladiátorská škola a nadávky a pokřikování a bolení břicha od vařených bobů a donášení dozorcům a hřebelcování koní a leštění přilbic a - - a - - a co já vím, co přinese zítřek. Tobě se bude hezky spát, ty jsi žena a mladá žena a bohatá žena, co ti bude chybět... Zítra se probudíš, snad tě trošku zabrní hlava, řekneš si, to jsem včera se Spartakem přetáhla večer, a budeš se shánět po koupeli a po voňavce - - Ale bláhovost, mluvím nejapně, to máš tím, že nejsem zvyklý. Chtěl jsem ti vlastně říct něco docela jiného, ale asi mi už dojde dech. Slova jsou nepoddajná, kulhají mi za myšlenkami. A potom, ty mi nemůžeš rozumět. Ty snad mnoho vycítíš, hodně si domyslíš, dost vystihneš, ale plně mě pochopit nemůžeš. Proč jsi vlastně neučesaná, Areno?"
"Tvoje otázka je právě tak neučesaná."
"Tomu se říká pohotovost. A duchaplnost. Jmenuje se to tak? Já vím, to se teď hodně pěstuje, ve společnosti i na řečništi. Onehdy jsem jednoho poslouchal, a ten říkal samé takové trylky a kudrlinky a nakonec jsem nevěděl, o čem vlastně mluví. Ale tobě ty vlasy tak sluší, to jsem tím myslel, lišíš se tím od těch učesaných, a poslyš, ty učesané jsou mi protivné. Všechny piští a žádná z nich neumí mlčet. Ty umíš mlčet. To je veliký dar. Kdybys jen znala má snění a myšlení mých samot! V myšlenkách nejsem takhle zbrklý, myslí mi to docela po pořádku a klidně a barevně. To ti máš celé proudy, celé chvosty barev, co se mi vynořuje v myšlenkách. To nelze vyjádřit. Slova jsou šerá a chudá. Takové barvy snad ani ve skutečnosti nejsou. Jenomže svět je tak strohý... Já neříkám, pochop, neříkám, že svět je všední nebo nehezký proti mým snům a představám, to bych nikdy neřekl, svět není všední, všechno, i zlomek stébla slámy u příkopu je nevídaně krásný – může se v slunci lesknout jako zlato..."
Odmlčel se a tiskne jí ruku, aniž si to uvědomuje.
"Jsi básník."
"Gladiátor."
"Od dnešního odpoledne."
"A jednou provždy."
"Prodal ses?"
"Dal jsem se najmout."
"Proč?"
Pustil její ruku, tak jím její otázka otřásla. Proč?
Proč jsem se dal najmout? Což vím? Taková krátká chvíle to byla, nehlídaná, zlomyslná chvíle netečnosti, ovečka, která se odtrhla od stáda a zavedla všechny ostatní. Teď už se nedá nic dělat, teď už se to nedá změnit, pět dlouhých let v třesku zbraní a ve žluti písku a v pravidelném cvičení a v darovaném zlatě a věncích a drahokamech - -
"Děkuji ti za náhrdelník."
"Je to jen sklo."
"Nemá proto pro mne menší cenu."
"Proč ses dal najmout?"
Kam ryješ, nerozumná, jakou ránu to jitříš, proč se tak neústupně dožaduješ odpovědi?
"Neptej se."
"Nemůžeš to odvolat?"
"Zavázal jsem se."
"Aspoň kdybys byl u nás v Římě..."
Co vlastně ta dívka sleduje? Proč jí na mně záleží? Není vtíravá, kdybych jí byl sám nenabídl doprovod, byla by už dávno pryč." (str. 44-54)