Lori Nelson Spielmanová: Seznam tajných přání

13. 03 2016 | 16.53

Seznam tajných přání vypadal podle anotace na odlehčené a vtipné čtení o tom, kterak dívka z bohaté rodiny musí do roka a do dne naplnit seznam svých životních cílů (mimochodem tak se jmenuje kniha i v originále – Life list – což mi s ohledem na děj apod. přijde mnohem logičtější), který napsala ve čtrnácti, aby mohla získat dědictví po mamince. Ale musím přiznat, že po několika prvních kapitolách jsem měla sto chutí knihu odložit nedočtenou, protože mě její hlavní hrdinka Brett, bohatá to fiflena, se svým snobským přístupem a partou kamarádek jako vystřiženou ze Sexu ve městě (je mi líto, ale tenhle seriál jsem nikdy úplně nechápala a připadá mi děsně povrchní a hloupý a na míle vzdálený našemu normálnímu životu – myslím tím, šlo těm ženským taky někdy o něco jinýho než jen o nakupování, alkohol a sex? – zkrátka na tenhle seriál, podobně jako na všechny ty kecy ve slepičích ženských časopisech asi nemám chromozomy a je pro mě pak hrozně těžké se s kteroukoliv z postav nějak ztotožnit :o( solidně lezla na nervy, viz například jedna z úvodních scén, kdy se hlavní hrdinka před smuteční večeří zkáruje nějakým výborným ročníkem šampaňského (tipuju, protože název mi nic neříkal) a při pokusu nazout si jedny ze svých značkových lodiček slítne ze schodů, ha ha :o(

"Při zvuku trhajícího se papíru se mi rozbuší srdce. Přiměla jsem se napřímit se v zádech a ruce zdvořile složit do klína.

Midar si na nose urovná brýle na čtení a odkašle si.

"Miláčku Brett,

dovol mi začít tím, jak moc mě mrzí, co všechno jsi musela snášet během posledních čtyř měsíců. Byla jsi moje opora, moje duše, a já ti děkuji. Ještě se mi nechtělo tě opustit. Měly jsme před sebou ještě tolik věcí, tolik lásky, viď? Ale ty jsi silná, zvládneš to, dokonce rozkveteš, i když teď tomu ani trochu nevěříš. Vím, že dnes jsi smutná, a zpočátku se smutku nebraň. Tak ráda bych tam byla a pomohla ti v těchto těžkých chvílích. Sevřela bych tě do tak pevného objetí, až bys lapala po dechu, jako když jsi byla malá. Nebo bych tě vzala někam na oběd. Našly bychom si klidný stůl v hotelu Peninsula a já bych celé odpoledne naslouchala tvým obavám a smutkům a hladila tě po paži, abys věděla, že s tebou cítím."

Midar předčítá trochu chraptivě. Vzhlédne ke mně. "Zvládáte?" Jen přikývnu, radši mlčím. Povzbudivě mi stiskne loket a čte dál.

"Zřejmě tě hodně zaskočilo, když tvoji bratři dostali dědictví už dnes, a ty ne. A živě si umím představit tvůj vztek, když jsem hlavní funkci předala Catherine. Věř mi. Vím, co dělám, a všechno to dělám v tvém nejlepším zájmu."

Midar se na mě usměje. "Maminka vás milovala."

"Já vím," přiznám šeptem a tisknu si ruku k rozklepané bradě.

"Jednoho dne před skoro dvaceti lety jsem vysypala tvůj odpadkový koš a všimla si zmuchlané koule papíru. To dá rozum, že jsem byla příliš zvědavá, abych to nechala plavat. Umíš si představit, jakou jsem měla radost, když jsem papír urovnala a zjistila, že jsi sepsala seznam svých životních cílů. Opravdu nevím, proč ses rozhodla seznam zahodit, protože podle mě je perfektní. Zavedla jsem na to řeč hned toho večera, vzpomínáš?"

"Nevzpomínám," odpovídám hlasitě.

"Odpověděla jsi mi, že sny jsou jenom pro blázny. A ty že na sny nevěříš. Možná to nějak souviselo s tvým otcem. Právě toho dne si tě měl odpoledne vyzvednout a někam si s tebou vyjít, ale ani se neukázal."

Bolest mi sevře srdce a kroutí jím, až ho zdeformuje do zoufalého uzlu studu a vzteku. Skousnu si spodní ret a křečovitě zavřu oči. Kolikrát mě táta zklamal? Dávno jsem to přestala počítat. Po prvních deseti zklamáních to jinak ani nešlo. Ale pořád jsem byla trapně důvěřivá. Seznam tajných přání

V Charlese Bohlingera jsem věřila. Můj otec se určitě objeví stejně jako pohádkový Santa Claus – jen když neztratím víru.

"Tvoje životní cíle mě hluboce dojaly. Některé mě pobavily, jako třeba číslo sedm. Jiné byly vážné a soucitné, jako číslo dvanáct: POMÁHAT CHUDÝM LIDEM. Odjakživa jsi byla štědrá, Brett, taková citlivá a ohleduplná dušička. Bolí mě, že tolik z tvých životních cílů se nenaplnilo."

"Ale já o ty cíle nestojím, mami. Změnila jsem se."

"Samozřejmě ses mezitím změnila," čte Midar.

Vyškubnu mu dopis. "Vážně to tady stojí?"

Ukáže na řádek. "Přímo tady."

Chloupky na pažích se mi zježí. "Divné. Čtěte dál."

"Samozřejmě ses mezitím změnila, holčičko. Bojím se, že jsi na svoje ideály zapomněla. Toužíš dnes vůbec po něčem?"

"Jasně, že jo!" prsknu a honem se přehrabávám v mozku, abych se vytasila aspoň s něčím. "Například až dodneška jsem doufala, že budu šéfovat Bohlinger Cosmetics."

"Naše firma pro tebe nikdy nebyla to pravé."

Než stihnu chňapnout po papíru, pan Midar se předkloní a ukáže mi větu.

"Prokrista. Jako by mě slyšela."

"Možná proto chtěla, abych to četl nahlas. Chtěla vám dát možnost vést s ní dialog."

Osuším si oči papírovým kapesníčkem. "Odjakživa měla šestý smysl. Kdykoliv mě něco trápilo, vůbec jsem se jí nemusela svěřovat. Sama mi řekla, o co jde. A když jsem se ji snažila přesvědčit, že to je jinak, jen po mně koukla a napomenula mě: ‚Brett, zapomínáš, že jsem tě porodila. Jsem jediný člověk na světě, kterého nemůžeš vodit za nos.‘"

"Milé," pokývá Midar hlavou. "Takové pouto je k nezaplacení."

Znovu to vidím, záblesk bolesti v očích. "Vy jste také ztratil některého z rodičů?"

"Ještě mám oba. Žijou v Champaignu."

Ale už nedodá, jestli jsou zdraví. Nechám to plavat.

"Pro tohle prostředí jsi příliš citlivá. Jsi rozená učitelka."

"Učitelka? Ale já učitelské povolání nenáviděla!"

"Nikdy jsi tomu povolání nedala šanci. I když ten rok v Meadowdale byl otřesná zkušenost, pamatuješ?"

Potřesu hlavou. "To si pište, že si to pamatuju. Byl to nejdelší rok mého života."

"A když jsi pak přišla za mnou, ubrečená a na dně a vystrašená z celého světa, přijala jsem tě do firmy a našla ti místo v oddělení marketingu. Udělala bych první poslední, jen abych z tvé nádherné tvářičky zaplašila starosti a trápení. Trvala jsem pouze na tom, aby sis během těch obnovovala učitelský certifikát, ale jinak jsem ti dovolila opustit tvé opravdové sny. Nechala jsem tě v útulném, luxusně placeném zaměstnání, které tě nenutilo růst a nepřinášelo ti vzrušení."

"Ale mě se ta práce líbí!" nesouhlasím.

"Strach ze změny nás nutí stagnovat. A tím se dostávám zpět k tvému seznamu. Prosím, podívej se na něj a dávej pozor, co dalšího Brad přečte." (str. 27-30)

Naštěstí se z toho s postupem času a děje vyklube mnohem příjemnější a lidštější čtení, kdy humor otupí hrany a už není tak důležité čtenáře za každou cenu "pobavit", naopak vystupují do popředí životní příběhy, které rozhodně stojí za pozornost. Všechno začne v momentě, kdy se Brett konečně dostane nohama na zem a mimo jiné zjistí, že přítel, se kterým žije, je s ní vlastně jen kvůli tomu, kým je, resp. kým byla – bohatou dědičkou kosmetické firmy, perspektivní mladou dámou s tučným kontem, která po něm nechce děti. Jenže Brett ve svém pubertálním plánu děti měla, stejně jako pořídit si psa a poníka a do smrti kamarádit s dívkou ze základky... Díky tomu, že musí čelit (na její poměry celkem drsné) realitě, najít si práci a vlastní byt, který by ze svého skromného učitelského platu utáhla (kdysi dávno chtěla být Brett učitelkou, ale protože se ukázalo, že celou třídu dětí ani náhodou nezvládne, dělá nakonec doučovatelku, která objíždí sociálně slabší agresivní či nemocné studenty u nich doma), postupně zjišťuje, co je v životě skutečně důležité. Líbilo se mi, jak Brett zvolna nachází pevnou půdu pod nohama a přestává se bát být sama sebou, a i když občas pořád ještě tápe, rozhodně už se nechová jako rozmazlená nána :o)

"Připadá mi k nevíře, že Sanquita Bellová, v třetím měsíci těhotenství a s chronickou vadou ledvin, chodí do posledního ročníku. Dívka, zřejmě míšenka, je drobná jako dvanáctileté dítě. Na tváři nevidím ani stopu make-upu a pleť má hedvábnou a lesklou jako karamelka. Jsou to však její oříškově hnědé oči, z kterých mi puká srdce: unavené oči mnohem starší ženy, která už viděla až příliš mnoho krutostí našeho světa.

"Omlouvám se za zpoždění," vyhrknu, zatímco odkládám kabát a rukavice. "Viděla jsem nápis Joshua House a vylekala jsem se, že nemám správnou adresu. Co je tenhle dům zač?"

"Útulek pro ženy bez domova," sdělí mi dívka suše. Vytřeštím oči. "Ale, Sanquito, to mě mrzí! Je tady tvoje rodina už dlouho?"

"Nejsem tu s rodinou." Při řeči si přejede dlaní před dosud ploché břicho. "Máma se v létě odstěhovala do Detroitu, ale já tam s ní nechtěla. Moje dítě nikdy nepovede takový život."

Neupřesní, jaký život má na mysli, a já nevyzvídám. Jen skousnu ret a přikývnu.

Sanquita si vzdorně založí paže na prsou. "Hele, mě litovat nemusíte. S maličkým budeme v pohodě."

"To je samozřejmé." Ráda bych ji objala kolem ramen a chvíli kolébala v náručí, tuhle nebohou dívku bez domova, ale neodvážím se. Je nad slunce jasné, že tato mladá dáma si na útěchu nepotrpí. "Ani já nemám rodiče. Je to těžké, viď?"

Lhostejně pokrčí rameny. "Chtěla jsem, aby moje dítě znalo tátu, ale prostě to neklaplo."...

V pokoji není žádná židle, takže si přisednu na postel vedle dívky a snažím se nezírat na její napuchlá oční víčka, růžové skvrny na pažích a na její ruce, které jako by měla odřené až na živé maso.

"Jak se ti tu líbí?" zeptám se, zatímco z kabely lovím desky s učebními materiály.

"Je tu klid. Nehrajou s námi zbytečný divadýlko. Na tom posledním místě, kde jsem byla, neměli žádný pravidla. Holky mi tam štíply peněženku a nějaká magorka si vzala do hlavy, že se do ní navážím. Pořád se chtěla se mnou prát."

"Kristepane. A ublížila ti?"

"O mě nešlo. Bála jsem se jenom o dítě. Hned potom jsem se přestěhovala sem."

"Jsem ráda, že tady se cítíš v bezpečí. A jak to snášíš?"

Sanquita pokrčí rameny. "V pohodě. Jsem unavená, nic víc."

"Buď na sebe opatrná. Kdybych pro tebe mohla něco udělat, stačí říct, ano?"

"Jen mi pomozte dokončit střední školu. Moje dítě musí vědět, že mělo chytrou mámu."

Pronese to, jako by s dítětem nemohla žít a povědět mu to sama. Sama sebe se ptám, jak moc je vlastně nemocná. "Platí," přikývnu a z kabely vylovím učebnici chemie." (str. 121-124)

Díky tomu, že ji maminka přinutila začít se zabývat svými dětskými životními cíli, si Brett udělá v životě jakousi inventuru a krom jiného zjistí třeba i to, že byla nemanželské dítě, což jí odpoví na její celoživotní pídění se po tom, proč ji otec neměl rád. Stejně tak získá nové skutečné přátele a najde cestu k těm starým, včetně svých dvou bratrů a jejich manželek, se kterými si ne vždy tak úplně rozuměla. Stane se z ní neuvěřitelně laskavá a chápavá odvážná mladá žena, která sice rozhodně nemá jednoduchý život, ale určitě může říct, že je plnohodnotný. Sice mě občas vytáčela tou svojí nepromyšlenou dobročinností (jako když darovala všechen svůj nábytek azylovému domu), díky které pak skoro sama skončila na mizině, ale jinak si mě zaručeně získala na svou stranu.

"Červené světýlko na telefonu bliká, a tak zvednu sluchátko, abych si vzkazy poslechla.

"Zdravím, Brett. Tady Garrett Taylor. Jsem trochu nervózního z toho, jak to dnes šlo s Peterem. Pacient, co měl přijít ve čtyři, odpadl, takže jsem volný. Ozvěte se, prosím, pokud by se vám to hodilo."

Vytočím Garrettovo číslo. Zvedne to hned po prvním zazvonění.

"Dobrý den, doktore Taylore. Tady Brett Bohlingerová."

Slyším povzdech – spíš z úlevy než rozhořčení. "Ahoj, Brett," řekne. "A stačí Garrett – ten titul si nechte od cesty."

Jeho přátelský tón se mi zamlouvá; jako bychom byli kolegové.

"Šlo to dnes bez problémů?"

"Ještě pořád mám na hlavě vlasy, takže úspěch."

Garrett se zasměje. "Dobrá zpráva! Peter tedy nebyl tak hrozný?"

"Ale kdepak, choval se jako totální hajzl." Připlácnu si dlaň na ústa a tváře mi zrudnou. "Jéé, hrozně moc se omlouvám! To ode mě bylo naprosto neprofesionální. Nechtěla jsem tím –"

Doktor Taylor se jen pobaveně uchechtává. "V pořádku. Umí se chovat jako hajzl, v tom s vámi souhlasím. Ale možná, že tomu hajzlíkovi pomůžeme vypěstovat si pár sociálních dovedností."

Vylíčím mu, jak Peter odmítal vyjít ze svého pokoje.

"Ale když zaslechl, že odejdete, honem vylezl. To je pozitivní. Chtěl vás poznat."

Temný mrak, který mě halil od chvíle, co jsem odešla z Peterova bytu, se rozplynul. Ještě deset minut probíráme chlapcovy problémy, ale pak se rozhovor stočí k osobním věcem.

"Předtím jste učila na nějaké klasické škole?"

"Ale kdepak, ve třídě jsem učitelská katastrofa!"

"To pochybuji."

"Věřte tomu." Pohodlně se rozvalím v kancelářské židli a nohy si položím na stůl. Mimoděk se pustím do vyprávění o své jednodenní kariéře na Základní škole Douglase Keyese a pro pobavení to trochu zveličím. Psychiatrův smích ve sluchátku je nesmírně osvobozující. Jako kdyby mi z nohy najednou sundali těžkou ocelovou kouli. Tipnu si, že kdybych tu hodinku proseděla u něho v ordinaci, stálo by mě to nejmíň dvě stě dolarů.

"Heleďte, nezlobte se," vyhrknu v náhlých rozpacích, "vždyť já vás zdržuju."

"Vůbec ne. Dnes už žádné pacienty nečekám a náš rozhovor mě baví. Takže, i když ten dnešní den byl pro vás náročný, víte, že učení je vaše vášeň."

"Upřímně, to moje matka byla posedlá představou toho, že učení je můj životní sen. V září umřela a nechala mi instrukce, ať to zase zkusím."

"Aha. Věděla, že se vám to bude líbit."

Už se usmívám. "Asi jo." (str. 126-128)

Takže navzdory z mého úhlu lehce nepovedenému začátku se mi kniha nakonec až nečekaně zažrala pod kůži. Je totiž přesně tak moudrá a dojemná, se silným příběhem a trochou toho osudu, jak to mám ráda :o). A nemyslete si, že jde o nějaký jednoduchý příběh – přesně jako ve skutečném životě je i tady spousta věcí pěkně zašmodrchaných a nic není vyloženě černobílé, takže zůstanete až do konce napnutí, jak to vlastně všechno dopadne (a vůbec tím nemyslím to, jestli Brett nakonec to dědictví po mamince získá nebo ne, protože o to už na konci nejde ani v nejmenším :o). Seznam tajných přání je navíc na rozdíl od většiny podobných knih i trochu feministický, protože ačkoli hlavní hrdinka hledá muže, kterého by mohla milovat, a ačkoli je v jejím okolí hned několik sympaťáků (právník dohlížející na plnění poslední vůle její maminky, psycholog spolupracující s ní přes telefon na případu jejího nejproblematičtějšího žáka i tajemný neznámý v kabátu Burberry), netráví většinu času vzdycháním nad tím kterým panem dokonalým, ale dává si do pořádku vlastní život a setkání či případná interakce s opačným pohlavím jsou spíš jen okrajovou záležitostí, i když na konci se svým způsobem rozsekne i tahle část Brettina životního hledání :o)