17. 03 2016 | 19.06
Opět menší návrat do minulosti, konkrétně do roku 2014, kdy jsem ve středu 8. října měla řádně hektický den, protože jsem za odpoledne stihla úžasnou besedu se spisovatelem Františkem Niedlem a potom od sedmi večer jsme měly ještě lístky na v pořadí druhý abonentní koncert Jihočeské filharmonie, kam jsem teda nakonec dorazila s menším zpožděním (asi čtvrt hodinky po začátku :o(, ale nedalo se nic dělat (autobusu člověk neporučí :o)
Koncert jsme si s kamarádkou vybraly hlavně proto, že opět dirigoval náš oblíbenec pan Jan Talich, jinak totiž ta jejich 34. koncertní sezóna byla na rozdíl od předchozí pocty Beethovenovi celkem náročná – kvůli stému výročí začátku 1. světové války se věnovala především meziválečné hudbě a většina skladeb byla tím pádem taková nelíbivá až depresivní :o(. Podobně jako první skladba od nějaké zdejší ještě žijící českobudějovické rodačky, to byl vážně celkem děs. Navíc mi připadalo, že bylo v orchestru zbytečně moc různých nástrojů – xylofon, triangl i takové ty svisle zavěšené kovové tyče seřazené od nejdelší po nejkratší – přišlo mi, že se k sobě moc nehodily, že pak spolu prostě neladí, nepůsobí jako jednotné hudební těleso :o(
Před prostřední skladbou od Schumanna už nás pan dirigent varoval, že vzhledem k autorovu duševnímu zdraví (zemřel prý v léčebně pro duševně choré) bývá jeho hudba dost často posluchači špatně přijímána, ale mně osobně to přišlo mnohem lepší, než ta úvodní skladba :o). Každopádně panu dirigentovi to v tom jeho fráčku zase moc slušelo, navíc je pořád stejně dětinsky nadšený, prostě klasika, nicméně protože jsem přišla pozdě, zůstala jsem sedět až do přestávky úplně vzadu (upřímně řečeno jsem byla ráda, že mě vůbec ještě pustili do sálu :o), a tam mi zněl jeho hlas trochu jinak, tak jako mužněji, ale možná to bylo jen tím, že jsem mu při jeho proslovu neviděla do tváře a těch jeho šibalských očí :o).
Na houslového sólistu Ivana Ženatého jsem samozřejmě taky neviděla, ale vlastně mi to nijak zvlášť nevadilo. Hrál už v té úvodní skladbě, a protože tam měl i takové ty dvojzvuky nebo jak bych to nazvala, které mi vždycky znějí falešně, jako skutečné houslové vrzání, neměl šanci získat si mé velké sympatie (jako třeba minule Hagai Shaham :o). Jinak se mi ale Schumann docela líbil a zvlášť v té první části skladby měl moc krásné melodie. Celkově se mi ale na koncert (nebo přinejmenším na jeho první část do přestávky) poměrně špatně soustředilo – protože jsem zaprvé byla celá rozvrkočená z toho, že jsem přišla pozdě, navíc se mi roztěkané myšlenky pořád ještě vraceli k panu spisovateli Niedlovi a jeho besedě, která byla naprosto úžasná a doslova mě zahltila pozitivními dojmy, no a v neposlední řadě jsem měla velké výčitky, že jsem tam nechala kamarádku samotnou a navíc jsem měla vybitý mobil, takže jsem jí nemohla dát vědět a ani ona, pokud si o mě dělala starosti, se mi nemohla dovolat, takže jsem se celou dobu užírala tím, jestli jsem jí náhodou nezkazila celý koncert... O přestávce jsme si naštěstí všechno vyjasnily, já se upřímně omluvila a kamarádka nad mou nedochvilností velkoryse mávla rukou :o).
Konečně jsem si taky přesedla na naše místa ve třetí řadě, abych lépe viděla na pana dirigenta i na hudebníky a mohla si tak vychutnat závěrečné skladby od Mozarta a Prokofjeva, které byly moc hezké, v hodně rychlém tempu, takže byla opět radost sledovat pana Talicha (z té naší třetí řady jsem mu dokonce občas viděla i do tváře, když se obracel na violy a basy :o), s jakou vášní, nadšením a láskou dělá svoji práci :o). O gestech rukama a mimice ani nemluvě :o)
Program:
Sylvie Bodorová – Messaggio pro housle a orchestr
Robert Schumann – Koncert pro housle a orchestr d moll
Wolfgang Amadeus Mozart – Symfonie D dur "La finta giardiniera"
Sergej Prokofjev – Symfonie č. 1 D dur "Klasická"