Muzea v kině
10. 04 2016 | 18.19
V kině už jsem byla na ledasčem – na filmu, na koncertě, uvažovala jsem i o divadle (ale nakonec to kvůli nevyhovujícímu termínu padlo) a teď jsem jeho prostřednictvím navštívila i muzea :o). Někdy koncem února jsem totiž při svém bloumání po netu narazila na stránkách našeho "normálního" (rozuměj: nemultiplexového) kina na moc pěkný banner s upoutávkou na promítání filmu Florencie a galerie Uffizi s Botticelliho Venuší a než byste řekli švec, už jsem si rezervovala lístek a nádavkem k tomu přihodila i Vatikánská muzea, protože ta byla jakýmisi průkopníky, a tak jsem si říkala, že bude hezké vidět oboje (navíc pochybuju, že budeme mít někdy v budoucnu při návštěvě Říma tolik času, abychom je mohli navštívit osobně, zároveň jsem si říkala, že by je člověk stejně mohl v tom kině vidět lépe a víc zblízka než naživo přes davy lidí a všechna ta bezpečnostní opatření, o stropu Sixtinské kaple ani nemluvě, tam bych musela mít divadelní kukátko :o).
Po velikonočním víkendu, v úterý 29. března 2016 jsem proto vyrazila od osmi večer na Vatikánská muzea (ve 3D) a těšila jsem se na 65 minut poučného vyprávění o umění a vystavovaných exponátech. Výsledek mě ale bohužel docela zklamal. Místo vyčerpávajícího představování muzejních sbírek a zajímavostí o jednotlivých dílech či jejich autorech jsme většinu času poslouchali nabubřele květnaté, rádoby filozofické kecy o umění a Bohu, což mi dost nadzvedávalo mandle, protože antičtí sochaři, kterými začínali, se mohli těžko snažit přiblížit k našemu křesťanskému Bohu, 
když neměli ani tušení o jeho existenci :o(. Spíš se jen pokoušeli zachytit dokonalost lidského těla (a celkem úspěšně, musím říct :o). Navíc jsem nějak nepochopila ty obrazové vsuvky (většinou doprovázející ony povýšeně akademické řeči a nejrůznější citáty), kdy jsme místo uměleckých děl Vatikánských muzeí sledovali zvířený prach, létající jiskry či kapku dopadající na vodní hladinu nebo anonymního zadumaného polonahého svalovce (teoreticky duševně zápolícího s tvůrčí krizí). Sice to byly dobré záminky pro použití 3D efektů, ale ve výsledku si nejsem jistá, jestli se dá v tomhle případě skutečně mluvit o 3D, protože kromě oněch vsuvek (a to ještě jen některých z nich) se snaha o 3D zobrazení projevovala v "odříznutí" komentátora (ředitele Vatikánských muzeí Antonia Paolucciho) od zbytku obrazu, takže vypadal jako papírová kulisa – taky jste v dětství měli takové ty prostřihávané knížky, které když jste otevřeli do pravého úhlu, tak tvořily vystouplý "trojrozměrný" obraz? Tak asi tak nějak to vypadalo i v tomhle případě :o(
když neměli ani tušení o jeho existenci :o(. Spíš se jen pokoušeli zachytit dokonalost lidského těla (a celkem úspěšně, musím říct :o). Navíc jsem nějak nepochopila ty obrazové vsuvky (většinou doprovázející ony povýšeně akademické řeči a nejrůznější citáty), kdy jsme místo uměleckých děl Vatikánských muzeí sledovali zvířený prach, létající jiskry či kapku dopadající na vodní hladinu nebo anonymního zadumaného polonahého svalovce (teoreticky duševně zápolícího s tvůrčí krizí). Sice to byly dobré záminky pro použití 3D efektů, ale ve výsledku si nejsem jistá, jestli se dá v tomhle případě skutečně mluvit o 3D, protože kromě oněch vsuvek (a to ještě jen některých z nich) se snaha o 3D zobrazení projevovala v "odříznutí" komentátora (ředitele Vatikánských muzeí Antonia Paolucciho) od zbytku obrazu, takže vypadal jako papírová kulisa – taky jste v dětství měli takové ty prostřihávané knížky, které když jste otevřeli do pravého úhlu, tak tvořily vystouplý "trojrozměrný" obraz? Tak asi tak nějak to vypadalo i v tomhle případě :o(Jinak co se obsahu týče, seznámili jsme se blíž jen se sousoším Láokoóna, které bylo v roce 1506 nalezeno v římských vinicích a na příkaz papeže Julia II. (z rodu della Rovere) převezeno do Vatikánu, čímž se de facto stalo prvním exponátem budoucích Vatikánských muzeí. Hezké bylo taky tzv. Belvedérské (neboli Herkulovo) torzo, které chtěl papež Julius II. po Michelangelovi Buonarrotim údajně zrestaurovat, ale ten to odmítl a místo toho využil sochu jako inspiraci pro některé z postav na stropě Sixtinské kaple. Následné zamyšlení nad tím, jak se vlastně jednotliví umělci vzájemně inspirovali, bylo taky moc zajímavé (např. Michelangelovu Pietu můžete najít i v obrazech moderního umění od van Gogha nebo Chagalla), i když na můj vkus se pak moc dlouho věnovali právě tomu modernímu umění, které se mi nikdy nelíbilo (třeba zrovna Chagall a van Gogh mi přijdou, že malovali jako malé děti, žádné velké umění :o(. Naštěstí se pak vrátili zpátky k Michelangelovi a stropu Sixtinské kaple – považoval prý sice malířské umění za podřadnější než sochařství, ale zakázku přijal jako výzvu, freska pokrývá plochu neuvěřitelných 1020 metrů čtverečních (navíc některé její části musel předělávat, protože odpadla omítka, a vůbec celou dobu bojoval s vlhkostí a plísní), zobrazuje přes 300 postav a Michelangelo na ni intenzivně pracoval čtyři roky (1508-1512), přičemž si u toho notně pošramotil zdraví (zničil si zrak a záda – prý pak chodil shrbený – a to mu bylo pouhých 33 let, když začal na obraze pracovat). Nejznámější částí je určitě výjev stvoření Adama, kdy mu Bůh "vdechuje" nataženým prstem život a jejich ruce jsou tak neuvěřitelně blízko a přece se nedotýkají, až to skoro vypadá, jako by život mezi nimi přeskočil pomocí elektrického proudu (víte takového toho jiskřivého oblouku připomínajícího blesk), trochu jako u Frankensteina :o). Potom nám ukázali i stvoření Evy a vyobrazení prvotního hříchu a vyhnání z ráje – mimochodem, taky vám Michelangelova Eva připadá jako mužatka? Vůbec se mi nelíbila :o(. Každopádně kdyby tímhle způsobem rozebrali víc děl, líbil by se mi tenhle dokument mnohem víc, koneckonců nikde nebylo psáno, že ho nemůžou udělat delší než těch 65 minut, nebo si mohli nechat od cesty všechny ty rádoby poetické vycpávky a jít prostě k věci. Podle upoutávek jsem zkrátka čekala, že se dozvím něco nového, konkrétního, nebo zkrátka alespoň něco o všech těch uměleckých pokladech ukrytých ve sbírkách Vatikánských muzeí, ale autoři projektu evidentně předpokládali, že divák již Vatikánská muzea a obsah jejich sbírek zná, takže jen stručně přeskakovali od jednoho k druhému (a docela by mě zajímalo, podle jakého klíče ta díla vybírali, protože já bych se nejspíš zaměřila na úplně jiná) a výsledný film pak působí trochu jako hodinová upoutávka na návštěvu Vatikánských muzeí :o(
Taky se mi nelíbilo, že nám v jednom kuse podsouvali, jakým má na nás daný obraz či socha působit dojmem, co vyjadřuje jejich výraz a tak, zkrátka nám říkali, co máme vidět, ale podle mě je podstata umění právě v tom, že ho každý vnímá trochu jinak a vidí ho po svém. Takže fakt, že se nějaký konsenzus znalců či profesorů umění shodne na tom, že Chagallův Ježíš má ve tváři výraz klidu a smíření zatímco van Goghův trýzeň a neklid (nebo možná naopak, teď už nevím), pořád ještě neznamená, že to tam uvidím i já (navíc v takových dětských malůvkách mi přijde, že hledat nějaký "výraz" v obličeji nemá ani cenu :o(.
A velký problém jsem měla i s českými titulky. Nejen že v nich opět byly překlepy a chyby ve skloňování podstatných či přídavných jmen (pořád si na to nemůžu zvyknout; když jdu do kina, čekala bych, že budou titulky kvalitní, že někdo udělá korekturu a než to vypustí do světa, prostě si takovéhle maličkosti pohlídá), dokonce se v nich vyskytovaly překladatelské chyby, a to takové, které odhalí i překladatel amatér jako jsem já – např. "searching a new dimension of space" přeložili jako, že se umělec "pokoušel najít nový prostor ve vesmíru", což zní jako kravina i v kontextu všech těch jejich filozofických blábolů, ale v souvislosti se záměrně hrubě tesanou sochou Panny Marie s nedočištěnými ostrými hranami, mi to přišlo jako naprostý výkřik do tmy a řekla bych, že to spíš bylo o tom, že se umělec "pokoušel najít nové pojetí prostoru" :o(
No co vám budu povídat, z kina jsem odcházela v dosti rozporuplné náladě a jen jsem doufala, že Florencie a galerie Uffizi bude lepší. Jediné, co jsem si totiž z Vatikánských muzeí kromě rozčarování odnesla, byl fakt, že se mi moc líbilo ono točité schodiště od Guiseppa Moma z roku 1932 (musela jsem si to dohledat, myslela jsem si, že je mnohem starší), které de facto tak trochu kopíruje šroubovici DNA, protože ho tvoří dva samostatné schodišťové hady propletené dohromady, takže když po něm půjdou dva lidé proti sobě, nikdy se nepotkají :o), a že bych ho někdy chtěla vidět na vlastní oči, ale to asi nebyl úplně záměr dokumentu, dělat reklamu schodišti :o)
Nicméně Florencie a galerie Uffizi ve středu 30. března 2016 od šesti večer (taktéž ve 3D a ještě údajně v rozlišení 4K) byla podstatně lepší. Dokument působil uceleněji (taky byl delší, celých 85 minut) a rozhodně dával větší smysl. Celým filmem nás coby vypravěč provázel herec znázorňující Lorenza di Medici zvaného Nádherný a vzal to pěkně zeširoka i s historií Florencie a rodu Medicejských. 
Na záběrech města a Dómu Santa Marie del Fiore docela hezky vynikl plastický třetí rozměr a já u jejich sledování tiše vzpomínala, kde všude jsme byli a co z toho jsme viděli na vlastní oči, když jsme kdysi dávno v roce 2008 navštívili Florencii a vlastně celé Toskánsko osobně :o)
Na záběrech města a Dómu Santa Marie del Fiore docela hezky vynikl plastický třetí rozměr a já u jejich sledování tiše vzpomínala, kde všude jsme byli a co z toho jsme viděli na vlastní oči, když jsme kdysi dávno v roce 2008 navštívili Florencii a vlastně celé Toskánsko osobně :o)Mluvilo se samozřejmě o Bruneleschiho jedinečné cihlové kupoli o rozpětí 41,97 metru postavené bez jediného sloupu, který by ji zevnitř podpíral, a její freskové výzdobě s názvem Poslední soud od Giorgia Vasariho a Federica Zuccariho, která je prý se svými 3600 metry čtverečních největší freskou na světě. Nechyběl ani Michelangelův mramorový David (mně osobně se moc nelíbí, připadá mi nesouměrný, protože má oproti zbytku těla moc velké ruce :o(, jehož kopie je vystavena na náměstí vedle Palazzo Vecchio, nebo Botticelliho Jaro či Zrození Venuše, i když se nijak do hloubky nezabývali jejich symbolikou. A něco málo bylo řečeno i o stavbě Gallerie degli Uffizi (že budova podle architektonického návrhu Giorgia Vasariho zasahuje do řeky Arno a je proto z velké části postavená na pilotech), víc se ale dokument věnoval tomu, co je uvnitř. Sice nám divákům opět podsouvali své názory (např. že Tizianova Urbinská Venuše působí cudně! :o), ale nebylo to už tak moc okaté jako u Vatikánských muzeí. Pochlubili se tak například Michelangelovou Svatou rodinou, nedokončeným Klaněním mudrců od Leonarda da Vinciho (včetně informací o nedávném restaurování obrazu), Raffaelovou Madonou se stehlíkem či Carravagiovou silně emotivní Hlavou Medúzy (ani jsem nevěděla, že je to vlastně obraz na štítu) a u každého z děl nezapomněli dodat alespoň základní informace o jeho autorovi či okolnostech vzniku, přesně jak by to mělo u správného dokumentu být. Z globálního hlediska sice věnovali taky dost času svému vypravěči Lorenzovi de Medici a jeho osobním názorům a životním osudům (např. že ho lásce k umění naučil dědeček Cosimo, že otec byl nemocný a měl přezdívku Dnavý, jak se mstil za vraždu svého bratra konkurenčním rodem Pazziů, že se oženil z politických důvodů a pak měl milenku Lucrezii Donati, která se nejspíš stala předlohou pro některé z Botticelliho obrazů apod.), ale myslím, že to vůbec nebylo na škodu (na rozdíl od "vatikánského" neznámého atleta), protože všechna ta umělecká díla aspoň dostala jakýsi historický a emocionální kontext, příběh, takže byl pak film poutavější a jakoby souvislý (všechno se zkrátka vztahovalo k Medicejským :o).
Ani tady bohužel nechyběly překlepy v titulcích, nicméně jich asi nebylo tolik nebo v nich nebyly tak okaté překladatelské chyby, takže mě to při sledování nerušilo tak moc jako u Vatikánských muzeí. Jinak jsem ale odcházela z kina mnohem spokojenější a spíš s chutí něco si k tomu dohledat a dál se pídit než s nepříjemným pocitem, že jsem byla podvedena trailerem a vylákána do kina na něco, co si na dokument jen hraje a nebohým divákům valí do hlavy nesmyslně šroubovité prázdné žvásty. Pokud byste si tedy nemohli vybrat, na které z muzeí vyrazíte do kina, rozhodně doporučuju Florencii a galerii Uffizi :o). Je to sice trochu zvláštní zážitek jít do muzea prostřednictvím kina, ale určitě ne nezajímavý :o)
