Paula Hawkins: Dívka ve vlaku

17. 04 2016 | 17.02

O Dívce ve vlaku myslím slyšel snad každý. Nebo aspoň u nás to bylo hlavně koncem loňského roku hojně propírané téma. Každý ji četl nebo chtěl číst, zkrátka kniha s nálepkou bestseller. Mě osobně ale nijak zvlášť nezaujala :o(. Nicméně když se ke mně nedávno dostala od kamarádky s doporučením a pěkně rovnou pod nos, neodmítla jsem a pustila se do čtení (aneb darovanému koni a půjčené knize na zuby nekoukej :o)

Knihu jsem si s sebou vzala na cestu do Prahy a zpátky, když jsme vyrazili na muzikál Angelika (sice jsem ji začala číst už pár dní před tím, ale moc daleko jsem se nedostala), a musím říct, že to bylo takové hodně zvláštní čtení. Tedy alespoň na moje poměry. Hlavní hrdinka Rachel je totiž alkoholička (což mi docvaklo hned po prvních několika stránkách, když nasávala po cestě ve vlaku), ztroskotanec a totální nána, a to prosím od začátku až do úplného konce :o(. Já upřednostňuju hrdiny a hrdinky s velkým H, hodné toho pojmenování, ne slabošské blbky, které byste nejradši propleskli. Tudíž styl vyprávění příběhu skrz clonu neschopné ústřední postavy mi vůbec nevyhovoval. Na druhou stranu musím autorce nechat, že ačkoli je její hlavní hrdinka taková, jaká je, přesto je Dívka ve vlaku napsaná tak, že ji nebudete chtít odložit. Je napínavá a pořádně zašmodrchaná, přičemž každá z postav čtenáři postupně odhaluje své vlastní trauma. Ve výsledku si vás tak autorka velice brzy zaháčkuje a vy nebudete chtít se čtením přestat, dokud se nedozvíte, kdo vlastně zabil Megan Hipwellovou, křehkou blondýnku žijící pár domů od místa, kde kdysi dávno bydlela se svým mužem i Rachel. Teď však kolem něj jen projíždí vlakem a sleduje svůj dřívější domov, kde žije její exmanžel s novou rodinou.

RACHEL

"Pátek 5. července 2013 večer

Když zvednu ke rtům plechovku, vybublá z ní předem namíchaný gin s tonikem. Je štiplavý a chladný, je to chuť mé vůbec první dovolené s Tomem v rybářské vesnici na baskickém pobřeží v roce 2005...

Znovu jsem usrkla; plechovka už je napůl prázdná, ale to nevadí, koneckonců v igelitce u nohou mám ještě další tři. Je pátek, takže se necítím provinile, že piju ve vlaku. Zaplaťpánbůh za pátek! Zábava začíná.

Čeká nás prima víkend, říkají všichni. Nádherný slunný den, obloha bez mráčku. Za starých časů bychom asi vyrazili k corlyskému lesu, obloženi věcmi na piknik a novinami, a celé odpoledne bychom proleželi na dece tečkované slunečním světlem a popíjeli víno. Snad bychom uspořádali grilovačku s kamarády, anebo si vyšli k Růži, kde bychom se usadili na zahrádce a tváře by nám během odpoledne červenaly od slunce a alkoholu stále víc, až bychom se nakonec zavěšeni do sebe dopotáceli domů a tam usnuli na kanapi.

Nádherný slunný den, obloha bez mráčku, není se s kým bavit, není co dělat. Žít tak, jak žiju právě teď, bývá horší v létě, kdy je dlouho světlo, málo konejšivé tmy a všichni se věčně motají venku a jsou hnusně, agresivně šťastní. Člověka to vyčerpává; cítí se mizerně, poněvadž se sám toho rojení neúčastní.

Před sebou mám víkend, čtyřicet osm prázdných hodin, které musím nějak přetlouct. Znovu zvednu ke rtům plechovku, ale už v ní nezbyla ani kapka.

Pondělí 8. července 2013 ráno

Je to úleva, být zase ve vlaku v 8:04. Tedy ne že bych se nemohla dočkat, až mi zase v Londýně začne pracovní týden – vlastně se mi do Londýna nijak zvlášť nechce. Chci se jen Dívka ve vlaku

povalovat na měkkém, prohýbajícím se sedadle, cítit, jak se oknem line dovnitř sluneční teplo, vnímat, jak se vagon houpe dopředu a dozadu a dopředu a dozadu v chlácholivém rytmu kol, jež ujíždějí po kolejích. Radši budu tady a budu koukat na domy u trati. Radši budu tady než kdekoli jinde. Skoro kdekoli.

Zhruba v půlce cesty je na této vlakové lince vadná signalizace. Alespoň předpokládám, že musí být vadná, protože tady skoro pokaždé máme červenou. Prakticky denně tu stojíme, někdy jen pár vteřin, jindy celé minuty. Když sedím jako obvykle ve vagonu D a vlak na tenhle signál zastaví, což je téměř vždycky, naskýtá se mi perfektní výhled na můj oblíbený domek u kolejí: na číslo patnáct.

Číslo patnáct se do značné míry podobá ostatním domům lemujícím tento úsek trati: půlka viktoriánského patrového dvojdomku s úzkou, dobře ošetřovanou zahradou, která se svažuje asi dvacet stop až k plotu, za nímž se prostírá několik metrů země nikoho oddělující dům od kolejí. Tenhle dům znám nazpaměť. Znám každou cihlu, znám barvu záclon v ložnici v patře (jsou béžové s tmavomodrým vzorečkem), vím, že se z okenního rámu koupelny loupe barva a na střeše vpravo chybí čtyři tašky.

Vím, že za teplých letních večerů obyvatelé tohoto domu, Jason a Jess, občas vylezou z velikého stahovacího okna, aby se mohli uvelebit na provizorní terase na prodloužené střeše nad kuchyní. Jsou dokonalý pár – pár snů. On je dobře stavěný brunet, silný, ochranitelský, vlídný typ. Úžasně se směje. Ona patří k těm drobným ženuškám, je to krasavice s bledou pletí a nakrátko ostříhanými blond vlasy. Má křehkou postavu, ostré lícní kosti poseté sprškou pih, půvabnou čelist.

Zatímco trčíme u semaforu, hledám ty dva. Jess sedává po ránu mnohdy venku, především v létě, a pije kávu. Když ji tam tak někdy vidím, mám dojem, jako by viděla i ona mne, cítím, jako by opětovala můj pohled, a nejradši bych jí zamávala. Příliš mě to přivádí do rozpaků. Jasona tak často nevídám, zdržuje se kvůli práci hodně mimo dům. Ale i když tam zrovna nejsou, přemýšlím, co asi dělají. Třeba si dnes ráno udělali volno a Jess leží v posteli, zatímco Jason chystá snídani, nebo si šli spolu zaběhat, protože to by k nim tak sedělo. (O nedělích jsme s Tomem společně běhávali, a abychom se mohli držet bok po boku, musela jsem oproti svému normálnímu tempu trochu přidat a on zase o polovinu zpomalit.)" (str. 12-14)

Zajímavostí je, že je celá kniha vyprávěná čistě z pohledu ženských hrdinek – alkoholičky Rachel, Anny, která je provdaná za Rachelina exmanžela, a její sousedky Megan, která zdaleka není tak idylická, jak si ji Rachel představuje – v různém časovém období. I když jste tím coby čtenář ochuzeni o motivy mužské části aktérů tohohle příběhu. Mě osobně by totiž například docela zajímalo, jak to vlastně bylo s Racheliným exmanželem Tomem, jestli mu vážně dělalo dobře, jak moc je na něm pořád závislá, i po tom všem, co jí udělal, a že ho pořád nemůže přestat milovat. Nebo třeba i myšlenkové pochody Meganina manžela Scotta.

MEGAN

"V tomhle horku nemůžu spát. Po kůži mi lezou neviditelní brouci, na prsou mám vyrážku, stále cítím nějaké nepohodlí. A zdá se mi, že ze Scotta přímo sálá teplo; ležet vedle něho je jako ležet u krbu. Nedaří se mi od něj odtáhnout dostatečně daleko, křečovitě se držím kraje postele, deku odhozenou. Je to nesnesitelné. Pomýšlela jsem na to, že bych si lehla na futon v pokoji pro hosty, ale Scott nese opravdu nelibě, když mě po probuzení nenajde vedle sebe – vždycky je z toho hádka. Většinou se hádáme kvůli jiné možnosti, jak využít pokoj pro hosty, anebo kvůli tomu, na koho myslím, když tam sama ležím. Občas bych na něj nejradši zaječela: Dej mi už svátek! Nech mě na pokoji! Nech mě dýchat! No, a tak nemůžu spát a mám vztek. Ačkoli se ten spor odehrává jen v mé fantazii, zdá se mi, jako bychom se už hádali do krve.

A myšlenky v hlavě se mi honí pořád dokola, dokolečka.

Mám pocit, jako bych se dusila.

Kdy se tenhle dům tak zatraceně zmenšil? Kdy začal být můj život taková nuda? Opravdu jsem si přála právě tohle? Nějak si nedokážu vzpomenout. Vím jen to, že před několika měsíci jsem se cítila lépe, zato teď nemůžu myslet a nemůžu spát a nemůžu kreslit a začíná mě přemáhat nutkání utéct. Když v noci ležím a nespím, slyším v hlavě vytrvalý zřetelný šepot: Práskni do bot! Jakmile zavřu oči, hlavou se mi honí obrazy z minulého a budoucího života, věci, o kterých jsem snila a které jsem chtěla, to, co jsem měla a zahodila. Nemůžu se cítit pohodlně, protože ať se vrtnu kamkoli, dostávám se do slepé uličky: zavřená galerie, domy v naší ulici, tísnivá pozornost těch otravných slepic z lekcí pilates, trať na konci zahrady a vlaky, co vozí někoho jiného někam jinam a co mi furt a furt a furt, tucetkrát za den, připomínají, že já trčím tady.

Mám pocit, jako bych přicházela o rozum." (str. 170-171)

Každopádně konec knihy je solidní masakr a můžu říct, že takový obrat jsem rozhodně nečekala, i když jsem v průběhu čtení podezírala kdekoho :o). Docela z toho člověku běhal mráz po zádech. A když se nad tím tak zamyslím, skoro to podle Pauly Hawkins vypadá, že každý chlap v Anglii je domácí násilník (ať už jen na emocionální úrovni tím, že drží svou ženušku zavřenou doma, nebo i fyzicky) nebo přinejmenším hajzl a lhář a že za líbivou fasádou usedlých párečků z předměstí se vždycky skrývá nějaký shnilý kostlivec (zkrátka to vyznívá tak, že lidé nemůžou být v manželství šťastní). Takže před spaním trochu depresivní četba, nicméně já prostě musela ten závěr dočíst, třebaže už bylo jedenáct večer (ještě že to bylo o Velikonocích a nemusela jsem druhý den vstávat do práce :o). Jediné, co mi vadilo, byl fakt, že se vlastně nedozvíte, jak se oficiálně vyřešil případ Meganiny vraždy :o(. Jinak ale překvapivě dobrá kniha, která stojí za přečtení.

ANNA

"Bavilo mě to. Vlastně jsem to přímo zbožňovala. Nikdy jsem nepocítila ani stín viny, i když jsem to předstírala kvůli svým vdaným kamarádkám, které žijí v děsu z kdejaké drzé au pair nebo veselé kočičky z kanceláře, co umí žvanit o fotbalu a půlku života tráví v tělocvičně. Musela jsem jim tvrdit, že se samo sebou cítím děsně, že z toho samo sebou mám špatný pocit kvůli Tomově manželce, vždyť tohle jsem přece nikdy neměla v úmyslu, no, holt jsme se do sebe zamilovali – co se dá dělat?

Pravda je, že kvůli Rachel jsem nikdy špatný pocit neměla, dokonce ani předtím, než jsem se dozvěděla, že pije a jak je otravná a že dělá Tomovi ze života peklo. Zkrátka pro mě nebyla reálnou figurou, a vůbec: já jsem si to příliš užívala. Nemá smysl zapírat, že být pro nějakého muže tou druhou je ohromné vzrůšo: to kvůli vám přece dotyčný zrazuje svou ženu, i když ji miluje. Nemůže si totiž pomoct – jste prostě neodolatelná...

Ale vzpomínka na tyhle naše rozhovory mi stírá úsměv z tváře. Vzpomínka na to, jak se Tom spiklenecky směje, zatímco mi jede prsty po břiše stále níž a s úsměvem mi říká: "Já jsem dobrý lhář." Ano, skutečně je dobrý lhář – talent od přírody. Viděla jsem ho v akci: přesvědčoval například personál hotelu, že máme líbánky, anebo si v zaměstnání vyřizoval pár hodin volna navíc z rodinných důvodů. Jasně, dělají to všichni, jak jinak, ale Tomovi to zkrátka každý uvěří.

Vybaví se mi ta scéna dnes u snídaně. Nachytala jsem ho při lži, a on se rovnou přiznal. Není důvod se znepokojovat. Přece se neschází s Rachel za mými zády! Ta představa je směšná. Kdysi snad bývala atraktivní – když se seznámili, byla vážně hezká, viděla jsem fotky: ohromné tmavé oči, štědré křivky, jenomže teď se normálně roztekla. A vůbec, Tom už se k ní nikdy nevrátí, po tom všem, co mu – nám – prováděla, po všem tom obtěžování, nočních telefonátech, malérech, textových zprávách.

Stojím v uličce s konzervami, přičemž Evie dál naštěstí klimbá v kočárku, a hlavou se mi začínají honit ty telefonáty a případy – bylo jich přece víc, ne? –, kdy jsem se probudila a v koupelně se svítilo. Zpoza zavřených dveří jsem slyšela Tomův hlas, tichý a mírný. Uklidňoval ji, to je mi jasné. Řekl mi, že občas se Rachel tak rozzuřila, že začala vyhrožovat, že přijde k nám domů, vtrhne k němu do práce, skočí pod vlak. Možná, že Tom je velmi dobrý lhář, ale já rozhodně poznám, kdy mluví pravdu. Mě tedy neoblafne...

Jenomže, jak o tom tak uvažuju, přece jen mě oblafl, ne? Když mi řekl, že s Rachel mluvil po telefonu a působila na něj dobrým dojmem, lépe, skoro šťastně, ani na moment jsem o něm nezapochybovala. A když v pondělí večer přišel domů a já jsem se ho ptala, jak se dneska měl, a on mi vyprávěl o hrozně únavné schůzce, kterou absolvoval ráno, soucitně jsem naslouchala, aniž mi vůbec přišlo na mysl, že místo toho seděl v kavárně v Ashbury se svou exmanželkou." (str. 244-247)