Šichtařová, Pikora: Lumpové a beránci

30. 05 2016 | 19.15
Tuhle knihu už mám doma minimálně rok a dlouho jsem se nějak nemohla dostat k tomu, abych ji přečetla (dokonce jsem ji vloni před Vánoci společně s bambulemi na bambulové sněhuláky polila čajem :o(. Letos mě trochu postrčila Čtenářská výzva, kde jsem si ji vybrala jako "knihu od veřejně známé osobnosti", což ekonomové Vladimír Pikora a Markéta Šichtařová určitě jsou (od něžnější poloviny tohohle dua si sem tam přečtu i nějaký ten článek na jejím blogu na idnes), a ukázalo se, že to bylo jedině dobře, protože Lumpové a beránci se mi nakonec hodně líbili :o)
Teoreticky by mě nemělo překvapovat, že se to dobře četlo, bylo to vtipné a neotřelé, protože už jsem od dua Pikora-Šichtařová četla dvě předchozí knihy a tudíž jsem měla být připravená na to, co mě čeká, jenže ty jejich předchozí knihy byly přece jen odbornějšího rázu a oněch zábavných pasáží tam byla menšina, kdežto v Lumpech a beráncích je tomu přesně naopak. Žánrově bych řekla, že se jedná o ekonomickou detektivku (neboli detektivku řešící ekonomickou kriminalitu :o), takže nějakým těm "poučkám" z bankovnictví, eurozóny či ekonomiky se přece jen jako čtenář nevyhnete, nicméně gros celého příběhu tvoří svérázný situační humor (lehce suchý a sarkastický, ale nesmírně lidský a upřímný :o) manželů Stonových, kteří se souhrou okolností dostanou do solidní šlamastyky, při které jim půjde nakonec i o život.

 

"K názoru, že všechny pracovní dny stojí za starou bačkoru, došla bankéřka Helena Stonová už dávno, ale tenhle den aspiroval na bezkonkurenčně nejpitomější minimálně za poslední měsíc. Aspoň posuzováno podle tohoto rána. Člověk by skoro řekl, že je-li vám třiatřicet, máte doma manžela, který vás zjevně miluje, (někteří) chlapi se po vás pořád ještě otáčejí jako ve dvaceti, jste úspěšným bankéřem, tedy vlastně bankéřkou, šéfujete celé divizi a vyděláváte jakž takž obstojný balík peněz, pak vám nic ke štěstí nechybí. Jenomže Helena byla toho názoru, že vstávat dřív než v devět hodin ráno je zločin proti lidskosti. A když musíte vstávat v sedm a ještě k tomu víte, že vás dneska čeká schůzka s těmi nejvýstavnějšími trouby, které znáte, je to prostě den na houby.
Martin Stone svou svéráznou ženu po čtrnácti letech společného života již dobře znal. Takže věděl zatraceně dobře, že to nejlepší, co právě teď může udělat, je vmáčknout jí do ruky dvojité espresso a pak se jí klidit z cesty. Její rozespalost první půlhodinku po probuzení může nebezpečně rychle přerůst ve zlost; zlost ve spršku jedovatých poznámek na kohokoliv, kdo by Heleně zkřížil cestu. Naposledy to pekelně odnesl chudák pošťák, který zazvonil v příliš brzkou hodinu a následně dostal nakládačku jejími přesně vrženými domácími trepkami. Po půlhodince a dostatečné dávce kofeinu se ovšem šelma promění v beránka. Vždy to tak je.
Martin se domníval, že jeho žena je zatraceně sexy a rád jí to říkával. Obzvláště se mu líbil její velký zadek, který podle Martinova mínění zajímavě kontrastoval s úzkým pasem. Na Helenina věčně rozcuchaného ježka alá Halle Berry sice neměl jednoznačný názor, nicméně jeho nebankéřská sytě rudá barva mu Lumpové a beráncipřipadala velice zábavná. Když se to tak vzalo kolem a kolem, je to vlastně skvělé, když vás i po čtrnácti letech rajcuje pořád stejná ženská, zvláště je-li i vaší manželkou, a to i když má svá rána, pomyslel si a obezřetně uskočil za stůl, když se Helena prohnala kolem a přitom bručela něco o jakési blíže neurčené "zatracené pakáži".
Když za sebou Helena konečně práskla dveřmi, oddechl si, dal si opravnou kávu a zasedl ke klávesnici svého počítače. Má před sebou zhruba deset hodin práce, než se jeho ženuška, už v rouše beránčím, vrátí z banky. Pak by se mohl začít věnovat něčemu příjemnějšímu než práci. Třeba špásování se svou ženou." (str. 11-12)

 

Oba hlavní hrdinové mi byli od začátku víc než sympatičtí, přičemž překvapivě a celkem vtipně byla tou drsnější, drzejší a vůbec praštěnější právě Helena Stonová, která hned na začátku knihy skvěle nevybíravým způsobem sekne se svojí šéfovskou pozicí v bance, což si zkrátka zaslouží přinejmenším obdiv a jako čtenáře vás to zaručeně pobaví :o). Taky se mi líbilo, jak se Martin s Helenou vzájemně znají a dokážou si ze sebe neskutečně trefně utahovat, zároveň bych ale nikdy neřekla, že v knize od dvou ekonomů bude tolik manželského sexu :o). Každopádně vyprávění má příjemný spád a potěší i nezvykle hojným množstvím dobré i horší rockové muziky, kterou při každé příležitosti Helena známkuje na škále od jedné do desíti :o). Líbil se mi i její kamarádský vztah s britským podnikatelem Williamem, který je do ní už od školy zamilovaný a zná ji možná ještě o fous líp než její manžel Martin (líbilo se mi, že je takovou lehce tragickou postavou – nešťastně zamilovaný, se svými vlastními problémy a vlastně pořád osamělý – přiznávám, že mi ho bylo i trochu líto a dost by mě zajímalo, co s ním bylo dál a jestli si taky konečně někoho našel :o).

 

"Mohla bys ten kravál laskavě vypnout?!" Martin se tvářil nanejvýš vystresovaně a divoce gestikuloval na svou ženu.
Helena se vynořila z kuchyně: "Říkal jsi něco?" V očích měla vepsaný zběsilý výraz, v jedné ruce třímala sekáček na maso a ve druhé lahev červeného vína.
Martin vyjekl, ucouvl, zakopl o své bačkory a dosedl do květináče s fíkusem: "Kurva, co ti je?"
"Porcuju řízky, co by mi mělo bejt?" podivila se jeho žena.
"Sekyrou a flaškou?" podivil se Martin, načež si vzpomněl na svůj původní požadavek. "Vypni ten kravál, do háje."
"Laskavě nemluv jak dlaždič. A není to kraváldoháje, je to Metallica. Skladba One, kdyby tě to zajímalo. Super rytmus pro naklepávání masa. Právě je to..."
"Do pr...to je jak sbíječka, já se neptám, jak se ten kravál jmenuje, já z toho ohluchnu, já chci slyšet ty zatracený zprávy!" zařval Martin a štrachal se z květináče, mávaje rukama směrem k televizi.
Helena zpruzeně pokrčila rameny, hudbu vypnula a otočila se zpět ke kuchyni. Chápala sice, že si její druhá polovička nestěžuje na žánr, nýbrž na hlasitost, která, pravda, byla kapku nadstandardní; nicméně ani tak ze sebe nedokázala vydolovat pro svého muže pochopení.
Martin zesílil televizní zprávy. Pohledná blonďatá slečna s velkým výstřihem informovala, že krizí zmítaný a předlužený Kypr se potýká s první recesí za téměř čtyřicet let.
Helena se zastavila v půli cesty mezi obývacím pokojem a kuchyní. Téma ji zaujalo. Udělala čelem vzad, sekáček výhružně vztyčený, lahev pozdviženou.
Manžel vyjeknul, když se mu postavila po bok, a klopýtl do strany.
Heleně nebylo jasné, proč se tolik lekl informace od té blonďaté slečny, že v pátek na summitu zemí Evropské unie byl Kypru přiklepnut úvěr ve výši 10 miliard eur pro zadlužené kyperské bankovnictví, a raději zprávy ještě trochu zesílila.
Slečna hulákala, až se sousedův nervózní knírač kdesi za zdí rozštěkal. "...ovšem podmínkou půjčky je zvýšení daní a zavedení jednorázové daně na bankovní vklady. Aby kyperská vláda předešla situaci, že Kypřané vezmou banky útokem, tedy kdy dojde k takzvanému runu na banky, rozhodla vláda o dočasném zmražení bankovních vkladů. V Nikósii se mezitím tisíce lidí vydaly do ulic..."
"Týý vole," vydechl Martin.
"Už zase mluvíš jak má matka," upozornila ho Helena.
Ignoroval ji. "Víš, co to znamená?"
"Že si lidi nebudou moct vybrat peníze z banky," usoudila.
"Můžeš položit tu sekyru? Znervózňuje mě." Martin pobíhal jako fretka po pokoji, jako vždy, když usilovně přemýšlel. "To přeci není žádná jednorázová daň z bankovních vkladů! Víš, co je to daň?"
"Takový ty peníze, co mi strhávají na účtárně z platu." Sekáček výhružně zavířil ve vzduchu. "Teda strhávali, dokud jsem pracovala. Proč jako?"
Martin si nebyl jistý, jestli s ním jeho žena mluví, jako kdyby měl IQ houpacího koně, aby ho schválně provokovala, anebo protože je tak mizerně naložená, a mluvila by tak s každým. "Daně jsou přeci platby odváděné státu, aniž by bylo dopředu definováno, na jaký konkrétní účel je stát použije," recitoval. "A jsou placené buď pravidelně, třeba ročně, anebo při určitých událostech, třeba při dědictví. A vždycky dopředu víš, že pokud se dopustíš toho a toho, zaplatíš tu a tu daň. Třeba pokud si vyděláš na plat, zaplatíš."
Obrátila oči v sloup. "Kurz veřejných financí už mám za sebou. Chceš k těm řízkům i zeleninový salát?"
Martin ji neposlouchal. "Takže tohle žádná daň samozřejmě není! Má být použitá na jasný účel – aby Kypr získal zahraniční pomoc. Není placena pravidelně, ani při nějaké události, ale prostě proto, že Evropská unie rozhodla. A nedá se jí vyhnout, ani když se vzdáš kyperského občanství..."
"Hm..."
"...a proto, že tahle vykutálená jednorázová daň bude uvalena zpětně! Stačí, že máš ke dnešku účet na Kypru..."
"Žádnej účet na Kypru nemám."
"...a najednou ti ho nějaká chytrá hlava zmrazí, a ať děláš, co děláš, o část peněz přijdeš. A víš, jak zákon definuje krádež? Jako přisvojení si cizí věci tím, že se jí někdo zmocní. Co to tu tak strašně smrdí?"
"Co já vím? Asi něco odvedle od toho dědka a té jeho drbny?"
Martin ji neposlouchal a srdnatě přeřvával burácející televizi: "Tohle je krádež! Krádež na pokyn Evropské unie! Tak jak jsem Evropan, tak se mi zdá, že tentokrát to Evropa krutě nezvládá. Protože tohle si lidé, firmy, investoři, prostě všichni zapamatují. Přestanou politikům věřit." Náhle se zarazil a začenichal jako ohař: "Co to tady do pr...fuj tak páchne?"
"Jé, večeře," konstatovala jeho žena.
"Do hajzlu, další večeře," konstatoval Martin sklesle.
"Ještě máme tu flašku?" dodala Helena s nadějí v hlase." (str. 70-73)

 

Jednoznačně nejvíc mě ale dostal moment, kdy se manželé Stonovi rozhodnou o všem, čeho byli během své lapálie svědky, sepsat knihu. To totiž dává Lumpům a beránkům úplně nový rozměr, protože jako čtenář víte, že autoři jsou ve skutečnosti náhodou taky manželé a náhodou taky ekonomové, takže vám začne vrtat hlavou, co všechno je v knize podle skutečnosti a co si autoři přibásnili. Dává to knize mnohem větší sílu a vše, co se v ní odehrává, působí najednou mnohem hrozivěji a reálněji, zkrátka a dobře celé to jejich "dobrodružství" dostane poměrně vážný podtext a varovně na vás hrozí prstíkem. Osobně si nedělám velké iluze o ničem, co se týká politiky a toho, jak to chodí v Evropské unii a jejích úřadech a bez problémů věřím, že pro zvolení do jakékoli funkce není vlastně důležité, jste-li odborníkem v dané oblasti, ale spíš jestli chodíte dost často na golf s těmi správnými lidmi :o(. Je to bohužel smutné, ale obávám se, že je tomu tak. Koneckonců současná migrantská krize je toho víc než názorným příkladem, protože co si sakra ti politici myslí, že tady budou tisíce islámských uprchlíků dělat? Pracovat? To asi těžko. Když jim nepřijde vhod nic, co od nás zatím dostali zadarmo, pochybuju, že budou mít motivaci si na mnohem méně luxusní věci vydělat prací (protože co si budeme povídat, platové podmínky českých zaměstnanců jsou kapitolou samy pro sebe a mnozí z nás stále nedosáhnou na byt, o placení za zdravotní péči ani nemluvě :o(. Zlatí Ukrajinci a Vietnamci, ti aspoň nečekají s žebravou rukou, jak se o ně královsky postaráme... No ale zpátky ke knize.

 

"Otto Kruspe si připadal jako jeden z rytířů u Artušova kulatého stolu, když přejížděl očima po každé z osmi dalších tváří ve strohé místnosti. Devět mužů v dokonalých oblecích, devět bojovníků za správnou věc.
Otto ovšem netušil, že muž po jeho pravici právě přemítal o tom, že kdyby bývalo těchto devět mužů mělo zařízení odlišující býky od volů, mohli do toho praštit už dávno a nemuseli tu teď dřepět.
Muž po Ottově levici by ovšem býval nesouhlasil ani s Ottem, ani s jeho sousedem vpravo. Momentálně se mu totiž chtělo strašlivě čurat a měl dojem, že už to nevydrží, a tak měl sklon posuzovat celou jejich záležitost jako poněkud beznadějnou a nepodstatnou.
A muž ještě dál vlevo si zase nebyl tak docela jistý, proč tu je. To ovšem bylo zcela normální a v pořádku, protože na svůj post byl dosazen právě proto, že si většinou nebyl jistý, která bije. Chápal však, že tohle jednání je velmi, velmi důležité. By dost možná zásadní pro další existenci jeho pracovního místa.
Otto si odkašlal a po krátké pauze se znovu chopil slova: "Pánové, tak tedy víme, co hrozí. Náš business trpí dlouhodobě, vláda v poslední době podniká doslova zběsilé tažení proti nám. A teď se to může ještě podstatně zhoršit. Všichni víme, že když ustoupíme jednou, budeme ustupovat už pořád. Tohle může náš business navždy změnit a nás provždy poškodit. Musíme se bezpodmínečně dohodnout na společném postupu. Nějaké návrhy, pánové?"
Ne, k Ottovu rozmrzení pánové návrhy neměli. Otto si zhluboka povzdechl. A s tímhle materiálem má pracovat. "Pánové, dejme si úkol. Ode dneška za měsíc se opět sejdeme. Zde, ve stejný čas. Během měsíce se nebudeme k ničemu veřejně vyjadřovat, zachováme zcela neutrální postoj. Za měsíc tu předneseme naše návrhy společného postupu, jak čelit této bezprecedentní hrozbě!"
Pánové souhlasili. Muž po Ottově levici souhlasil velmi intenzivně." (str. 10-11)

 

Líbila se mi i teorie hlavních hrdinů, že v politice a ve vysokých funkcích obecně můžou pracovat jenom psychopati, tedy lidé, kteří si v žádném případě nepřipouští svoji nevědomost či pochybení a blbci jsou pro ně vždycky ti všichni okolo :o). A v neposlední řadě kvituju, že pan Pikora s paní Šichtařovou nezapomněli na jazykové bariéry a připouští možnost, že ne všechny postavy umí mluvit německy apod., což je navíc v několika případech i podnětem k další vtipné situaci či trapasu :o).

 

"Ty dvě krysy k němu napřahovaly dvě krvavé injekční stříkačky i s jehlou. Z jeho jehly dokonce stékala kapka krve. On měl přes rameno dámskou kabelku. A ona měla ve druhé ruce pánev. Zlomek sekundy ten nepochopitelný výjev nemohl vstřebat. Potom to prakticky ihned proniklo do jeho šedé kůry mozkové. A pochopil.
"Takže pracky nahoru, jinak to máš v sobě," dodal ten sviňák Stone.
Nenávist a touha po destrukci Andrease zaplavily. Ale ještě silněji ho zaplavil děs. Věděl, že úzkost ho paralyzuje natolik, že už nestačí hmátnout pod bundu pro svou samonabíjecí pistoli Walther ráže 7,65. Věděl, že i když se mu chce řvát, nevydá ani hlásek. Věděl, že i když se mu chce utíkat, nohy se pod ním nepohnou. Věděl, že pravděpodobnost, že krev ve stříkačkách je skutečně infikovaná, se blíží nule. Ale také věděl, že racionální úsudek nehraje roli. Jeho mozek bude jakoukoliv racionální úvahu ignorovat. A věděl, že nemá jinou šanci než ruce zvednout. Udělal to.
"A teď se pomalu s rukama nad hlavou otočíš o sto osmdesát stupňů."
Nenáviděl lidi, kteří se vyjadřují matematicky ve stupních, procentech či úhlech. Pomalu se otočil.
Pak se jeho zátylek setkal s baseballově fortelným švihem titanovou pánví. To ovšem už Andreas nevěděl, protože než si to stihnul uvědomit, něžně se sesunul na zem. Pochopitelně netušil ani to, že vzápětí koupil ještě druhou ránu do spánku pro pojištění, aby ho náhodou nenapadlo probrat se.
"Člověče, ty se snad ještě na stará kolena naučíš používat kuchyňské náčiní," pochválil Martin uznale svou ženu.
Starší tělnatý manželský pár hlasitě prosupěl kolem s nákupním košíkem plným kartonů piva a masových konzerv a nevěnoval trojici sebemenší pozornost.
"A hele, tady je ta pistole," konstatoval Martin poté, co do bezvládného Andrease dloubnul špičkou boty a rozhrnul mu bundu. Poté dotyčný předmět zabavil.
"A hele, tady jsou klíčky od auta," konstatovala Helena poté, co mu prošacovala náprsní kapsy. Poté mu je zabavila. "Myslíš, že se vejde do kufru?"
Martin nad tím chvíli uvažoval. "Bude muset," rozhodnul pak." (404-405)

 

Asi tušíte, že můj konečný ortel nad Lumpy a beránky bude pozitivní. Knížka se mi moc líbila, dobře se četla a nejednou mě opravdu pobavila. A přestože bych to ve chvíli, kdy jsem si ji kupovala, rozhodně nečekala, s chutí si ji přečtu znovu. A klidně brzy (no, i když jak tak koukám do své knihovny na všechny ty nepřečtené knihy "v pořadí", možná to zas až tak brzy nebude :o(. Aspoň pak třeba budu schopná pochytit jména a role všech těch vedlejších postav, které mi teď občas unikaly, částečně možná i proto, že jsem mezi čtením měla delší prodlevy (poslední dobou se ke čtení dostanu jen, když někam cestuju :o( a pak jsem sem tam bohužel i něco pozapomněla, ale to už se v mém věku prý stává :o)

 

"Byl překvapen, jak dobře to funguje. Po krátkém hledání a ještě kratším telefonátu mohl konstatovat, že v městečku Stresa na břehu jezera Lago Maggiore na ně asi za hodinu bude čekat postel. Paní, se kterou mluvil, se na žádné detaily neptala.
Hrdě svůj úspěch ohlásil ženě: "Takže ti to zadávám do navigace. Je to... ještě asi hodinu cesty. A mimochodem, teď jedeš ve kterém pruhu? Nebo mi snad zase chceš vykládat, že zahajuješ pozvolný manévr přesunu z jednoho pruhu do druhého?"
"Není to jedno?" podivila se Helena. "Jsme v Itálii."
"Mně to není jedno! Prosím tě zastav, teď budu řídit já."
"Jak chceš," pokrčila rameny, prudce zabočila do odstavného pruhu a zastavila.
"To jako chceš zastavovat tady? Na dálnici?" vyděsil se Martin.
Helena se už soukala ven. "A proč ne? Jsme v Itálii. A laskavě si srovnej, co tedy chceš. Zastavovat, nebo nezastavovat?"
"Proč mi pořád říkáš, že jsme v Itálii?" nechápal Martin dosedající za volant. "To jako že v Itálii se jezdí podle jiných pravidel než u nás, či co?" Nastartoval.
Helena si jej přeměřila zmateným pohledem: "Podle jiných pravidel...? Ty si myslíš, že v Itálii se jezdí podle jakých pravidel...?"
"Uáááá!" odpověděl jí muž. "Co ten kretén dělá? Předjel mě zprava! Ježišmarjá, jak to jedou?!"
Helena se uchichtla a zavřela oči: "Dobrou no." Usnout jí však nebylo dáno.
Právě když se začala propadat do blaženého spánku, vytrhly ji z něj prudké vibrace auta doprovázené řezavým zvukem trhajícího se kovu a proslov jejího muže: "Doprkvančicdohajzlu-himlhergotdohá..." Své sdělení však nedokončil, uprostřed se musel nadechnout. Auto zastavilo.
Helena otráveně otevřela oči, chvíli přemítala, zda se má zeptat, ve kterém pruhu její muž jel, že se do něj nevešel, ale pak se jen otázala: "Jede to ještě?"
Martin zkusil nastartovat a konstatoval, že patrně ano. A dodal, že to hovado jej vytlačilo do svodidel.
Heleniny dveře nešly otevřít, neb byly napasovány do svodidel. A tak alespoň stáhla okénko a vyklonila se ven. "Hm, je to ještě větší šrot, než byl," konstatovala. "Až se vrátíme do Prahy, už ani do toho servisu nemusíme. Jeď dál."
Martin se opět rozjel. Velmi obezřetně. Zdálo se mu, že auto silně táhne doprava." (str. 166-167)