Muse: Drones
31. 05 2016 | 22.09
Pražský koncert mých oblíbenců MUSE se kvapem blíží, a tak jsem v rámci přípravy víceméně celý květen poctivě poslouchala jejich nové album s názvem Drones :o). Vzhledem k tomu, že tohle jejich v pořadí už sedmé studiové album vyšlo vloni začátkem června, dala jsem si opravdu hodně načas (na rozdíl od minule, kdy jsem měla strach, jestli si vůbec stihnu The 2nd Law naposlouchat, protože mezi vydáním alba a koncertem byly jen necelé dva měsíce času). Tentokrát jsem si jednotlivé písničky doslova šetřila a dávkovala jsem si je podle toho, jak Muse zpřístupňovali své singly na youtube, a o názory na některé z nich jsem se tu s vámi i průběžně dělila (viz níže :o).
Když jsem se do toho ale rozhodla pustit opravdu naplno, zjistila jsem, že vlastně už dobrou půlku alba znám, protože když nepočítáte buzerujícího seržanta a proslov JFK, mají Drones pouhopouhých deset písniček, což mi přišlo celkem málo :o(. Byla jsem z toho dokonce tak zklamaná, že jsem začala kluky podezřívat, jestli náhodou tohle album trochu neodflákli a nesešili horkou jehlou. Bála jsem se, jestli nevystříleli všechny pořádné pecky v oněch postupně vydávaných singlech a jestli mě tudíž nečeká už jen nějaký "odpad" :o(. Nicméně po prvotním načuřeném brblání a zhruba měsíčním poslechu můžu říct, že Drones jsou dalším skvělým albem tohohle neskutečně talentovaného britského tria a mezi dosud nezveřejněnými písničkami na mě dokonce čekala i jedna dokonalá perla v podobě právě závěrečných Dronů, kteří dali celému albu název :o). Ale pěkně postupně.
První písničkou, kterou jsem z tohohle alba slyšela, bylo Psycho, u kterého máte coby fanoušek jedinečnou možnost vidět v přímém přenosu proces tvorby písničky, kdy onen chytlavý riff má hodně dlouhou historii – Muse ho už kdysi dávno hrávali na koncertech coby jam a teď z toho konečně vznikla komplet písnička, která se rozrostla o moc pěknou melodii ve slokách, na něž pak onen "staletý" refrén skvěle navazuje :o). Další v pořadí pak byla Dead Inside, u které asi nikdy nepřestanu obdivovat onen dokonalý text :o). Následovala Mercy, kterou stručně řečeno považuju za druhou Starlight – zkrátka taková optimisticky laděná (rozuměj: v tónině dur :o) hitovka, která jen tak neomrzí :o). No a jako čtvrtou jsem si do sluchátek pouštěla Reapers, jejíž čistě bubnový začátek mi trochu připomínal White Stripes a potom jako bych se vrátila zpátky v čase – ten suprový kytarový riff spolu s Mattovým lehce nepříjemně skřípavým zpěvem mi připadal jako z doby Small Printu :o). Ze začátku jsem si sice říkala, že je tahle písnička možná až trochu kytarově přehnaná – vždycky jsem obdivovala Muse, že nemají kytarová sóla a riffy jen tak pro formu, víte, takové ty orgie ála sedmdesátá léta, plné prázdného předvádění se a bezduchého kytarového blouznění, kdy už to trochu zavání, a tady jsem se začínala malinko bát, ale při třetím a dalším poslechu, už jsem v tom rozpoznala melodii a tak nějak i "důvod" a začalo se mi to líbit :o). Reapers je zkrátka taková drsnější kytarovka, trochu ve stylu Guns'N'Roses, občas možná až skoro punková, ale neskutečně nadupaná. A co teprve, když pak člověk vidí Matta naživo, jak mu ďábelsky kmitají prsty po hmatníku kytary – to mi zas na nějakou dobu vyrazilo dech :o)
Další písničkou na paškál byla The Handler, která taky zní celkem povědomě, jako ze starých časů (jako by navázali na Absolution :o), má hodně chytlavou melodii a úvodní riff, i když v lehce depresivní tónině moll :o). A opět se mi moc líbí Mattův "novodobý" zpěv (asi od alba Black Holes... nebo Resistance, zkrátka od doby, kdy začal při zpěvu používat trochu techniku a dává tak šanci svému hlasu křišťálově vyniknout a zároveň působí při zpěvu sebejistěji :o), to je prostě nádhera a skvěle se to poslouchá. Taky se mi hned od začátku líbil text – My mind was lost in translation and my heart has become cold and impressive machine – tomu říkám poezie :o). The Handler se mi zkrátka líbil hned na první dobrou bez jakéhokoli zvykání :o). A musím říct, že mi Muse udělali svým návratem k veskrze kytarovým a rockovým kořenům, prostě k takovému tomu původnímu zvuku, hroznou radost, i když to samozřejmě je trochu jiné než kdysi, je v tom méně elektronických experimentů, a to má své kouzlo, protože podle mě si zrovna tihle kluci nepotřebujou ničím moc dopomáhat :o).
Naproti tomu Defector mi ze začátku přišel až dost překombinovaný (v té době jsem ještě neslyšela Globalistu :o) a chvíli mi trvalo, než jsem mu přišla na chuť. Hned napoprvé se mi sice líbilo krásné kytarové sólo, ale jinak jsem měla pocit, že je tam nějak moc různých melodií poslepovaných dohromady. Teď po zhruba třech týdnech už jsem jiného názoru a Defector se mi líbí a kdykoli mi ho telefon pouští do sluchátek, tak si u něj pobrukuju :o). Jediné, co mi doteď vadí, je ono původní intro s projevem JFK, protože mimo jiné při přehrávání v trolejbusu cestou do práce člověk poslouchá vlastně jen dlouhé ticho, slovům většinou není rozumět :o(, nicméně to jsem vyřešila střihem a teď už mi Defector frčí jako na drátkách :o). Jinak má podle mě v jedné části i docela vtipná slova, až mi připadalo, že se Matt nechal trochu unést dětskými říkankami – Your blood is blue and your mind's turned green and your belly is all yellow (aneb poznáváme barvy :o).
Podobně na tom byl i singl Revolt, který mi ze začátku přišel jako dvě různé písničky slepené v jednu – úvod je takový typicky muserský a se zpěvem mimo hlavní rytmus tak trochu boří zažité stereotypy (asi jako u Guiding Light :o), ale pak se to najednou překlopí do až rozverně veselého refrénu, který mi na první poslech přišel trochu jako od Beatles (nic proti Broukům, jen mi přijde, že měli na muserské poměry takové až moc jednoduché melodie, prostě takové zpívánky). Ze začátku mi zkrátka připadalo, že se ty dvě části k sobě moc nehodí, ale nakonec mě ten chytlavý refrén přesvědčil a po vícerém poslechu se mi Revolt hodně zalíbila, takže teď když uslyším ve sluchátkách ty úvodní policejní sirény, raduju se, že mi náhodný výběr přihrál zrovna tenhle kousek :o). A samozřejmě se mi líbí i text, zvlášť ta úvodní část s problémy (i když ty jsou zábavnější v mojí verzi, kterou jsem původně vyposlouchala – I get into so much trouble, getting in just seems impossible :o) a pak fistulové We live in a toxic jungle a tak dále a tak dále :o). Jo a mimochodem název téhle písničky ve mně probudil dávno zapadlou vzpomínku na jednu počítačovou hru (závodilo se tam s autíčky na vysílačku) se stejným názvem :o).
Další písničky už jsem si pak nemohla vybírat podle toho, v jakém pořadí vyšly coby singly, takže jsem to nechala na funkci náhodného přehrávání a ten mi jako první z neznámých vylosoval Aftermath. Musím se přiznat, že jsem ji podle názvu tipovala na zcela něco jiného (je to docela vtipné, jak pak ty písničky zní úplně jinak, než si člověk podle jejich názvu představoval :o), ale i tak se mi od samého začátku moc líbila. Úvodní pomalé kytarové outro se slateovacím válečkem a takovým až bluesovým zvukem mi trochu připomíná Pink Floyd nebo U2, zkrátka taková nefalšovaná balada, která se moc dobře poslouchá :o)
Jediným úskalím celého alba tak je z mého pohledu písnička The Globalist, kterou jsem zatím za ten měsíc pořád ještě nezkousla a obávám se, že už se tak ani nestane. Westernový pískací úvod jako z Divokého západu bych možná ještě brala (i když vždycky celou dobu trnu, jestli onen hvízdal udrží čistý tón :o), pak se to přelije opět v jakousi baladu ála Pink Floyd se slateovacím válečkem a pomalým převalováním melodie, což by možná ještě k sobě jakž takž šlo, jenže potom přijde sice velice hezká drsňácká rockovka (včetně destruktivního odpočtu), která se podle mě k tomu předchozímu moc nehodí, a nakonec se vynoří opět jakási balada, tentokrát s klavírem. Jestli dobře počítám, je to takových 4 v 1 :o(, a to je na mě zkrátka trochu moc. Těžko se v tom hledá nějaká stěžejní melodie, o refrénu nemluvě (nevím proč, ale vzpomněla jsem si u toho na Davea Grohla a jeho "videoinstruktáž" o tom, jak napsat hit, kde říkal, že refrén je prostě základ a že písnička vlastně ani nemusí mít žádné sloky, hlavně když má chytlavý refrén :o), jednotlivé pasáže jsou moc krátké na to, aby se do nich mohl člověk zaposlouchat, a příliš odlišné na to, aby je mohl vnímat jako jeden celek. Globalista se ze všech ostatních skladeb na albu vymyká i svoji desetiminutovou délkou – jsem zvědavá, jak bude něco takového fungovat naživo, docela dobře si u něj totiž dokážu představit podobnou pódiovou show, jako měli minule u Animal, takové jakože hrané scénky, no, uvidíme :o)
A na závěr jsem si nechala nejhezčí perličku a největší překvapení, které mě osobně na albu Drones čekalo – stejnojmennou skladbu Drony. Ta mi vyrazila dech už od prvního tónu a doteď s tím nepřestala :o). Pokaždé, když ji slyším, téměř zapomenu dýchat a jen poslouchám a snažím se zachytit jednotlivé hlasy :o). Drones je totiž opravdický a nefalšovaný chorál, který zpívá celá armáda Mattů (nebo já si to tak aspoň představuju – nekonečnou řadu naklonovaných Mattů :o). Upřímně řečeno jsem něco takového v žádném případě nečekala, v jistém ohledu se to vlastně Muse vůbec nepodobá (těžko si je člověk může ztotožnit se středověkým kostelním chorálem :o) a zároveň jsou to tím svým revolučním, šokujícím způsobem na 100% oni :o). Pokud jde o mě, jsou Drones naprosto geniální a momentálně je to moje úplně nejoblíbenější písnička z celého alba :o). Zvlášť to závěrečné "Ááá-men" dokáže člověka dostat do kolen :o). Docela by mě zajímalo, jestli na sobotním koncertě Drony taky zazní, na živou interpretaci bych totiž byla opravdu hodně zvědavá :o).
Tak, a to je vážení přátelé všechno, na další várku nadšených chvalozpěvů se připravte po víkendu, kdy přijedu, doufám, plná pozitivních dojmů z koncertu a začnu básnit nanovo :o)