Marissa Meyerová: Měsíční kroniky

9. 10 2016 | 18.31

Na tuhle sci-fi/fantasy sérii jsem narazila zhruba před rokem díky lunasisters (což je vlastně celkem stylové, že mě na Lunar Cronicles přivedly zrovna lunasisters :o), a přestože jsem se do prvního dílu s názvem Cinder pouštěla jako do poměrně velkého experimentu, nakonec se mi svou čtivostí zalíbil natolik, že jsem měla v plánu pustit se i do dalších pokračování. Sice vzhledem k tomu, že je mám pouze jako e-knihy, chvíli trvalo, než nadešel vhodný čas, ale jakmile se tak stalo, bylo přečtení druhého a třetího dílu de facto otázkou několika dnů :o). A když to šlo tak dobře, rozhodla jsem se napsat o nich jeden souhrnný článek (koneckonců ani o prvním dílu jsem tu toho moc nenapsala – jen pár vět ve třetím čtvrtletním zhodnocení Projektu tisíce a jednoho dne :o). Autorka mi sice udělala trochu čáru přes rozpočet, protože teprve někdy po přečtení druhého dílu jsem zjistila, že nejde o trilogii, ale že má letos na konci října vyjít ještě závěrečný čtvrtý díl (trochu mě zmátlo, že už k Měsíčním kronikám vyšla i jakási novela o zlé královně Levaně, což se většinou děje, když už je celá série vydaná a všechno skončeno :o), nicméně se i tak s vámi podělím o své dojmy, abych vás případně navnadila ke čtení a taky abyste věděli, jak moc se těším na finální rozuzlení tohohle příběhu, třebaže má mít neuvěřitelných 800 stránek (i když ony ani ty předchozí díly nebyly žádní hubeňouři :o).

První díl Měsíčních kronik, Cinder, jsem četla vloni v prosinci a třebaže je jeho prostředí takové hodně sci-fi a technické – všude samí droidi a kyborgové, šrouby, olejové skvrny, špína a neony východního velkoměsta jménem Nový Peking – má vyprávění od začátku do konce svižný spád a příběh mechaničky Linh Cinder, inspirovaný tak trochu pohádkou o Popelce, vás jednoduše pohltí. Cinder má adoptivní matku a dvě nevlastní sestry (adoptivní otec Linh Garan zemřel krátce poté, co ji přivezl do Nového Pekingu), z nichž alespoň ta mladší jménem Pivoňka se k ní chová trochu slušně, ale jinak je vyvrhelem společnosti, vlastně víc věc než živá bytost, protože je napůl kyborg – kvůli havárii vznášedla, když byla ještě dítě, jí lékaři museli nahradit téměř polovinu těla kybernetickými protézami, krom toho má umělé i oči, takže má vlastně k mozku připojený počítač, ale jinak je to obyčejná šestnáctiletá dívka, která touží po tom někam zapadnout a případně aby ji měl někdo rád, čehož se ovšem od své adoptivní matky Linh Adri rozhodně nedočká. Jinak Cinder žije ve světě blíže neidentifikované budoucnosti, kde už před generacemi došlo ke kolonizaci Měsíce, který se později osamostatnil a jehož obyvatelé, kromě toho, že nejspíš vlivem vesmírného záření začali mít zvláštní schopnosti, díky nimž mohou manipulovat s lidskou myslí a připadají si lidem nadřazení, zavlekli na Zemi také smrtelnou nakažlivou nemoc letumózu, která se po celém světě šíří jako mor a na kterou mimo jiné zemřel právě i Cindeřin adoptivní otec. Každopádně události naberou nečekaný spád v momentě, kdy si u ní objedná opravu svého osobního droida sám princ Kai a zatáhne tak Cinder do nebezpečného pátrání po zmizelé princezně Selene, právoplatné dědičce měsíčního trůnu, která by mohla odvrátit hrozící válku mezi Měsícem a Zemí.

"Cinder zrezivěl šroub v kotníku a měl stržené závity. Klouby na rukou ji bolely, jak se jej snažila šroubovákem uvolnit, ale šroub se stále protáčel naprázdno. Když se jí ho konečně podařilo povytáhnout natolik, aby ho mohla vypáčit svou ocelovou protetickou rukou, závity už byly úplně ohlazené.

Odhodila šroubovák na stůl, oběma rukama se chytila za patu a vyškubla si chodidlo z kloubu. Pod prsty se jí zajiskřilo a Cinder ucukla. Chodidlo zůstalo viset na změti červených a žlutých drátů.

S úlevným zastenáním se svalila na záda. Jako by se zbavila obrovské tíhy na konci těch drátů a osvobodila se. Celé čtyři roky tu příliš malou nohu nesnášela a přísahala si, že už si ten kus šrotu nikdy nenasadí. Jen doufala, že se brzy objeví Iko s náhradou...

Povzdechla si a sklonila se k bedně s nářadím pod pracovním stolem. Prohrabávala se šroubováky a klíči, dokud úplně na dně nenašla kleště. Postupně vytáhla všechny dráty, které spojovaly její kotník a chodidlo, a z každého vytryskla sprška jisker. Přes rukavice je necítila, ale sítnicový displej ji blikajícím červeným nápisem ochotně informoval, že ztrácí s končetinou spojení.

Vyškubla poslední drát a chodidlo s hlomozem odpadlo na beton.

Okamžitě zaznamenala rozdíl. Aspoň jednou v životě necítila žádnou tíhu.

Vyklidila na stole prostor pro vyřazené chodidlo, postavila ho mezi klíče a šrouby jako nějakou relikvii a opět se sklonila nad svůj kotník, aby starým hadrem vyčistila kloub.

BUCH.

Cinder sebou trhla a narazila hlavou do stolu. Odsunula se a zvedla hlavu. Její pohled nejdříve spočinul na nehybném androidovi, který seděl ve dřepu na jejím pracovním stole, a potom na muži za ním. Hleděla do jeho překvapených hnědých očí a tváře lemované černými vlasy, které mu splývaly přes uši, se rty, o nichž snila snad každá dívka v zemi.

Rázem se přestala mračit.

Jeho překvapený výraz se změnil v omluvný.

"Promiňte," řekl. "Netušil jsem, že pod tím stolem někdo je."

Cinder ho téměř neslyšela, protože se jí při pohledu na něj vypařily z hlavy všechny myšlenky. Srdce jí tlouklo čím dál rychleji a její sítnicový displej snímal jeho tvář, za ta léta tak důvěrně známou z digitálních panelů. Ve skutečnosti byl vyšší a v šedé mikině s kapuci se ani vzdáleně nepodobal tomu Cinder 1

muži ve vybraném oděvu, v němž se obvykle objevoval na veřejnosti. Přesto trvalo Cinder pouhé 2,6 vteřiny nasnímat jeho tvář a porovnat ji s databází. Další vteřina a na displeji se jí objevilo to, co už věděla; podrobnosti v podobě proudu zeleného textu v dolní části jejího zorného pole.

KAITO, KORUNNĺ PRINC VÝCHODNĺHO SPOLEČENSTVĺ

IDENTIFIKAČNĺ ČĺSLO: 0082719057

DATUM NAROZENĺ: 7. DUBNA 108 T.É.

NALEZENO 88 987 ODKAZŮ.

Cinder vyskočila ze židle a málem upadla, protože zapomněla na odmontované chodidlo. Zachytila se oběma rukama stolu a trochu nemotorně se uklonila. Sítnicový displej se zasunul.

"Výsosti," vykoktala se sklopenou hlavou, vděčná za to, že princ nevidí za ubrusem její prázdný kotník.

Princ sebou trhnul, ohlédl se přes rameno a pak se naklonil k ní. "Možná raději, ehm..." – položil si prst na rty – "ohledně toho oslovení, ano?"

Cinder s vytřeštěnýma očima rozechvěle přikývla. "Správně. Ovšem. Jak – Co vám –" Polkla. Slova se jí lepila na jazyk jako fazolová kaše.

"Hledám Linh Cindera," řekl princ. "Je tady?"

Cinder se odvážila zvednout jednu ruku, kterou se opírala, ze stolu, aby si povytáhla rukavici. S očima upřenýma na princovu hruď vykoktala: "Já – já jsem Linh Cinder."

Sledovala, jak položil ruku na temeno baňaté hlavy androida na stole.

"Vy že jste Linh Cinder?"

"Ano, Vaše Výs–" Kousla se do rtu.

"Mechanička?"

Přikývla. "Co pro vás mohu udělat?"

Místo odpovědi se princ naklonil a natáhl krk, takže neměla na vybranou a musela mu hledět do očí, a zářivě se na ni usmál. Cinder poskočilo srdce.

Princ se opět napřímil a přiměl ji tak, aby se na něj dívala.

"Představoval jsem si vás jinak."

"Já jsem si vás taky představovala – ehm – jinak." Cinder nedokázala vydržet jeho pohled, a tak sáhla po androidovi a přitáhla si ho na svou stranu stolu. "Copak je s tím droidem, Vaše Výsosti?"

Android vypadal, jako by právě opustil výrobní linku, ale Cinder podle rádoby ženských tvarů poznala, že je to zastaralý model. Přesto vypadal elegantně, měl kulatou hlavu na hruškovitém těle a bílý lak.

"Nejde zapnout," odpověděl princ Kai a pozoroval Cinder při prohlídce robota. "Jeden den fungovala bez potíží a druhý den najednou nic..."

Našla nenápadnou západku a otevřela u androida zadní panel. "Proč vám ji vlastně neopraví královští mechanici?"

"Zkoušeli to, ale nepodařilo se jim přijít na to, co s ní je. Někdo mi poradil, abych ji přinesl k vám. Říká se o vás, že jste nejlepší mechanik v Novém Pekingu. Čekal jsem nějakého staříka."

"To že se o mně říká?" zamumlala.

Nebyl první, koho to překvapilo. Většina zákazníků nedokázala pochopit, jak může být dospívající dívka nejlepší mechaničkou ve městě, a Cinder se nikde nešířila o pravé příčině svého talentu. Čím méně lidi bude vědět, že je kyborg, tím lépe. Určitě by se zbláznila, kdyby se na ni i ostatní prodavači dívali se stejným opovržením jako Chang Sacha.

Malíčkem odstrčila několik androidových drátů stranou. "Někdy už mají prostě doslouženo. Možná byste si měl pořídit novější model."

"Obávám se, že to nejde. Má v sobě přísně tajné informace. Je to otázka národní bezpečnosti, abych se k nim dostal dříve než... někdo jiný."

Cinder se zarazila a zvedla k němu pohled.

Upřeně jí hleděl do očí celé tři vteřiny a pak mu zacukaly koutky. "Dělám si legraci. Nainsi byla můj první android. Nechci ji vyměnit ze sentimentálních důvodů."

Cinder se na okraji zorného pole rozsvítilo oranžové světlo. Její optobionika něco zachytila, ačkoli Cinder nevěděla co – možná nervózni polknutí, příliš rychlé mrknutí nebo zatnuti zubu.

Už si na to oranžové světlo zvykla. Rozsvěcelo se každou chvíli.

Znamenalo to, že někdo lže." (Cinder, str. 5-12)

Ve druhém díle s názvem Scarlet se pro změnu ocitnete na malé zemědělské farmě ve Francii, kde žije osmnáctiletá Scarlet Benoitová a zoufale se snaží najít svoji babičku, která před dvěma týdny beze stopy záhadně zmizela (ano, druhé pokračování je pro změnu inspirováno pohádkou o Červené Karkulce :o). Na první pohled se zdá, že tenhle příběh nebude mít s předchozím dobrodružstvím mechaničky Cinder žádnou spojitost, ale ve výsledku to není tak úplně pravda (osudy hlavních hrdinek, Scarlet a Cinder, se nakonec samozřejmě propletou :o). Druhý díl Měsíčních kronik se mi líbil asi ze všech knih zatím nejvíc, protože má až idylické venkovské prostředí obklopené přírodou, které je hodně blízké naší současné realitě (rozuměj: ubylo robotů a všelijakých vznášedel), a moc pěkný romantický vztah mezi hlavní hrdinkou a záhadným cizincem, kterému přezdívají Vlk :o). Navíc i obálka je mnohem povedenější než u prvního dílu, kde bych řekla, že se trochu ustřelili, protože hlavní hrdinka Cinder rozhodně nevypadá jako ona žena na obálce – zaručeně není Asiatka (její adoptivní otec ji přivezl z Evropy) a nikdy není tak upravená a elegantní, spíš má pořád někde šmouhy od oleje, jak pořád něco opravuje, a nosí montérky :o).

"Ačkoli večer zůstával vyhřátý po slunečném odpoledni, v zešeřelé uličce bylo na rozdíl od horka v kuchyni příjemně. Scarlet začala přerovnávat bedny v zadní části lodi a pomalu se uklidňovala. Měla zpoždění. Takhle se dostane domů až pozdě v noci. Bude muset vstát obzvlášť brzy, aby stihla zajít na policejní stanici v Toulouse, jinak ztratí celý den, kdy nikdo nedělá nic pro záchranu její babičky.

Dva týdny. Celé dva týdny je její babička někde venku a sama. Bez pomoci. Zapomenutá. Možná... možná dokonce mrtvá. Možná ji unesli, zabili a nechali ležet v nějakém tmavém a vlhkém příkopu, a proč? Proč, proč, proč?

Po tvářích jí stékaly slzy bezmoci, ale mrkáním je zahnala. Zabouchla záďové dveře, obešla loď a ztuhla na místě.

Stál tam ten zápasník, opíral se zády o kamennou budovu. Čekal tam na ni.

K jejímu překvapení jí z oka unikla horká slza. Otřela si ji dříve, než jí stihla stéct po tváři. Oplatila zápasníkovi upřený pohled a odhadovala, zda jeho postoj vyjadřuje hrozbu, či nikoli. Scarlet 2

Stál několik kroků od přídi její lodi a tvářil se spíš váhavě než nebezpečně, ale předtím se také netvářil nebezpečně, když málem uškrtil Rolanda.

"Chtěl jsem se přesvědčit, že jste v pořádku," řekl. Scarlet jeho hlas v lomozu vycházejícím z taverny téměř neslyšela.

Položila dlaň na záď lodi a roztáhla prsty. Rozčilovalo ji, jak má napjaté nervy, jako by se nemohla rozhodnout, jestli se má zápasníka bát, nebo být jeho přítomností polichocena.

"Určitě jsem na tom lépe než Roland," odpověděla. "Když jsem odcházela, na krku už se mu začínala dělat modřina."

Zalétl pohledem ke kuchyňským dveřím. "Zasloužil by si něco horšího."

Scarlet by se usmála, ale po všem tom potlačovaném hněvu a bezmoci za celé odpoledne už jí nezbyla energie. "Kéž byste se do toho raději vůbec nezapletl. Měla jsem to pod kontrolou."

"Samozřejmě." Měřil si ji přimhouřenýma očima, jako by se snažil rozluštit nějakou hádanku. "Ale měl jsem obavy, že na něj vytáhnete tu zbraň, a to by vám v dané situaci příliš nepomohlo. Tedy z hlediska té bláznivosti."

Scarlet zaškrábaly vlasy za krkem. Instinktivně zajela rukou za záda, kde ji za pasem hřála na kůži malá pistole. Dostala ji od babičky k jedenáctým narozeninám, včetně přehnaného varování: Nikdy nevíš, kdy tě nějaký cizí chlap bude chtít někam zatáhnout. Naučila ji, jak s pistolí zacházet, a Scarlet si ji od té doby vždycky brala s sebou, když šla ven, ať už jí to připadalo sebepodivnější a zbytečné.

Po sedmi letech nošení už si byla celkem jistá, že si té pistole pod její červenou mikinou s kapucí nikdo nevšimne. Až dodneška.

"Jak jste to zjistil?"

Pokrčil rameny, nebo to tak aspoň mělo vypadat, kdyby ten pohyb nebyl tak strnulý a trhaný. "Zahlédl jsem rukojeť, když jste vyšplhala na ten barový pult."

Scarlet si nadzvedla mikinu na zádech, jen tolik, aby mohla uvolnit pistoli z opasku. Snažila se uklidnit pomalým dýcháním, ale ve vzduchu se vznášel pach cibule a odpadků z uličky.

"Díky za váš zájem, ale nic mi není. Už musím jít − jsem pozadu s dodávkami... vlastně nejen s nimi." Přistoupila ke dveřím do kokpitu.

"Nemáte ještě nějaká rajčata?"

Scarlet se zarazila.

Zápasník couvl hlouběji do stínu a působil rozpačitě. "Pořád mám ještě trochu hlad," zamumlal.

Scarlet se zdálo, že cítí rozmačkaná rajčata na zdi za sebou.

"Zaplatím vám za ně," dodal rychle.

Zavrtěla hlavou. "Ne, to je v pořádku. Máme jich spoustu." Pomalu zacouvala, nespouštějíc z něj oči, a opět otevřela nákladový prostor. Vzala do ruky rajče a svazek pokroucených mrkví. "Tady máte, tyhle jsou syrové taky dobré," řekla a hodila mu je.

Bez potíží je chytil, rajče mu zmizelo v obří pěsti a druhou rukou uchopil mrkve za nať. Prohlížel si je ze všech stran. "Co je to?"

Scarlet propukla v smích. "To nemyslíte vážně. To je přece mrkev."

Zápasník se opět zatvářil rozpačitě, když si uvědomil, že řekl něco neobvyklého. Svěsil ramena v marném pokusu vypadat menší. "Děkuju."

"Copak vás maminka nikdy nenutila jíst zeleninu?"

Jejich pohledy se střetly a nastalo trapné ticho. Uvnitř taverny se něco s třeskotem rozbilo a Scarlet při tom zvuku leknutím nadskočila. Následoval výbuch smíchu.

"To je fuk. Mrkev je dobrá. Bude vám chutnat." Zavřela nákladový prostor, přešla opět ke dveřím a mávla identičipem před lodní čtečkou. Dveře se otevřely a utvořily mezi nimi stěnu. Potom se rozsvítily světlomety. V jejich záři vynikla modřina pod zápasníkovým okem, která teď vypadala tmavší než předtím. Trhnul sebou jako zločinec, který se nečekaně ocitl v kuželu světla.

"Napadlo mě, jestli by se vám na farmě nehodil další dělník," vyhrkl najednou tak rychle, až mu málem nebylo rozumět.

Scarlet se zarazila a zároveň pochopila, proč tady na ni čekal a tak dlouho ji zdržoval. Změřila si pohledem jeho široká ramena a svalnaté paže. Byl stavěný pro manuální práci. "Vy hledáte zaměstnání?"

Rty se mu roztáhly do úsměvu, což mu dodalo rošťácký výraz. "Za zápasy dostávám slušné peníze, ale není to vlastně pořádné zaměstnání. Říkal jsem si, že byste mi třeba mohla platit za vykonanou práci jídlem."

Scarlet se zasmála. "Potom co jsem tam uvnitř viděla vaši chuť k jídlu, bych nejspíš kvůli takové dohodě přišla i o poslední košili." Okamžitě zrudla, když to dořekla − určitě si ji teď představoval bez košile. A přesto zůstával výraz jeho obličeje k jejímu překvapení zcela neutrální, a tak honem vyplnila mezeru v rozhovoru, než mu dojde, co řekla. "Jak se vůbec jmenujete?"

Opět to rozpačité pokrčení ramen. "Při zápasech mi říkají Vlk."

"Vlk? To zní... nebezpečně..."

Poškrábal se na lokti, kde se mu rýsovalo nějaké tetování. Napadlo ji, že ho možná urazila. Třeba měl svou přezdívku rád.

"No, mně říkají Scarlet. Ano, kvůli těm zrzavým vlasům, jak jste si určitě všiml."

Vlkův výraz zjihl. "Kvůli jakým vlasům?"

Scarlet položila paži na dveře do kokpitu a opřela si o ni bradu. "To se vám povedlo."

Na okamžik vypadal téměř, jako když má sám ze sebe radost, a Scarlet zjistila, že vůči tomuto cizinci, téhle zvláštní hříčce přírody, roztává." (Scarlet, str. 18-20)

No a třetí díl pojmenovaný Cress, který je ze všech knížek zatím nejtlustší (má přes 600 stránek, zatímco dva předchozí díly se pohybovaly okolo 400 stránek), přidává k rozrůstající se partě rebelů, kteří chtějí sesadit měsíční královnu Levanu z trůnu a zabránit tak válce mezi Měsícem a Zemí, ještě mladinkou měsíčňanku Cress, kterou drží její paní, pobočnice královny Levany, zamčenou ve vesmírné stanici obíhající planetu Zemi, protože je neskutečně šikovná hackerka. Vzhledem ke své izolaci je ale lehce plachá a na rozdíl od předchozích dvou hrdinek není žádná drsňačka a bojovnice, spíš takové křehké stvoření s hlavou plnou romantických představ :o). Každopádně už od druhého dílu se do vyprávění mísí sympatický smysl pro humor (jako by se autorka potřebovala prvním dílem ujistit, že své knihy píše dobře a trochu se otrkat :o), který tady v Cress příjemně graduje. Navíc se všechny osudy jak hlavních, tak i těch trochu vedlejších postav vzájemně proplétají a vyjasňují, no zkrátka musím autorku obdivovat, jak se jí podařilo jednotlivé příběhy propojit a zároveň udržet logickou linii vyprávění a dokonce ani v takovém objemu stránek si v ničem neodporovat. Naopak všechno do sebe postupně krásně zapadá a po dočtení třetího pokračování se musím zcela bez vytáček přiznat, že jsem hrozně napnutá a zvědavá, jak to celé dopadne a jestli děvčata zlou královnu nakonec skutečně nějak porazí :o). Docela ráda bych se totiž dočkala happy endu jako ve skutečné pohádce :o)

"Před pár lety si uvědomila, že její obydlí neskýtá mnoho příležitostí k fyzické aktivitě, a tak si vypracovala vlastní fitness program. Ke všem hrám nainstalovala aplikaci, která vybírala z široké škály fyzických aktivit, jež bude muset provádět po každé prohře. I když často litovala, že program zavedla, pomáhal jí, aby nepřirostla k židli, a tanec i jóga ji docela bavily. Ale na ty dřepy s výskokem se moc netěšila.

Zrovna, když zvuk kytarových strun oznámil začátek tance, hlasité zvonění oddálilo nevyhnutelné. Cress se s palci zaháknutými za pomyslná poutka rozhlédla po obrazovkách.

"Malá Cress, co to –"

"Obdrželi jsme volání přes přímou komunikační linku od neznámého uživatele: Mechaničky."

S Cress se všechno zatočilo, jako kdyby právě udělala přemet.

Mechanička.

S výkřikem se klopýtavě vrhla a napůl spadla na nejmenší obrazovku... "Přijmout volání!"

Okno zmizelo, nahradila ho černá obrazovka a potom – a potom –

Byl tam.

Carswell Thorne.

Zakloněný v křesle, paty bot opřené před obrazovkou. Těsně za ním stáli další tři lidé, ale Cress viděla jenom ty modré oči upírající se na ni, přímo na ni, a začínal se v nich zračit stejný úžas, jaký cítila i ona...

I když je od sebe dělily dvě obrazovky a nekonečnost vesmíru, Cress 3

cítila, jak se mezi nimi prostřednictvím toho pohledu utváří spojení. Pouto, které nic nerozbije. Jejich oči se poprvé setkaly a z výrazu čirého úžasu v jeho tváři Cress vyčetla, že on to cítí taky.

Tváře jí zalilo horko. Ruce se jí začaly třást.

"U všech trumfů," zamumlal Carswell Thorne. Spustil nohy na podlahu a předklonil se, aby si ji lépe prohlédl. "To všechno jsou vlasy?"

Pouto se přerušilo, sen o jediné dokonalé lásce se rozplynul kolem ní.

Náhle se jí zmocnila panika. Se zapištěním se sklonila, aby ji nebylo vidět, a lezla pod stůl. Zády dunivě narazila do stěny, až jí zabrněly zuby. Krčila se tam, kůže ji pálila a tep uháněl, když se rozhlédla po místnosti před sebou – místnosti, kterou teď viděl i on, se zmuchlanými přikrývkami a mužem s knírkem na všech obrazovkách, jenž jí říkal, že má uchopit svého imaginárního partnera a zatočit se s ním.

"Co – kam – kam zmizela?" ozval se z obrazovky Thorneho hlas.

"Vážně, Thorne." Dívčí hlas. Že by Linh Cinder? "Přemýšlíš vůbec někdy, než začneš mluvit?"

"Co? Co jsem řekl?"

"‚To všechno jsou vlasy?‘"

"Ty jsi to neviděla? Bylo to něco mezi vrabčím hnízdem a klubkem příze, které rozsápal gepard."

Úder srdce. A pak: "Gepard?"

"To byla první kočka, co mě napadla."

Cress si honem začala prsty rozčesávat zacuchané vlasy kolem uší. Nestříhali ji od chvíle, kdy ji uvěznili v družici, a vlasy jí teď splývaly až pod kolena, ale Sybil s sebou nechtěla brát žádné ostré předměty a Cress si už dávno přestala dělat starosti s jejich zaplétáním. Koneckonců, kdo ji tady uvidí?

Kéž by se byla ráno učesala. Kéž by si byla oblékla šaty, které neměly v límečku díru. Vyčistila si vůbec po snídani zuby? Nemohla si vzpomenout a teď si byla skoro jistá, že má mezi zuby kousky špenátu s vajíčkem.

"Pusť mě k tomu, promluvím si s ní."

Zvuk přesouvání.

"Haló?" Opět dívčí hlas. "Vím, že mě slyšíš. Omlouvám se za svého přítele, je to takový hňup. Prostě ho ignoruj."

"To obvykle děláme i my," řekl další ženský hlas.

Cress zběsile pátrala po zrcátku nebo něčem podobném.

"Potřebujeme s tebou mluvit. Já jsem... Tady Cinder. Mechanička, co opravila toho androida."

Cress se udeřila hřbetem ruky o koš na prádlo. Ten narazil do pojízdné židle, která se rozjela přes půl místnosti, kde se zarazila o druhý stůl a poloprázdný pohárek s vodou se divoce rozkýval. Cress strnula a vytřeštila oči, když sklenička nebezpečně balancovala nad paměťovým diskem s uloženou Malou Cress.

"Ehm, haló? Máš na mě chvilku?"

Pohárek se ustálil a voda se nevylila.

Cress pomalu vydechla.

Takhle to setkání nemělo probíhat. Takhle si to stokrát nepředstavovala ve svých snech...

Zavřela oči a nutila se do soustředění. Mysli!

Potom pomalu vylezla zpod stolu.

Před obrazovkou teď seděla Cinder s Carswellem Thornem za zády. Cress na něho pohlédla jen na tak dlouho, aby si všimla úsměvu, snad omluvného, z něhož jí však poskočilo srdce.

"Ahoj," pozdravila ji Linh Cinder. "Promiň, že jsme tě tak překvapili. Pamatuješ si mě? Mluvily jsme spolu před pár týdny, v den korunovace a –"

"A- ano, samozřejmě," vykoktala. Kolena se jí roztřásla, když si nenápadně přitáhla židli a posadila se na ni. "Jsem ráda, že jsi v pořádku." Přinutila se soustředit se na Linh Cinder. Ne na Carswella Thorneho. Jestli se dokáže vyhnout dalšímu jeho pohledu, měla by to zvládnout. Nezhroutí se.

"Ach, díky," řekla Cinder. "Nevěděla jsem jistě, jestli... Chci říct, sleduješ pozemské zpravodajství? Víš, co se stalo, od –"

"Vím o všem."

Cinder se odmlčela.

Cress si uvědomila, že drmolí, a v duchu se napomenula. "Sleduji všechna zpravodajství," upřesnila. "Věděla jsem, že tě viděli ve Francii, a sleduji vaši loď, takže vím, že ji nezničili, ale nevěděla jsem, jestli nejsi zraněná, nebo co se vlastně stalo. Snažila jsem se s tebou navázat spojení přes D-COMM, ale neodpovídala jsi."

Slabě vydechla a namotala si vlasy na prsty. "Ale jsem ráda, že jsi v pořádku."

"Ano ano, je v pořádku, my jsme v pořádku, všichni jsou v pořádku," pronesl Thorne, který si opřel loket o Cindeřino rameno a se svraštělým obočím se naklonil k obrazovce. Cress se nemohla vyhnout jeho pohledu a bezděčně vykvikla – což ještě nikdy v životě neudělala. "Řekla jsi právě, že sleduješ naši loď?"

Cress otevřela ústa, ale zase je zavřela, když z nich nevyšel žádný zvuk. Nakonec se zmohla na krátké přikývnutí.

Thorne na ni hleděl zpod přivřených víček, jako by se snažil přijít na to, jestli lže. Anebo je jen hloupoučká.

Nejraději by si zalezla zpátky pod stůl.

"Vážně?" řekl a protáhl jednotlivé slabiky. "A pro koho že to pracuješ?"

"Pro svou paní," přiměla se vyslovit. "Pro paní Sybil. To ona mi nařídila, abych vás našla, ale neřekla jsem jí ani slovo – a neřeknu, nemusíte se bát. Já jsem rušila – rušila jsem signál jejich radarů a starala se o to, aby byly jejich sledovací satelity otočené vždycky jinam, když jste letěli kolem, a tak. Aby vás nikdo jiný nenašel." Váhavě se odmlčela, když si všimla, že na ni ty čtyři tváře hledí s otevřenými ústy, jako kdyby jí právě vypadaly všechny vlasy. "Museli jste si všimnout, že vás ještě nechytili, ne?"

Cinder povytáhla obočí a pohlédla na Thorneho, který se náhle rozchechtal." (Cress, str. 36-40)

Jinak jsem si samozřejmě přečetla i onu zmiňovanou doplňující novelu o měsíční královně Levaně s názvem Nejkrásnější – příběh Levany, kde se dozvíte, jaké poměry panují ve vládnoucí rodině i u dvora (a vůbec se pak nedivíte, že jsou všichni tak zlí, necitliví a mocichtiví). Zjistíte, proč Měsíčňané tak dychtí po válce a ovládnutí planety Země (na Měsíci jim totiž dochází omezené přírodní zdroje), a že se ve zdejší společnosti určuje postavení a vlastně i hodnota toho kterého jedince podle míry schopnosti ovládat druhé, se kterou se narodí. měsíčňané, kteří se narodí jako tzv. "skořápky", tzn. že je ostatní nemůžou svými zvláštními schopnostmi ovládat (jsou jakoby imunní vůči jejich měsíčnímu daru), jsou dokonce ještě coby miminka zabíjeni. Královna Levana totiž stejně jako všichni její předkové vládne na Měsíci jen díky strachu a ovládání druhých, takže jedinci, které by nemohla mít pod kontrolou, jsou úplně to poslední, co by potřebovala.

"Pojď sem, sestřičko. Něco ti ukážu." Channary věnovala Levaně svůj nejsladší úsměv a nadšeně na ni mávla.

Instinkty jí říkaly, aby se měla na pozoru, protože Channařino nadšení už se nejednou změnilo v krutost. Ale bylo těžké jí odolat, a přestože Levaně instinkty radily, aby vycouvala, nohy ji nesly vpřed.

Channary věděla, že nemá svůj dar používat na snadno ovlivnitelné děti, především na svou sestru ne. Chůvy jí za to už stokrát vynadaly.

A tak to dělala potají. Klečela před holografickým krbem jejich společného dětského pokoje, mírné teplo kontrastovalo s hučícími plameny a praskajícím dřevem vytvořenými iluzí. S výjimkou slavnostních svíček byl oheň na Měsíci přísně zakázán. Kouř by příliš rychle zaplavil kupole a otrávil jejich vzácnou zásobu vzduchu. Ale holografické krby už se nějakou dobu těšily oblibě a Levanu vždycky bavilo sledovat nepředvídatelný tanec plamenů, doutnání dřeva a jeho Levana 3,5

rozpadání za spršky jisker. Dokázala by na to zírat celé hodiny a žasnout, že oheň vždycky hoří jen slabě, stráví dřevo a nikdy úplně nevyhasne. V tom bylo kouzlo techniky.

"Sleduj," řekla Channary, jakmile se Levana usadila vedle ní. Postavila na koberec mističku s třpytivým bílým pískem a teď jej špetku nabrala a hodila ho do holografických plamenů.

Nic se nestalo.

Levana s útrobami staženými strachem pohlédla na sestru. V Channařiných tmavých očích tančily odrazy ohně.

"Nejsou skutečné, viď?" Channary se předklonila a strčila ruku do plamenů. Jejím prstům se vůbec nic nestalo. "Je to jen iluze. Jako osobní kouzlo."

Levana byla ještě malá a neuměla své osobní kouzlo pořádně ovládat, ale chápala, že to není úplně totéž co holografický krb.

"A teď – dívej." Channary natáhla ruku za sebe a vytasila se s krabičkou zápalek, které musela sebrat z oltáře ve velkém sálu. Jednu škrtnutím zapálila, než mohla Levana něco namítnout, naklonila se dopředu a přiložila zápalku k dolní části hologramu.

Nemělo tam být nic hořlavého. Krb neměl začít hořet. Ale brzy už Levana uviděla mezi doutnajícími poleny něco nového a jasného.

Skutečný plamen vystrkoval jazyk a prskal a za chvíli si Levana všimla, že se okraje suchých listů kroutí a černají. Třísky byly za hologram schovány předtím, ale když se jich zmocnil skutečný oheň, svou intenzitou daleko předčil iluzi.

Levaně se stáhl žaludek. Něco jí našeptávalo, aby vstala a odběhla, aby někomu řekla, že Channary porušuje pravidla, aby odešla dříve, než se oheň rozšíří.

Jenže to neudělala. Channary by ji zase nazvala miminem, a kdyby se Levana odvážila na korunní princeznu žalovat, Channary by později našla způsob, jak se jí za to pomstít.

Channary opět sáhla do mističky s pískem – nebo to snad byl cukr? – a hodila špetku do plamenů.

Tentokrát plameny zmodraly, zapraskaly, zajiskřily a zmizely.

Levana zalapala po dechu.

Channary to udělala ještě několikrát, čím dál odvážněji, když její experiment uspěl. Tentokrát dvě špetky. Tady celá hrst, jako malé ohňostroje.

Channary vstala a začala prohledávat dětský pokoj, pátrajíc po čemkoli, co by bylo zábavné pozorovat při hoření...

Cvak.

Levana ucukla a otočila se právě včas, aby viděla, jak Channary hází do ohně pramen hnědých vlasů. Když se vlasy kroutily jako spirály, černaly a rozpadaly se, Channary se hihňala.

Levana si sáhla do týla a nahmatala místo, kde jí Channary ustřihla vlasy skoro až u hlavy. Do očí jí vhrkly slzy.

Začala se škrábat na nohy, ale Channary byla rychlejší a oběma rukama ji chytila za sukni. Škubla a strhla Levanu zpátky na podlahu. Levana vykřikla a upadla na kolena, jen tak tak zabránila tomu, aby nespadla na obličej.

Sice se pokusila odkulit pryč, ale Channary držela lem jejích šatů v čelistích nůžek a zvuk trhané látky drásal Levaně uši.

"Přestaň!" vykřikla. Když Channary dál pevně svírala její sukni a trhala ji dál až ke stehnům, Levana zaťala zuby, popadla do rukou co nejvíc látky a vyškubla ji Channary z ruky.

Velký kus se utrhl a Channary se zaječením spadla po zádech do ohně. Zavřískla a honem se vyhrabala z krbu ven, obličej zkřivený bolestí.

Levana zděšeně hleděla na svou sestru. "Promiň. To jsem nechtěla. Jsi v pořádku?"

Channary očividně v pořádku nebyla. Rty měla vztekle ohrnuté a pohled jí potemněl zuřivostí, jakou u ní Levana ještě neviděla – a že už viděla svou sestru vzteklou mnohokrát. Přikrčila se a v pěstích stále svírala látku své sukně.

"Promiň," vyhrkla znovu.

Channary si jí nevšímala, třesoucí se rukou si sáhla dozadu na rameno a otočila se tak, aby jí Levana viděla na záda. Stalo se to tak rychle. Horní část šatů měla ohořelou, ale nic se nevznítilo. Co Levana viděla ze sestřina krku, bylo jasně červené a kolem límce se tvořily drobné puchýřky.

"Zavolám doktorku," řekla Levana a vyšplhala se na nohy. "Měla by sis na to dát vodu... nebo led, nebo..."

"Snažila jsem se tě zachránit."

Levana se zarazila. Sestře se v očích leskly slzy bolesti, ale zastínil je šílený pohled planoucí zuřivostí. "Cože?"

"Vzpomínáš si, sestřičko? Vzpomínáš si, jak jsem přišla sem do pokoje a našla jsem tě, jak si hraješ s opravdovým ohněm v krbu? Vzpomínáš si, jak jsi spadla dovnitř a myslela si, že se ti nic nestane, stejně jako u hologramu? Vzpomínáš si, jak jsem se popálila, když jsem se tě snažila zachránit?"

Levana zamrkala a pokusila se ucouvnout, ale nohy měla přišpendlené ke koberci. Nikoli ze strachu nebo nejistoty, ale protože její končetiny teď ovládala Channary. Byla ještě příliš mladá a slabá, aby dokázala uniknout." (Nejkrásnější – příběh Levany, str. 117-121)

Co se celkového hodnocení Měsíčních kronik týče, moc se mi líbí ten nápad zkombinovat klasické pohádky se sci-fi/fantasy a odvyprávět je zase trochu jinak. Styl Marissy Meyerové je poutavý a moc dobře se čte, knížky jsou napínavé a jednotlivé příběhy perfektně promyšlené. Obdivuju, jak bylo celé to ultramoderní prostředí knih propracované, takže to pak všechno působí zcela uvěřitelně, přestože se to vlastně odehrává ve smyšlené "budoucnosti". A taky se mi líbilo, že se v Měsíčních kronikách řeší i něco víc, než jen nějaké nesmyslné milostné trojúhelníky (ty tu mimochodem úplně chybí :o), že je tu nenápadně mezi řádky schovaná kritika všeho možného, od absolutistických monarchií až po diskriminaci. Například u toho nerovného zacházení s kyborgy, které bylo dokonce podloženo zákonem, mi to silně připomínalo otroctví, hlavně ten fakt, že nebyli považováni za plnohodnotné lidské bytosti (přestože jsou to vlastně pořád lidi, jen s protetickými částmi těla, které si sice někteří nechali udělat dobrovolně, ale stejně), ale měli své "majitele", kteří je mohli prodat nebo darovat na výzkum léku proti letumóze apod. Nebo všechny ty předsudky vůči měsíčňanům a většinový pohled společnosti, že všichni musí zákonitě svůj dar zneužívat, přestože se časem ukáže, že před hrůzovládou na Měsíci jich až překvapivě hodně utíká na planetu Zemi, kde se skrývají v ilegalitě a snaží se na sebe moc neupozorňovat. Zkrátka Měsíční kroniky jsou moc dobře vymyšlené a patří řekla bych ke kvalitnějším zástupcům Young Adult literatury :o)