Podzimní puzzlemánie
25. 11 2016 | 16.26
Co začalo jako nevinný úkol v rámci výzvy Projektu tisíce a jednoho dne, skončilo jako solidní nová posedlost :o). Nebo snad znáte ještě nějakého podobného blázna, který skládá puzzle jen proto, aby se chvíli pokochal a pak ho zase rozebral na jednotlivé dílky a vrátil zpátky do krabice? Tohle totiž praktikuju od loňského léta, a to prosím v čím dál větší míře :o). Vzhledem k tomu, že jsem se při svém letošním ponarozeninovém nákupu nechala lehce unést, bylo materiálu víc než dost, a proto jsem si řekla, že si udělám takový menší puzzlový maraton. Od 1. října do 12. listopadu letošního roku jsem tak postupně složila puzzle o velikosti 1000, 1500 a 2000 dílků :o).
První na paškál jsem si vzala "Dům u řeky", který patřil k trochu dražším puzzlíkům (1000 dílků cca za tři stovky) od firmy Jumbo, ale kvalitativně mi nakonec nepřišel nic moc (ano, díky masovému skládání jsem měla vlastně možnost i srovnávat puzzle od různých výrobců :o). Jednotlivé dílky sice byly větší a takové jako festovní, ale zároveň byly strašně "zaprášené" (v pytlíku s nimi bylo strašně moc papírového prachu) a ne zrovna nejlépe oddělené, resp. doříznuté (u některých se dokonce v důsledku toho odlupovala spodní vrstva papíru :o(, navíc měly takový jakoby pogumovaný povrch, takže nebyly úplně hlaďounké, a to mi nebylo úplně příjemné. Co bylo ale zdaleka nejhorší, byl fakt, že jednotlivé dílky nebyly vyloženě jedinečné a hodně často se mi stávalo, že jich na jedno místo pasovalo hned několik, což by u nějakého složitějšího motivu byl vážně průšvih (takovou "Krásku v červeném" bych v tomhle provedení zaručeně nikdy nesložila, a vlastně asi ani "Bitvu o Porto Bello" protože tam jsem pak tu modrou oblohu taky skládala spíš jen podle toho, jak tam který dílek padnul :o(. Takže za mě prozatím vede firma Castorland na plné čáře – nejen že mají puzzlíky za slušné ceny (v průměru každých 1000 dílků za stovku :o), ale jsou navíc i kvalitní, možná ne tak silné/vysoké, ale rozhodně kvalitně nařezané, unikátně provedené a čistější :o). Jinak "Dům u řeky" mi docela slušně odsýpal – za první den jsem měla složenou skoro celou doškovou střechu a kus okrajů a za další dva dny jsem měla složeno úplně (nejvíc zabrat mi daly ty stromy po stranách :o).
Dalším puzzle pak bylo "Hudební zátiší", u kterého jsem při takovém tom prvotním třídění dílků dokonce stylově poslouchala záznam ze slavnostního otevření zrekonstruované koncertní síně naší zdejší filharmonie v Kostele sv. Anny, takže vážnou hudbu :o). Díky barevné různorodosti mi "Hudební zátiší" šlo taky celkem dobře od ruky, dlouho jsem sice neměla složený okrajový rámeček, ale partitura s notami a jednotlivé nástroje (hlavně housle a loutnu) jsem měla hotové poměrně rychle. Nejtěžší částí pak byla ona růžová kytice pivoněk, která mě nějakou chvíli potrápila :o).
No a poslední letošní skládačkou byl onen kýžený obraz "Zlatomodrá" od Trishy Hardwickové, který jsem si přála k narozeninám a nedostala (ten jsem si prostě letos musela složit :o). Upřímně řečeno mě trochu překvapilo, jak je obraz veliký (to víte, 2000 dílků :o), resp. jak veliké jsou jednotlivé objekty na zátiší. Co se skládání týče, rámeček jsem zvládla bez problémů mezi prvními (přece jen není nad jedinečné dílky :o), a pak se mi začaly pomalu rýsovat i jednotlivé misky a šálky, i když to teda taky nebylo úplně jednoznačné, protože spousta těch vzorů mi přišla na tom kterém místě nelogická (ale vlastně to bylo stínování a tak :o). A největším masakrem opět byla kytice, v tomhle případě slunečnic, která mi dala opravdu hodně zabrat, ale nakonec se zadařilo :o). Jinak puzzle "Zlatomodrá" bylo tak velké, že jsem si ho na to finišové hraní se slunečnicemi musela otočit vzhůru nohama, abych k němu lépe mohla, přičemž to bylo trochu jako když policajti šroubují žárovku, protože jsme otáčeli rovnou celý stůl :o)
Zjistila jsem, že miluju vůni nově rozbaleného puzzle (je to zkrátka podobné jako u nově otevřených knih :o) a neskutečně ráda se přehrabuju v tom počátečním moři dílků a třídím si je na kopičky podle barev a dalších znaků, které mi připadají důležité (jako třeba ty krajové nebo různě výrazně vzorované :o). Samotné skládání je pak trochu jako droga – jakmile začnu, nemůžu se od toho odtrhnout a pořád si říkám, že doskládám jenom ještě tenhle kousek a támhleten, že zkusím najít, který dílek by tak pasoval na tadyhleto místo, a tak pořád dál a pořád dokola :o). Navíc pak kdykoli projdu halou kolem svého rozeskládaného puzzle, mám tendenci tam aspoň po očku mrknout, který dílek by se kam hodil nebo si rovnou sednu a začnu skládat :o). Největší problém tak většinou je, že tohle moje puzzlování je neskutečný žrout času a já musím taky dělat ještě i jiné věci :o(. Na nějaké souvislejší skládání mi tak zbývají jen některé večery v týdnu a především víkendy a státní svátky (ještě že už teď nebývá hezké počasí a nedá se tudíž nic moc podnikat venku :o). Každopádně vás můžu ujistit, že mám nakoupeno tolik puzzlíků, že si minimálně ještě jeden skládací maraton (nejspíš příští rok) střihnu :o)