Marissa Meyerová: Hvězdy nad hlavou
4. 04 2017 | 13.38
Jakožto nadmíru spokojená čtenářka celé série Měsíčních kronik jsem si nemohla nechat ujít ani jakýsi jejich epilog v podobě povídkové knihy Hvězdy nad hlavou. Tuhle ne příliš tlustou (asi jen nějakých dvě stě osmdesát stránek :o) knížku vřele doporučuji všem, komu se líbily Měsíční kroniky a trochu se jim stýská po jejich postavách nebo se o nich chtějí zkrátka dozvědět něco víc, což byl přesně i můj případ :o)
V rámci několika povídek nakouknete vždycky do nějakého časově omezeného úseku života hlavních hrdinů, zpravidla ještě do doby před začátkem prvního dílu, i když teda samozřejmě nechybí ani první setkání Cinder s korunním princem Kaiem na tržišti – tentokrát z Kaiova pohledu (což je teď poslední dobou u knih celkem populární, převracet jeden a tentýž příběh ze všech možných stran :o), a pak vás taky čeká jedna moc milá událost na francouzském venkově, která se odehrává až po skončení posledního dílu série :o)
"Nasaď si ty svoje!" vypískla Pivoňka. "Tumáš, většinou si k nim beru tuhle šerpu." Z hromady oblečení vytáhle černofialovou stuhu.
Cinder váhavě protáhla paže rukávy. Dala si záležet na tom, aby žádný z jejích šroubů nepotrhal jemnou látku. "Nebude se Adri zlobit?"
"S Perlou si na oblékanou hrajeme skoro pořád," řekla Pivoňka a ovinula jí obi kolem pasu. "A na ples přece 
nemůžeme bez krásných šatů."
nemůžeme bez krásných šatů."Cinder zvedla paže, aby z nich setřásla rukávy. "Myslím, že tyhle se mi nehodí k ruce."
Pivoňka se zasmála, přestože Cinder to nemyslela jako vtip. Dívce zjevně přišlo vtipné skoro všechno, co řekla.
"Prostě předstírej, že máš rukavice," řekla. "Potom to nikdo nepozná." Popadla Cinder za ruku a dotáhla ji přes chodbu do koupelny, aby se na sebe podívaly v zrcadle. Se svými jemnými myšími vlasy, které jí zplihle visely v délce po ramena, a nemotornými kovovými prsty, jež trčely z levého rukávu, vypadala stejně směšně jako Pivoňka.
"Dokonalé," řekla Pivoňka a zářivě se usmála. "A teď jsem na plese. Iko vždycky hrála prince, ale teď si ho budeme muset jen představovat..."
"Co tu vy dvě děláte?"
Cinder se prudce otočila. Adri stála ve dveřích a tyčila se nad nimi jako anděl pomsty. Cinder ji ani tentokrát neslyšela přijít. Začínala si myslet, že je macecha duch, který domem nechodí, ale proplouvá.
"Jdeme na ples!" odpověděla Pivoňka.
Když Adri uviděla, že má na sobě Cinder hedvábné kimono, zrudla zlostí. "Okamžitě to sundej!"
Cinder se polekaně stáhla a začala rozvazovat uzel na obi omotaném kolem pasu.
"Pivoňko, co sis proboha myslela? Ty šaty jsou drahé, a kdyby se jí zadrhly... kdyby se podšívka..." Udělala krok vpřed, popadla límec kimona a stáhla ho z Cinder, hned jak byl uzel rozvázaný.
"Ale vždyť jsi nám s Perlou dovolila..."
"Teď je všechno jinak a ty necháš moje věci na pokoji. A to platí pro obě!"
Pivoňka si také začala kimono svlékat a mračila se jako čert. Cinder začala být nervózní. Jakmile kolem sebe neměla ovinuté hedvábí, cítila se zranitelně a zároveň provinile, přestože nebylo za co.
"Cinder."
Odvážila se pohlédnout Adri do tváře.
"Přišla jsem ti říct, že pokud chceš patřit do téhle rodiny, čekám od tebe, že budeš plnit jisté povinnosti. Jsi dost stará na to, abys pomohla Perle s domácími pracemi."
Rychle, skoro dychtivě přikývla. Byla ráda, že bude mít za Pivončiny nepřítomnosti čím vyplnit volný čas. "Samozřejmě. Nechci vám být na obtíž."
Adri stáhla ústa do tenké čárky. "Nebudu po tobě chtít žádné utírání prachu, dokud neuvidím, že se dokážeš pohybovat trochu obratněji. Je ta tvá ruka voděodolná?"
Cinder zvedla svou bionickou paži a roztáhla prsty. "Myslím, že ano. Ale mohla by zreznout... po nějaké době..."
"Dobrá, takže žádné mytí nádobí ani drhnutí podlahy. Umíš alespoň vařit?"
Cinder zoufale pátrala ve svém mozku a přemýšlela, jestli by ji dokázal zásobit recepty stejně snadno, jako ji zahlcoval bezvýznamnými informacemi. "Nidky předtím jsem nevařila, pokud si vzpomínám. Ale jsem si jistá..."
Pivoňka rozhodila rukama. "Proč prostě nedáme opravit Iko? Pak může všechny domácí práce zastat ona."
Adri těkala pohledem z jedné na druhou a v očích jí doutnal hněv. "No," řekla nakonec, vztekle popadla kimona a přehodila si je přes ruku, "určitě pro tebe najdeme alespoň nějaký užitek. Mezitím buď tak hodná a nech mou dceru na pokoji, ať si může udělat úkoly." (str. 53-57)
Mně osobně se knížka četla dobře, bylo to takové hřejivé počteníčko, asi jako když se setkáváte se starými známými, třebaže občas byly ty povídky i smutné a dojemné, jako například příjezd Cinder do její nové adoptivní rodiny a její sžívání se s jejími členy nebo jak Scarletina babička prožívala ukrývání Cinder a fakt, že musela své vnučce lhát a občas ji od sebe i odhánět, aby ji tím chránila (dodávalo to Scarletinu dětství, jak si ho pamatovala, nový rozměr). A naopak zase třeba takový příběh z dospívání kapitána Carswella Thornea mi připadal poměrně vtipný, třebaže jsem si už nějak nevybavovala, jestli bylo v předchozích dílech něco o tom, že byl jeho otec plukovník americké flotily a pocházel de facto z prominentní rodiny :o). Trochu mě zklamala povídka o tom, proč se vlastně princezna Winter rozhodla nepoužívat svůj měsíční dar – tam jsem čekala, že půjde o něco mnohem brutálnějšího, ale musím jí připsat ke cti, že své maceše vzdorovala hezky :o)
"Jules Keller rostl jako z vody a brzy byl o hlavu vyšší než všichni jeho spolužáci. Dokonce si začal pěstovat bradku, která připomínala bílé chloupky na broskvích. Naneštěstí jeho intelekt i nadále odpovídal mozkové kapacitě pelikána.
Právě to napadlo Carswella v okamžiku, kdy Jules přibouchl dveře od jeho skříňky a skoro mu do ní skřípl prsty.
"Dobré ráno, pane Kellere," řekl a přinutil se k přátelskému úsměvu. "Dnes úplně sršíte energií."
Hromotluk se do něj zabodl pohledem. Na nose mu přes noc vyrašil červený pupínek, což byla další věc, které jste si na Julesovi nemohli nevšimnout. Kromě výšky, svalů a chmýří na bradě ho náhlý růstový spurt obšťastnil i příšerným akné.
"Chci zpátky svý prachy," řekl Jules s rukou stále přitisknutou na Carswellově skříňce.
Carswell tázavě naklonil hlavu. "Prachy?"
"Ten ksindl nefunguje." Jules strčil ruku do kapsy a vytáhl malou kulatou dózičku s nálepkou popsanou exotickými ingrediencemi, které slibovaly čistou pleť za pouhé dva týdny. "Mám až po krk toho koukat se na ten tvůj namyšlenej ksicht, jako by sis myslel, že jsem úplně blbej."
"Samozřejmě, že funguje," řekl Carswell. Vzal si od něj dózičku a zvedl ji, aby si nálepku prohlédl. "Přesně to samé používám i já – a podívej se na mě."
To nebyla tak úplně pravda. V dóze, kterou vyhrabal z koše u toaletního stolku své matky, byl směšně drahý krém na obličej. Ten už dávno spotřeboval a nádobka nyní obsahovala směsici levného hydratačního mléka, potravinářského barviva a výtažku z mandlí, který našel ve spižírně.
Taková směs by minimálně neměla nikomu ublížit a navíc výzkum už mnoho let potvrzoval blahodárné účinky placeba. Kdo si troufne tvrdit, že nedokáže vyléčit akné dospívajícího jedince stejně úspěšně, jako léčí migrénu?
Na Julesa však Carswellova slova zjevně nezapůsobila. Popadl chlapce za límec a přirazil ho k plechovým dvířkám.
"Chci zpátky svý prachy," procedil skrz zaťaté zuby.
"Dobré ráno, Carswelle," zašvitořil něčí hlas.
Carswell nakoukl Julesovi přes rameno. Usmál se a kývl na pihovatou hnědovlásku, která na něj stydlivě koukala přes řasy. "Dobré ráno, Shan. Jak se vydařil tvůj včerejší koncert?"
Nervózně se zachichotala. "Bylo to skvělé. Škoda, že jsi to nestihl," řekla a pak odběhla za skupinou kamarádek, které na ni čekaly u fontánky. Společně odkráčely dlouhou chodbou a vzájemně se dobíraly.
Jules Carswella znovu přirazil na skříňky, čímž si znovu vynutil pozornost. "Řekl jsem..."
"Chceš zpátky svý prachy, jo, jo,jo, slyšel jsem." Carswell zvedl dózičku. "V pořádku. Žádný problém. O polední pauze ti je přepošlu."
Jules něco zamumlal a pustil ho.
"Samozřejmě tím přijdeš o pokrok, který už jsi udělal." (str. 101-102)
Zkrátka a dobře Hvězdy nad hlavou jsou takové střípky pro fajnšmekry, které potěší, ale nejsem si jistá, jestli se k nim na rozdíl od všech "hlavních" dílů budu znovu vracet, protože ty drobnosti si prostě člověk zapamatuje a uloží se mu tak nějak do podvědomí (podobně jako novela o Levaně Nejkrásnější) a to vlastně stačí. Každopádně na samém konci najdete ukázku z autorčiny další chystané knihy ze zbrusu nové série (to je teď taky řekla bych nový trend), ale ta mě prozatím nijak zvlášť neuchvátila.
"Cress měla pravdu. Thornovy starty byly stále děsivé. Cinder se však nehnula od okna, dokud z bělostného města Artemidy nezůstala pouhá zářící tečka na zbrázděném povrchu Měsíce...
Když byli ve vesmíru, spravila uvolněné těsnění, které způsobilo rachocení motoru, a zbytek cesty strávila klábosením s Thornem a Cress. Vyprávěli jí o svých cestovatelských dobrodružstvích, která se jim podařilo vměstnat mezi rozvážky protilátek. Thorne si zjevně stanovil za cíl ukázat Cress všechno, o čem kdy snila, a své poslání bral velmi vážně. Cress si nestěžovala, ale podle toho, jak se k sobě měli, jí spíš záleželo na jeho společnosti než na muzeích a památkách, ke kterým ji vzal.
"Jak často navštěvujete Vlka a Scarlet?" zeptala se Iko a kopala do dřevěné bedny v nákladovém prostoru lodi, zatímco Thorne vypínal motory.
"Několikrát za rok," odpověděl Cress. "Scarlet nám za hangárem konečně postavila přistávací plochu, aby jí Thorne pokaždé nesrovnal úrodu se zemí." Podívala se směrem ke kokpitu. "Doufám, že to slyšel."
Z kokpitu se ozvalo zabručení. "To víš, že jsem tě slyšel."
Bylo slyšet vrzání a skřípění, jak rampa pomalu sestupovala, a Cinder se postavila. Samotnou ji přikvapilo, že se jí rozbušilo srdce.
Nejdřív se objevila obloha – jasně modrý pruh lemující okraj plošiny. Potom přišel první závan čerstvého vzduchu. Vzduchu, který pocházel od stromů a rostlin, ne z recyklační nádrže, a byl prosycený vůní čerstvě zorané půdy, sladké slámy a pachem domácích zvířat. Kolem se ozývaly zvuky, které jí byly vzdáleně povědomé. Štěbetání ptáků. Vánek, který hvízdal v otvoru mezi lodí a otevírající se rampou. A také... hlasy. Kakofonie hlasů. Příliš mnoho hlasů.
Rampa dosedla na zem a Cinder je konečně spatřila. Nikoli Vlka, Scarlet a své přátele, ale... novináře.
"To je ona! Selene! Vaše Výsosti!"
O krok ustoupila. Cítila, jak ji opouští klid a nastupuje stejné napětí, s nímž žila poslední dva roky. Pocit, že je neustále pod rozsvíceným reflektorem a její povinností je dostát očekáváním...
"Proč jste abdikovala?" zvolal někdo. A pak další: "Jaký je to pocit, být zpátky na Zemi?" A: "Zúčastníte se letos plesu pořádaného Společenstvím?"...
Vtom na příjezdové cestě zaburácel výstřel. Novináři začali křičet a rozutekli se na všechny strany – někteří se krčili za podvozkem Zvonečníku, jiní spěchali do bezpečí svých vlastních vznášedel.
"Já vám dám proklamaci," zavrčela Scarlet a postupovala k nim s napřaženou brokovnicí, kterou mezitím znovu nabila. Ty z novinářů, kteří se na ni opovážili vykouknout ze skrýše, probodávala hrozivým pohledem. "Proklamace zní: Nechte mé hosty na pokoji, vy bando ubohých novinářských supů!"
Rozhořčeně si odfrkla a podívala se na Cinder a ostatní, kteří se k ní na plošině mezitím připojili. Vypadala přesně tak, jak si ji Cinder pamatovala, až na to, že byla rozběsněná. Když mávla rukou k farmě a okolním polím, měla popuzený a zároveň nešťastný výraz.
"Vítejte ve Francii. Pojďte rychle dovnitř, než sem pošlou novinářské androidy – těch se tak snadno nezbavíme." (str. 245-247)