Rick Yancey: Pátá vlna

20. 06 2017 | 17.22
K téhle knize mě přivedl film, na kterém jsem byla vloni v kině a protože se mi celkem líbil, neb jsem v něm cítila slušný potenciál, resp. v tom příběhu, chtěla jsem vědět víc a znát podrobnosti toho všeho, koupila jsem si téměř okamžitě po zhlédnutí filmu jeho knižní předlohu. Celkově je to trilogie, a ačkoli mám doma první dva díly už nějaký ten pátek, trvalo mi docela dlouho, než jsem se k jejich přečtení dostala (přeci jen mám v knihovně těch titulů fakt hodně a vloni bylo navíc takové období, kdy jsem neměla moc čas a ještě jsem se snažila plnit Čtenářskou výzvu...).

 

"Nejstrašidelnější věc, strašidelnější než opuštěná auta, vrzání zmačkaného kovu a rozbité sklo lesknoucí se v říjnových slunečních paprscích, strašidelnější než odpadky a rozházené svinstvo podél půlicí čáry – většinu z toho zakrývá po kolena vysoká tráva, takže ten pás země vypadá hroudovitě, jakoby posetý vředy – nejstrašidelnější věc je to ticho.
Bzučení se vytratilo.
Pamatujete na ten všudypřítomný bzukot, ne?
Jestli jste nevyrostli na vrcholku hory nebo nebydleli celý život v jeskyni, bzukot byl pořád kolem vás. Takový byl život. Bylo to jako žít u moře. Ten neustálý zvuk, jež vydávaly všechny věci, které jsme vytvořili, abychom měli život jednodušší a zábavnější. Mechanický zvuk. Elektronická symfonie. Bzukot všech našich věcí a nás všech. Je pryč.
Teď je tu zvuk Země, než jsme si ji podrobili.
Někdy si ve stanu, pozdě v noci, myslím, že můžu slyšet, jak se hvězdy sunou po obloze. Takové je to ticho. Po chvíli je to víc, než dokážu snést. Chce se mi křičet z plných plic. Chci zpívat, řvát, dupat, tleskat rukama, cokoli, abych dala světu vědět, že existuju. Pátá vlna_knihaMůj rozhovor s vojákem byla první slova, která jsem řekla nahlas, po několika týdnech.
Bzukot utichl desátý den po Příchodu. Seděla jsem na třetí vyučovací hodině a psala textovku Lizbeth, poslední textovku, kterou jsem kdy odeslala. Už si přesně nepamatuju, co v ní stálo.
Jedenáct dopoledne. Teplý slunný jarní den. Den jako stvořený pro čmáranice a snění, den, kdy jste si přáli být kdekoli jinde než na hodině matiky paní Paulsonové.
První vlna se přivalila bez zvláštních fanfár. Nic dramatického. Žádný šok ani úžas.
Světla jednoduše zhasla.
Zářivka nad paní Paulsonovou taky.
Můj mobil zčernal.
Někdo vzadu v místnosti vyjekl. Klasika. Nezáleží, v jakou denní dobu se to stane – elektřina vypadne a někdo zakřičí, jako by se měla zřítit budova.
Paní Paulsonová nás vyzvala, ať zůstaneme sedět na svých místech. To je další věc, kterou lidé dělávají, když vypadne proud. Vyskočí, aby... aby co? Je to zvláštní. Tak jsme si zvykli na elektřinu, že když vypadne, jsme bezradní. Takže vyskočíme nebo zaječíme nebo začneme štěbetat jako hlupáci. Zpanikaříme. Jako by nám někdo odstřihl přívod vzduchu. Za Příchodu to ovšem bylo horší. Když strávíte deset dní jako na jehlách, co se stane, zatímco se nic neděje, jste pak nervóznější.
Takže když vypadl proud, vyděsili jsme se trochu víc než obvykle...
Uplynula hodina, pak druhá. Seděla jsem vedle Lizbeth. Moc jsme se nebavily, a když už, tak šeptem. Nebály jsme se, ale naslouchaly jsme. Nevím jistě, čemu jsme naslouchaly, ale bylo to jako ticho před bouří.
"Tohle je ono," zašeptala Lizbeth. Nervozitou si mnula nos a nalakovanými nehty se škrábala v odbarvených blond vlasech. Podupávala si nohou a přejížděla si prsty po očních víčkách. Nedávno začala nosit kontaktní čočky a pořád jí vadily.
"Rozhodně je to něco," uznala jsem.
"Myslím tím, že by to mohlo být to. Jako to. Konec světa."
Stále dokola vytahovala baterii ze svého telefonu a dávala ji zpátky. Zřejmě lepší než nedělat nic." (str. 44-47)

 

Brzy je zřejmé, že si filmoví tvůrci něco upravili, a musím říct, že se mi knižní pojetí jednotlivých událostí líbilo víc, přišlo mi to logičtější (např. fakt, že vojáci odmítli vzít Cassie do autobusu s ostatními dětmi, protože už byla moc "stará", zatímco ve filmu to navlékli tak, že se vracela pro bratrova medvídka, a prostě ji tam "zapomněli" :o). Zároveň ale byla knižní verze daleko depresivnější a plná beznaděje, zvlášť onen začátek, když se Cassie skrývá v lese a zapisuje si své vzpomínky a "filozofické" úvahy do jakéhosi postapokalyptického deníku, aby se úplně nezbláznila, v tomhle ohledu mi víc vyhovovala filmová hrdinka, protože působila jako větší drsoňka. U knihy jsem pak měla trochu problém donutit se pokračovat ve čtení (ano, musela jsem se ke čtení opravdu trochu přemlouvat), neb zaprvé jsem z filmu znala alespoň hlavní kostru příběhu a věděla jsem, jak to bude dál, takže už to nebylo tak napínavé, jako kdybych nevěděla, o co jde, a zadruhé mě dost deptal právě onen depresivní nádech, protože není vůbec těžké si představit, jak by obdobná situace s mimozemskou invazí dopadla ve skutečnosti a že autor Páté vlny rozhodně není se svou verzí mimo realitu :o(. Člověk si díky podobnému čtení uvědomí, jak snadno by se mohlo něco takového stát a že by to určitě nedopadlo lépe, neb vlády nejsou na takovéhle situace připravené (stačí když se sem tam vynoří nějaká ta živelná pohroma, že :o(. Každopádně ale oceňuju originalitu tohohle přístupu, kdy se de facto neodehrává žádná velkolepá válka s mimozemšťany a nejsou tu žádní téměř nadpřirozeně schopní lidští hrdinové, kteří by je porazili, jen obyčejní lidé snažící se o přežití, byť se to pak oč je to realističtější, o to hůř čte :o)

 

"Mělo to být snadné. Musel si jenom počkat.
Čekání mu šlo moc dobře. Mohl dřepět hodiny bez pohybu, tiše; on a jeho zbraň jako jedno tělo, jedna mysl; hranice mezi tím, kde končí on a začíná zbraň, byla rozmazaná. Dokonce i vystřelená kulka jako by byla jeho součástí, napojená neviditelným lankem k jeho srdci, dokud se nespojí s kostí.
Po první ráně upadla, tak rychle vypálil znovu, ale úplně ji minul. Potřetí vystřelil, když skočila na zem vedle auta. Zadní auto buicku explodovalo v oblaku rozdrceného neroztříštitelného skla.
Zalezla pod auto. Nic jiného jí ve skutečnosti nezbývalo. Takže buď si může počkat, až vyleze, nebo opustí svou pozici v lese lemujícím dálnici a ukončí to. Nejméně rizikové bylo zůstat na místě. Jestli vyleze, zastřelí ji. Pokud ne, čas udělá práci za něj.
Nabil zbraň pomalu, s rozvahou někoho, kdo má všechen čas na světě. Už ji sledoval několik dní. Tipoval, že nevyleze. Na to byla příliš chytrá. Sice mu tři střely nestačily na to, aby ji dostal, ale pochopila, že není moc velká šance, že mine i počtvrté. Co si napsala do deníčku?
Ti poslední, co zůstanou, o štěstí mluvit nebudou.
Ona to riskne. Když vyleze ven, má nulovou šanci uspět. Nemůže utíkat, a i kdyby mohla, neví, kterým směrem se dá utéct do bezpečí. Zbývá jí jediná naděje – že on vyleze z úkrytu a půjde to dokončit. Pak budou šance otevřené. Holka možná bude mít štěstí a vystřelí na něj první.
Nepochyboval o tom, že pokud by došlo ke střetu, ta holka se jen tak snadno nevzdá. Viděl, co provedla vojákovi v obchodě. Možná ji to tehdy vyděsilo a později ji asi trápilo, že ho zabila, ale strach a vina jí nezabránily, aby jeho tělo napumpovala olovem. Strach Cassie Sullivanovou neparalyzoval jako jiné lidi. Pomocí strachu si vytříbila názor, posílila vůli a ujasnila své šance. Strach ji drží pod autem, ale ne proto, že by se bála vylézt, ale protože zůstat tam je její jediná naděje na přežití.
Proto si počká. Do tmy zbývá ještě pár hodin. Do té doby holka buď vykrvácí, nebo bude tak oslabená ze ztráty krve a žízní, že bude snadné to s ní skoncovat.
Skoncovat s ní. Skoncovat s Cassie. Není Cassie jako Cassandra nebo jako Cassidy. Cassie jako Cassiopeia, dívka v lese, která spala s medvídkem v jedné a puškou v druhé ruce. Dívka s tmavě blond kudrnami, vysoká něco přes metr šedesát. Vypadá tak mladě, až ho překvapilo, že je jí už šestnáct. Dívka, co plakala v lese v černočerné tmě, v jedné chvíli vystrašená, v druhé vzdorovitá. Dívka, co přemýšlí, zda není posledním člověkem na planetě. A zatím on, lovec, dřepěl na bobku několik metrů od ní a poslouchal, jak brečí, dokud neusnula vyčerpáním. Dokonalá chvíle, aby vklouzl do jejího tábora, přiložil jí zbraň k hlavě a skoncoval s ní. Protože to je to, co dělá, to je jeho práce: skoncovat to.
Zabíjel lidi od té doby, co vypukla nákaza. Už čtyři roky, od svých čtrnácti let, kdy se probral v lidském těle, jež pro něj vybrali, věděl, co je zač. Lovec, vrah, zabiják. Na jméně nezáleželo. Jméno "Tlumič", jež mu dala Cassie, bylo stejně dobré jako kterékoli jiné. Popisovalo jeho účel: utlumit lidský zvuk.
Ale tu noc to neudělal. Ani následující dny. Každou noc přilezl ke stanu o kousek blíž. Plížil se lesní krajinou, přes spadané listí a vlhkou půdu, dokud jeho stín nedopadl na úzký vchod do stanu a na ni. Stan naplňovala její vůně. Dívka spala a tiskla k sobě medvídka. Lovec držel zbraň. Ona snila o životě, který jí sebrali, on přemýšlel o životě, který ukončí. Spící dívka a lovec, jenž se odhodlává s ní skoncovat.
Proč to nedokončil?
Proč to s ní nedokázal skoncovat?
Namlouval si, že by to bylo pošetilé. Nemůže zůstat v tom lese věčně. Mohl by ji využít, ab yho dovedla k dalším svého druhu. Lidé jsou společenští tvorové. Seskupují se jako včely. Při útocích mimozemšťané na toto krizové chování spoléhali. Ten přirozený instinkt, který lidi přivedl k životu v tlupách, je umožnil zabít po miliardách. Jak se to říká? Síla davu.
A potom našel její deníky a zjistil, že nemá žádný plán, žádný skutečný cíl, jen přežít další den. Neměla kam jít ani za kým. Byla sama. Nebo si to aspoň myslela." (str. 143-145)

 

Bavily mě pasáže, kde se vyskytoval Evan Walker, ty byly super a Cassino postupné odhalování, co je vlastně její zachránce zač, včetně dialogů, se mi četlo jedna báseň. Naopak mě moc nebavily pasáže se Zombiem a jeho jednotkou, výcvikem a jejich postupným odhalením toho, k čemu jsou vlastně vycvičeni. Navíc v samotném úvodu, kdy se Cassie vrací ve svých vzpomínkách do doby před Příchodem, se mi i docela těžko orientovalo a dost často jsem se ztrácela v tom, v jakém okamžiku se právě nacházíme (že vlastně většinu té doby leží postřelená pod náklaďákem :o(. Výsledný dojem z knihy je proto takový rozkolísaný a rozhodně nemůžu říct, že bych byla z Páté vlny bůhvíjak nadšená. Nakonec jsem si ale řekla, že definitivní názor na celou sérii si udělám až po přečtení druhého dílu :o)

 

"Lezu dál. Nade mnou se objeví světlo, takové zelenošedé. Pro sebe tomu říkám zeleň mateřské lodi. Posunu se k mříži, kterou sem zář proniká. Koukám skrz lamely do místnosti pod sebou – jenže nazývat to místnost se moc nehodí. Je to obrovský prostor velikosti fotbalového stadionu ve tvaru mísy, s mnoha řadami počítačů dole, které obsluhuje asi stovka lidí – jenže říkat jim lidé je nespravedlivé ke skutečným lidem. Jsou to oni, Voschovi nelidští lidé, a nemám absolutně ponětí, o co se snaží. Tohle však musí být ono – srdce operace, základna pro všechno "čištění". Na celé jedné stěně je masivní obrazovka, na ní se promítá mapa Země s jasně zelenými tečkami – to je zdroj té ohavné zelené záře. Města, napadne mě, a pak si uvědomím, že ty zelené tečky zřejmě ukazují ostrůvky přeživších.
Vosch nás nemusí lovit bůhvíkde. Ví docela přesně, kde nás najít.
Zavrtím se a lezu pomalu dál, až je zelená zář tak malá jako ty tečky na mapě v kontrolní místnosti. O čtyři klouby dál zaslechnu hlasy. Mužské hlasy. A řinčení kovu o kov a vrzání gumových podrážek na tvrdém betonu.
Pohni sebou, Cassie. Už se nezastavuj. Sammy tam dole není a Sammy je ten nejdůležitější.
Pak se však jeden z těch chlápků zeptá: "Kolik říkal?"
A druhý mu odpoví: "Aspoň dva. Ta holka a někdo, kdo sejmul Walterse, Pierce a Jacksona."
Někdo sejmul Walterse, Pierce a Jacksona?
Evan. Musí to být on.
Co ho to...? Celou minutu či dvě jsem na něj fakt naštvaná. Naší jedinou nadějí bylo, že půjdu dovnitř sama, proklouznu skrz jejich obranu bez povšimnutí a seberu Sama dřív, že si uvědomí, co se stalo. Samozřejmě to zcela nevyšlo, ale to Evan nemohl nijak vědět.
Nicméně skutečnost, že se Evan vykašlal na náš pečlivě promyšlený plán a pronikl na základnu, znamená, že je Evan tady.
A Evan udělá, co bude muset.
Přiblížím se k těm hlasům, přelézám přímo nad jejich hlavami, dokud nedojdu k mříži. Nahlédnu skrz kovové lamely a spatřím dva Tlumiče nakládající koule ve tvaru oka na velký ruční vozík. Hned poznám, o co se jedná. Už jsem jednu dřív viděla.
Oko se o ni postará.
Pozoruju je, dokud vozík nenaloží a neodvezou pomalu z dohledu." (str. 381-383)