Hrad Zvíkov
15. 08 2017 | 19.56
No, a protože jsem v sobotu 10. června měla po procházce parkem u orlického zámku celkem dobrý čas, řekla jsem si, že zrealizuju svůj náročnější plán (protože na Orlíku už jsem měla tím pádem stejně všechno zkouknuté), který jsem měla v záloze, ač jsem ho zosnovala teprve krátce před odjezdem, když jsem na webu zámku Orlík narazila na zmínku o lodní dopravě na Zvíkov :o). Při čekání na loď v přístavišti kousek od zámku mi sice bylo trochu zima – v sobotu mi totiž tak úplně nevyšlo počasí, předpovědi dlouho slibovaly hezky slunečno, ale nakonec bylo takové aprílové střídavo a odpoledne, právě při čekání na loď na Zvíkov, se to dokonce na dost dlouho zatáhlo úplně a ochladilo se, byť naštěstí nezačalo pršet, nicméně já frajerka, co jsem vyrazila jen v tříčtvrťáčkách a žabkách, jsem pak trochu klepala kosu (zejména v těch žabkách, byť to možná částečně bylo i tím, že jsem si tam u stánku u kotvišť koupila Míšu, protože mě honila mlsná :o), ale upřímně řečeno s autobusem zpátky do Písku místo lodi na Zvíkov bych si bývala taky moc nepomohla, protože ten jel ještě později :o(.
Každopádně nakonec jsem to zhruba hodinové čekání přežila (a neumrzla :o) a za téměř jednotných 140 Kč za jízdenku (fakt mám poslední roky čím dál intenzivnější pocit, že jakýkoli vstup na zámek nebo "atrakce" v jejich okolí stojí zhruba stejně) nastoupila na loď. A protože mi byla zima, zalezla jsem na krytou palubu místo do otevřeného sezení na zádi, byť jsem si pak trochu nadávala, protože přes ta špinavá skla se nedalo moc dobře fotit, i když jsem si díky dlouhému čekání vystála frontu na palubu mezi prvními a mohla si tudíž sednout úplně dopředu přímo k oknu. I tak byla ale plavba příjemným zpestřením výletu a navíc se ukázalo, že jsme těm orlickým mrakům postupně ujeli a na Zvíkově už na nás zase čekalo sluníčko a teplo :o). Jinak jsme podplouvali i Žďákovský most, který je údajně nejvyšším jednoobloukovým mostem u nás (je dlouhý přes půl kilometru, konkrétně něco málo přes 540 metrů, a tyčí se do výšky 50 metrů nad hladinou) a který byl kvůli opravám částečně schovaný lešením, nezvykle zavěšeným jakoby zespodu.
Vzhledem k tomu, že miluju vodu, moc se mi líbilo pozorovat okolní plachetnice a jiná plavidla a kochat se přírodou, resp. skalami, které se občas zvedaly z vody v malebných scenériích. Zvlášť u hradu Zvíkov to bylo jedno malebné zákoutí vedle druhého a jsem moc ráda, že jsem nakonec využila téhle možnosti a připlula k němu po vodě :o). Jinak hrad Zvíkov, resp. to co z něj do dnešní doby zbylo, se mi líbil překvapivě asi o fous víc než orlický zámek, měl takovou lepší atmosféru (na Orlíku mi kazily náladu ty děti prohánějící chudáky pávy, žvýkačka, kterou jsem si mezi kamínky našlápla apod.). Navíc jsem si mohla za nezvykle nízké vstupné 70 Kč/osobu prošmejdit bez průvodce celý hrad dle libosti a nafotit si všechno, co se mi zlíbilo (fotila jsem si raději i informační panely, abych měla opět info sem na blog, nehledě na to, že se mi je všechny nechtělo na místě číst :o), krom toho je Zvíkov krásně gotický a doslova z něj na vás dýchá historie :o)
Zvíkovský královský raně gotický hrad totiž vznikl už na počátku 13. století (nejstarší částí je mohutná hranolová věž zvaná Hlízová, opředená tajemstvím v souvislosti s kamenickými značkami), přičemž sehrál nemalou roli v dějinách českého království. V červenci 1247 prý zůstal jako jediný spolu s Loktem a Mostem věrný králi Václavovi I., když proti němu zdvihl jeho syn Přemysl Otakar odboj, a bylo to právě zde na Zvíkově, kde také Václav I. přijal poselstvo odbojného kralevice a české šlechty a dal je uvěznit ve věži. Jeho syn Přemysl Otakar II. poté pokračoval v další výstavbě hradu, a sice tzv. Královského paláce, přičemž měl poměrně šikovnou ruku, když v roce 1250 zvolil za purkrabího velice schopného Hirzu (pozdějšího vyměřovače Českých Budějovic :o). Největší slávu však Zvíkov získal za vlády Karla IV., který jej dal důkladně opravit a rád v něm i pobýval. Do dostavby hradu Karlštejna tu prý dokonce byly nějaký čas uložené i korunovační klenoty.
Potom Zvíkov často měnil majitele (v zástavním držení se vystřídaly především dva mocné rody – páni z Rožmberka a páni ze Švamberka), v husitských válkách byl roku 1429 obléhán Tábory (v té době byl hrad v držení císaře Zikmunda), ale nebyl dobyt, vynikající pevnostní systém umožnil hradu odolávat útočníkům i za třicetileté války a teprve během roku 1622 se zvíkovská posádka vzdala přesile a hrad poté sloužil jen hospodářským účelům a chátral. O jeho pozdější rekonstrukci se v 19. století zasloužili Schwarzenbergové, kteří jej získali jako součást dědictví po vymření rodu Eggenberků v roce 1719. nejprve byly po rozdělení schwarzenberského rodu na primogenituru a sekundogenituru v roce 1790 zahájeny rozsáhlé zajišťovací práce, kdy byla opravena kaple a zachráněny pozdně gotické malby, nicméně stav zdiva Královského paláce byl již natolik špatný, že se roku 1829 zřítila Nová brána a poté následoval sesuv části paláce nad řekou. Rekonstrukce královského paláce a hradeb byla zahájena až po roce 1880 a troufám si tvrdit, že hrad Zvíkov dochovaný v dnešní podobě tak, jak je, je zásluhou právě především schwarzenberské snahy.
Jinak mě fascinovalo ono líbezné hradní nádvoří s překrásnými arkádovými ochozy a fakt, že se nejedná o pravidelně čtverhrannou plochu, ale že je zdejší nádvoří takové trochu křivé (podle oficiálních zdrojů má mít tvar nepravidelného pětiúhelníku :o). Křivé pak byly i schody do prvního patra, které se tak jako lehce stáčely doprava :o). Nicméně prohlídka začíná (resp. šipky vás coby návštěvníka zavedou) nejdřív v přízemí a de facto částečně v podzemí (ve zdejších sklepech), kde jsou vitríny se místními archeologickými nálezy (kvůli nedostatku světla je ale většina mých fotek buď rozmazaná, nebo strašně tmavá :o(
V prvním patře už to ale bylo lepší a šipky vás navigují k bývalým královským místnostem (např. ke Královské síni s viditelnými zbytky křížové klenby nebo Královské ložnici, kde už kamenné zdi obrůstají lišejníkem a jinými rostlinami), ze kterých už teď zbyly místy víceméně jen jakési terasy se zbytky obvodových zdí, ale z nichž je zároveň moc pěkný výhled na orlickou přehradu a soutok Vltavy s Otavou. I když zaručeně nejkrásnější a nejromantičtější mi připadal onen už zmiňovaný ochoz s půvabnými gotickými kružbami, zvlášť když byly tak krásně zalité slunečním světlem :o)
Další místnosti už jsou naštěstí dochované lépe (už se dá opravdu hovořit o místnostech se čtyřmi stěnami a střechou :o) a nechybí v nich ani nádherně vyřezávané truhly a různé gotické dřevěné židle. Moc krásná je tzv. Erbovní síň, která má zdi od stropu k podlaze pokryté renesančními malbami zrekonstruovanými za Schwarzenbergů po roce 1900 podle zachovaných fragmentů a popisu z roku 1616, které znázorňují postavy zbrojnošů a panošů držících štíty s erby šlechtických rodů spřízněných s pány ze Švamberku, kteří vlastnili Zvíkov v letech 1575 až 1623 a provedli rozsáhlou renesanční přestavbu hradu (tento motiv dal také název celé síni). A dochované nástěnné malby jsou i v tzv. Taneční síni přistavěné těsně k Hlízové věži, kde je vyobrazeno pět tanečních párů se čtyřmi kurfiřty, (v čele s českým králem), kteří na ně "dohlíží". Z této síně navíc vede moc pěkné dřevěné schodiště ve tvaru písmene A přímo do Hlízové věže, na kterou si můžete coby návštěvník vylézt.
Přestože je na Zvíkově těch věží podstatně víc, veřejnosti je zpřístupněna právě jen věž Hlízová, nazývaná též někdy Markomanka podle nerozluštitelných kamenických značek, které byly v minulosti považovány (stejně jako celá věž) za dílo germánských kmenů (Markomanů) z 2. st. n. l. Hlízová věž má čtvercový půdorys, je vysoká 20 metrů a síla zdí je nějakých 3,5 metru, přičemž její charakteristickou podobu vytváří 44 vrstev hrubě opracovaných kvádrů neboli hlíz. V jejím nitru se nachází tzv. Korunní síň, kde údajně Václav I. přijal poselstvo svého odbojného syna Přemysla Otakara II. a kde byly před dostavbou Karlštejna uchovávány korunovační klenoty. Schodiště na vrchol věže je pak celkem vtipně zbudované přímo v jedné z oněch silných zdí :o)
Z vrcholu Hlízové věže byl krásný výhled do okolí i na ochozy hradního nádvoří. Kochala jsem se i pohledem na věž Hlásku, která trčela ze zeleně směrem "do vnitrozemí" ke Zvíkovskému Podhradí, kudy jsem se po prohlídce hradu chystala vyrazit na autobus. Na opačné straně se naopak mezi vzrostlými stromy téměř ztrácela tzv. Červená věž u přístaviště, kde mě vysadila linková loď.
Z Hlízové věže mě pak směrovky zavedly ještě do údajně nejcennější části zvíkovského hradu, kaple sv. Václava, která se stavebně dochovala v takové podobě, jakou měla v době svého vzniku, tedy ve 13. století za vlády Přemysla Otakara II. (postavena byla údajně s dokončením Královského paláce v roce 1270). Bohatá malířská výzdoba nástěnných maleb pak vznikla někdy po roce 1473 a převládají v ní vyobrazení apoštolů.
Poslední částí prohlídkového okruhu pak byla jakási výstava uměleckých děl inspirovaných Zvíkovem, ve které nechybělo ani několik panelů věnovaných Zvíkovu v literatuře. Mně osobně se nejvíc líbily rytiny nejspíš z 19. století, kdy začínal dnešní turistický ruch a lidé vyhledávali nejrůznější romantická zákoutí (včetně polorozpadlého Zvíkova), která si pak různě kreslili apod. :o)
Než jsem nadobro opustila hrad Zvíkov, prošla jsem si ještě jednou nádvoří vedoucí dolů k přístavišti, obhlídla jsem alespoň ze země všechny věže, co šly, a pak jsem se pomalu vydala Píseckou bránou na autobus do Zvíkovského Podhradí. Mimochodem Červená věž dole u přístaviště je prý celkově ze všech zvíkovských věží nejméně nápadná a snad i proto se toho o ní moc neví. Údajně byla postavená mezi 13. a 15. stoletím, výška zděné části je 20 metrů, je postavená z lomového kamene a nejnižší vstup (nyní už zazděný) má ve výšce asi 6 metrů, přičemž přízemí je zasypané sutí, a druhý výše položený vchod je pak z půdy sousedního stavení. Naproti tomu věž Hláska na opačné straně je vysoká 32 metrů a stěny v přízemí jsou silné 2,8 metru, přičemž je postavena jako věž břitová, podobně jako ta u strakonického hradu, což není náhoda, neb místo zvíkovských purkrabí prý opakovaně ve stejnou dobu, kdy byla postavená věž strakonického hradu, zastávají Bavorové ze Strakonic. Jediný rozdíl je tak víceméně v tom, jakým způsobem byl řešen břit – ve Strakonicích to bylo odebráním hmoty a na Zvíkově naopak přidáním :o)
Jinak po cestě do Zvíkovského Podhradí se mi opět potvrdilo, jak je dobře nosit s sebou vytištěnou mapu, neb jsem na jedné větší křižovatce ve vsi solidně znejistěla, jestli už to náhodou není ta moje, kde mám odbočit kousek doprava k autobusové zastávce (nebyla :o). Každopádně zpět do Písku jsem dorazila někdy kolem čtvrt na sedm, ještě jsem si zašla na nákup do Lidlu u autobusového nádraží, kde jsem ráno viděla čerstvé jahody a docela jsem na ně měla chuť – nakonec se to vyplatilo, protože takhle v podvečer už byly jahody zlevněné, tak jsem si k nim vzala ještě i krabičku kanadských borůvek a na hotelovém pokoji jsem si na nich pěkně smlsla :o). Taková zdravá večeře a neskutečně pohodová, letně prázdninová atmosféra – zkrátka není od věci se jednou za čas takhle rozmazlovat :o)
