František Niedl: Krajina nočních jezdců

11. 11 2017 | 17.08
Čtvrtý a prozatím poslední díl Tasovské série jsem dočítala v autě po cestě na dovolenou do Itálie (snad poprvé v životě jsem četla i ve dvě ráno na parkovišti u benzínové pumpy pod lampou veřejného osvětlení, protože uvnitř v autě bylo hrozné horko a málo místa a prostě se stejně nedalo spát :o), a přestože pro mě to byla opravdová novinka, ve skutečnosti to až taková novinka není, neb kniha vyšla už v roce 2015 (jen já jsem se dřív k jejímu přečtení nedostala :o(. Ale zase jsem si aspoň stihla znovu přečíst i všechny předchozí tři díly – po všem tom dopisování článků o besedě s autorem a o třetím dílu, které jsem měla v restech, jsem měla hroznou chuť přečíst si znovu minimálně první díl, protože byl prostě boží, takže to asi ani jinak dopadnout nemohlo :o). I když mě zase štvalo, že autor mezi prvním a dalšími díly "zapomněl" i takové důležité věci jako jména postav (klidně si přejmenoval matku Tasova nemanželského syna Hynka z Terky na Kateřinu :o( a dějové zvraty, když překroutil Tasův vztah s jeho první manželkou Markétou z Blatce (mezi druhým a třetím dílem mu totiž nějak vypadlo z hlavy, že se spolu ti dva usmířili a zakopali válečnou sekeru mnohem dřív, než Markéta přišla při drancování Vlkova o rozum), ale pořád se to dobře čte a i ve čtvrtém pokračování se vyskytují všichni staří známí jako Tasův parťák Brusnický, syn Hynek, který přestavuje Vlkov na opravdový hrad, nebo vlčice Šedá :o)

 

"Když večer vešel Tas do hostince U Zlatého slunce, nenápadně se rozhlédl. Vrzického zahlédl u jednoho ze stolů, ale tvářil se, že si ho nevšiml, a zamířil k jednomu z volných menších stolů stojících v koutě a posadil se tak, jak byl zvyklý, zády ke stěně. Vrzický na sebe nenechal čekat, zvedl se ze svého místa a i s korbelem v ruce došel k Tasovi.
"Jsem rád, žes mé přání vyslyšel a přišel jsi, pane z Boru. Přisednu si, když dovolíš."
"Jen se neostýchej, pane z Vrzic."
"Jsi samozřejmě mým hostem."
"S tím se neobtěžuj, nejsem na tom tak špatně, abych si nemohl zaplatit útratu." Vzápětí postavila hostinská děvečka před Tase plný korbel piva.
"O tom nepochybuji. Vím, že se ti daří."
"A proč ten zájem?"
"Leccos se o tobě povídá."
"Na to málo dbám. Možná bys měl přejít rovnou k tomu, proč ses chtěl se mnou sejít."
"Jistě, ale proč ten spěch? Vždyť můžeme nejdřív popovídat, tak jak je Krajina nočních jezdcůzvykem mezi přáteli, než přejdeme k tomu důležitějšímu."
"Neuraz se, pane z Vrzic, ale my nejsme přátelé, dokonce tě ani neznám. Já mám všeobecně málo přátel, nevyhledávám je. Ale přátelství, která mám, se nerodí v hostinci. Ta totiž vznikají na základě jistých zkušeností a málokdy se rodí přes noc. Takže?"
"Já nejsem urážlivý, pane z Boru," usmál se na Tase Vrzický téměř nenuceně. "Měl jsem jen dobrou vůli více se navzájem poznat, ale pokud je ti to nepříjemné... Je známo, že hraješ významnou roli při dopravě soli ze Solné komory, ale i vína a dalšího zboží z Rakouska a Bavorska. A naopak z Budějovic vozíš například pivo, ryby a další do Cáhlova."
"Netvrdím opak."
"Rád bych se připojil."
"Chceš ke mně vstoupit do služby?"
"Přímo takhle bych to nenazval. Ale rád bych do toho obchodu vstoupil finančně."
"Aha. A v jakém poměru?"
"Třeba půl na půl?"
"A zisk?"
"Také půl na půl – poctivě."
"Poctivě, říkáš. A náklady na ostrahu?"
"Vždyť ty karavany přece už střežíš tak i tak."
"Tvoje úvahy, pane z Vrzic, se ubírají poněkud křivolakými cestičkami. Přesto se tě ještě zeptám: Jak velký finanční obnos bys hodlal investovat?"
"No, nejsem teď zrovna při penězích, ale slíbili mi v Židech, že bych s jistou půjčkou mohl počítat. Možná že bys mě menší částkou pro začátek mohl založit i ty, a..."
Tas se hlasitě rozesmál, až se po něm otočili ostatní hosté. "Mám štěstí, že jsem neměl k večeři kyselo. To bych se tu asi rovnou posral. Bože můj! Ty jsi ale šprýmař, pane Přechu. Ale dost už jsme se pobavili." Z Tasova obličeje v tu chvíli zmizela veškerá veselost a náhle byl studený. "Tak předně, vzácný pane. Odjakživa platilo, že do jakéhokoliv podniku nevkládáš peníze toho, s kým chceš ten záměr uskutečnit. A zadruhé: Já neobchoduji. Jen za úplatu doprovázím karavany kupců. Já jsem voják a ne jarmarečník. Toť vše."
Vrzický věnoval Tasovi úsměv. Snažil se, aby byl ten úsměv příjemný, ale až tak dobrým hercem nebyl. Ten úsměv byl křivý jako turecká šavle. "Já ale slyšel něco jiného," pokračoval, jako když medu ukrajuje. "Že i ty se na těch obchodech podílíš." (str. 25-27)

 

Na druhou stranu jsem si při čtení říkala, že už to nějak není ono. Autor (ať už ho mám seberadši) totiž nepřišel s ničím novým, naopak opakuje stejný scénář, co už byl v předchozích dílech, a sice že Tasovi v jeho počínání někdo škodí a on musí zjistit, odkud vítr fouká. Naopak moc hezká mi připadala vedlejší zápletka s výcvikem Tasových mužů na opravdové profesionály (ti nejlepší si pak vysloužili právo nosit hrozivé černé kožené oblečení, stejné jako jejich velitel), při kterém jeho parťák Brusnický trochu žárlil, protože přeci jen zůstával částečně bokem, a taky ony menší třecí plochy mezi Tasem a jeho nemanželským synem Hynkem, který se poté, co se Tas znovu ožení s budějovickou vdovou Matyldou a narodí se jim další syn, cítí malinko odstrčený a má za to, že tím pádem přišel o své místo Tasova nástupce. Z toho bych klidně udělala hlavní zápletku, že se s Tasem rozkmotří jeho blízcí a on pak bude hledat způsob, jak jim ukázat, co pro něj skutečně znamenají a jak důležitou roli vlastně hrají v jeho životě, ať už to doteď dával znát sebemíň :o)

 

"To, že se něco stalo, poznal, už když přijížděl k Vlkovu. Kromě obvyklého ruchu stála před hradem seřazená kupecká karavana, ale s vypřaženými koňmi a kolem ní rozestavené stráže. To bylo neobvyklé, protože karavany na Vlkov nezajížděly. Chtěl se k nim stočit, ale pak uviděl v bráně Brusnického, a tak vyrazil přímo k němu.
V bráně seskočil ze sedla a podíval se Brusnickému do očí. "Co se stalo, Štěpáne?" zeptal se svého přítele.
"Došlo k dalšímu přepadení. Tentokrát to bylo ještě o něco horší. Máme mrtvé, ti stále ještě leží na místě, kde k tomu došlo. Ale zraněné jsme přivezli."
"Byli to ti stejní co posledně?"
"Ne. Byli to kaličníci a bojovali dost sršatě. Urputněji než ti předchozí."
"Takže jste je pobili?"
"To ne. Bylo jich opravdu hodně. Tentokrát jsem nenechal vytvořit obrannou hradbu z vozů, ale dal jsem příkaz, aby kolona pokračovala dál, a my ji za jízdy bránili."
"Proč?" zeptal se Tas ledově. "Co tě k tomu vedlo?" dodal už o něco mírněji.
"Nebyli jsme daleko od Vlkova, řekl jsem si, že by to mohlo vyjít."
"Přesto jsi měl vytvořit obranu, nepokračovat v jízdě a vyslat rychlého jezdce pro pomoc."
"Jezdce jsem vyslal, ale zabili ho. Nakonec je zastavila asi touha po snadnější kořisti."
"Ukázal se tam ještě někdo další?"
"To ne. Ale v brodě přes Černý potok, který vytéká z mokřadel, se jednomu z vozů zlomila oj, byl předposlední, a když se ho s tím posledním snažili objet, narazili kolem o velký kámen a to kolo se zlomilo. Ty vozy jsme museli obětovat a kališníci se spokojili s tím, co jim spadlo samo do klína. Teď asi ty vozy opravují a pak s nimi budou chtít odjet."
"Cože? To chceš říct, že jsou ještě daleko? Proč nikdo nesedlá?"
"Zachránili jsme větší část karavany."
"Ale my se nesmíme jen bránit, protože by jednou zákonitě nadešel den, kdy bysme k tomu už neměli dost mužů. Je nutné začít odplácet. Kolik jich tam bylo?"
"Tak na třicet."
Tas zavolal na Petra Zpěváka, který přihlížel zpovzdálí jejich dohadování. "Trub na poplach! Vybereš dvacet nejzdatnějších, ať se ozbrojí, a všichni budou mít luky. Ostatní jim zatím osedlají koně. Já se jdu také připravit. A jestli nebudou v sedlech, než se vrátím, změní se jejich výcvik v něco, co ještě nezažili."
"A co já?" chytil Tase Štěpán za ruku.
"Ty máš dál na starosti karavanu," zakřičel na něj Tas přes rameno, zatímco se rozběhl k paláci a dál po schodech do prvního patra. Vběhl do své ložnice a začal ze sebe shazovat oděv, ve kterém přijel, a soukat se do toho koženého. Když si natahoval škorně, vstrčil do otevřených dveří hlavu Brusnický. "Co ještě máš, Štěpáne? Teď není čas na disputace. Nesmím být pomalejší než moji muži."
"Je tu ještě něco."
"Tak mluv," řekl, zatímco si připínal pás s mečem a do pouzder, přišitých na pravé straně, zasouval několik vrhacích nožů. Pak si přehodil přes hlavu toulec s šípy a pak ještě luk. Ze skoby na zdi sejmul stočený kumánský bič.
"Jel s námi i Stašek Tlapákův."
"Cože? Nic takového jsem nedovolil."
"Nemůžeš ho držet pořád na Hochštejně jako vězně. Už s ním nebylo k vydržení."
Tasovi zatrnulo. "Co je s ním? Neříkej, že..."
"Ne, je živý. Ale zranili ho."
"Kde je?"
"V ložnici tvého syna a Dorky."
Byl bledý, ale živý. Nad ním se skláněl Ignás, vlkovský kněz. Ne, aby mu poskytoval poslední pomazání, ale aby uplatnil své umění léčitelské. Právě přikládal na ošetřenou ránu na boku obvaz, ale Tas ten obvaz odchlípl, aby se mohl podívat. Stašek zasténal a Tas vrátil obvaz na původní místo.
"Bude to dobré," poznamenal nezúčastněně. "Jak se ti to líbilo, vojáku?" zeptal se potměšile.
Dorka a Hynek, kteří byli také přítomni, se na Tase podívali s údivem nad takovou neúčastí.
"Budu v pořádku a těším se na další jízdu," řekl Stašek, přemáhaje bolest.
"Jistě. Za pár dní se zařadíš do výcviku tady na Vlkově. Sám se ti budu věnovat a možná zalituješ, žes vůbec opustil Hochštejn." Pak se otočil, seběhl ze schodů a rovnou skočil do sedla Flavia, kterého držel za uzdu jeden z pacholků. Bič připnul k sedlu. Na nádvoří čekalo všech dvacet jezdců, které si vyžádal. Někteří se sice ještě dostrojovali, ale Tas čekal, že to bude horší.
"Proč si nevezmeš víc mužů?" zavolal na něj Štěpán.
Tas se v sedle otočil, naklonil hlavu a věnoval Brusnickému jeden ze svých úsměvů, který za úsměv asi považoval jenom on. "Už tak jsme v přesile." (str. 87-89)

 

Autor mě taky trochu naštval tím, jaký osud vymyslel pro Tasovo druhé manželství (a bylo hezké při letošní besedě s panem Niedlem zjistit, že zdaleka nejsem sama, kdo to tak cítí :o), protože ony počáteční pasáže, kdy měl taky aspoň trochu té domácí pohody a něco jako skutečný domov, byly moc hezké a klidně bych byla pro, je zachovat (nemluvě o tom, že ty následné dějové šmodrchy mi přišly až moc přehnané a vykonstruované :o(. Jinak je ale i čtvrtý díl navzdory všem nešvarům pořád stejně čtivý a děj příjemně odsýpá, pořád jsem se usmívala nad Tasovými drzostmi (ty jeho průpovídky a provokace mě asi nikdy neomrzí :o) a ke konci to bylo i zatraceně napínavé – přeci jen je to zatím poslední díl série a když vám hlavní hrdina Tasova ražení začne tak nějak bilancovat svůj život a vede řeči o předtuchách s tím, že chce mít vyřešené všechny světské záležitosti, a pak se na scéně objeví další skvělý zabiják vycvičený v Castello Nuovo, rozhodně vám coby čtenáři zatrne :o(. Nicméně abych byla upřímná, vlastně jsem ve skrytu duše tak trochu doufala, že už žádný další "Tasovský" román nebude, protože by mě hodně mrzelo, kdyby se jejich kvalita měla snižovat, to raději ať to v nejlepším skončí :o)

 

"Na polní vojsko hejtmana z Machova narazili až u Litně, kde nechal jeho velitel rozbít tábor. A naděje, že Blahutu dostihnou ještě cestou, a kvůli níž štvali koně, pohasla.
Na okraji tábora je zastavila jedna z hlídek. Řekli, že přijíždějí z jižních Čech, aby bojovali za pravdu boží a k jeho větší slávě. Nebyli nápadní, protože do ležení stále někdo přijížděl a zase někdo odjížděl. Přijížděli noví bojovníci, kteří se k vojsku přidávali. Nebyli nápadní ani svými koženými obleky, protože ti, co je měli, si je svlékli ještě v hospodě u Pyska a vyměnili si je s jinými, kteří je neměli a jichž bylo přeci jenom víc. Neměli ani nápadnou zbroj, dokonce někteří z božích bojovníků byli oplechovaní mnohem víc. Tasovi lidé měli většinou jen železné rukavice a někteří měli helmice.
Byli bratrsky pozváni k jednomu z ohňů, za což bratrsky poděkovali...
"Ty jsi bratr Hynek?" zeptal se mládenec, který by za jiných okolností mohl vystupovat jako panoš, ale zde by to mohl být třeba bratr pomocný.
"Ptá se kdo?" odpověděl Tas.
"Přišel jsem z rozkazu hejtmana Chvala z Machova. Rád by s tebou mluvil."
"Takové pozvání se neodmítá," přinutil se k úsměvu Tas. Pak zachytil napjaté pohledy svých lidí. Když míjeli Maříka, jen špitl: "Připravte sebe i koně."
Nebyl zatčen, protože ho nevedla stráž, ani mu nikdo neodebral meč. Přesto si nedělal zbytečné naděje, že se jedná o zdvořilostní pozvání. Zde byl jen prostý bratr Hynek, jakých tu byly sta, ba tisíce, a hejtman polních vojsk si dozajista nezve své vojáky po jednom jenom proto, aby si s nimi popovídal. Tasovo podezření nabylo jistoty ve chvíli, kdy se zvedla chlopeň hejtmanova stanu a z něho vyšel muž, o kterém Tas přemítal, odkud ho zná...
Ve stanu bylo přítmí, ale rozložitá postava v suknici a s kožešinovou šubou přehozenou přes ramena se nedala přehlédnout. Táhlo mu k padesátce, měl vysoké čelo, spíše už začínající pleš, hnědé vlasy padající na ramena, knír a několik dní neholenou tvář. Na širokém pásu připnutý meč. Po stranách vchodu uvnitř stanu dva halapartníci.
"Slyšel jsem, bratře Hynku, žes nám přišel pomoct dobýt Karlštejn," začal Machovský žoviálně, jako by mluvil se starým přítelem. "Nebo je v tom něco jiného?"
"Spíš něco jiného. Někoho hledám."
"Za jakým účelem?"
"Abych ho zabil."
"No tohle..., drzost ti rozhodně nechybí. Přijedeš si do mého ležení, kde jsou samí dobří bratři, a řekneš mi do očí, že chceš zabít jednoho z nich. Nebo snad víc?"
"Asi dvacet."
Od halapartníků bylo slyšet mocné vydechnutí.
"Nespadl jsi náhodou cestou sem z koně na hlavičku?" řekl Machovský posměšně.
"Teď zrovna ne. I když za svůj život už určitě několikrát, ale vždycky jsem to přežil."
"Tentokrát by se ti mohlo stát, že ne. Máš ještě nějaké další jméno, bratře Hynku?"
"Jsem Hynek Tas z Boru."
"Aspoň že nezapíráš."
"A proč bych měl zapírat?"
"Vlastně neměl. Protože jinak bys byl označen za zvěda, který se se zlým úmyslem vloudil do našeho ležení. A jako s takovým by bylo velice rychle skoncováno. Nemám čas se tu zabývat kdejakým pobudou. Ale že ses nevykrucoval..., a to tvoje vysvětlení... Tož se posaď, bratře," ukázal Machovský na stoličku u stolu naproti sobě. "Máš už svůj věk..."
"Jako ty..."
"Tak dost komplimentů. Zdaleka z toho ještě nejsi venku. Nikoho jsi ještě sice nezabil, ale zlý úmysl jsi sám přiznal. A to, že jsem tě nechal sednout a nepřikázal odebrat ti meč, nic neznamená."
"Když myslíš..."
"Tak mluv!"
"Jedná se o jistého Tomše Blahutu. Nechává se oslovovat hejtmane. Já myslel, že jste jenom čtyři, a ono zatím..."
"Nepřepínej!"
"Je to nájezdník a vrah."
"Nebuď směšný. Je to pícovník našich polních rot. A sám jistě víš, jak to chodí, pane z Boru. Vojsko musí jíst a tak se bere, kde se dá. Že při tom dojde někdo k úhoně, není ničím neobvyklým. Stává se to u všech vojsk po celém světě a po celá staletí."
"A kolik proviantu ti ten tvůj pícovník přivezl tentokrát?"
"To nevím, ale mohu to zjistit."
"Nemusíš. Nepřivezl nic, přestože po svém nájezdu vezl čtyři plné vozy a hnal stádo dobytka. Všechno zůstalo v Prachaticích."
"No a co? Tak zásobil prachatické bratry!"
"A nechal si za to řádně zaplatit."
"Cože?" (str. 150-155)