Setkání se spisovatelem Františkem Niedlem
20. 12 2017 | 18.47
Když jsem se letos na podzim dočetla na webu naší zdejší knihovny, že opět plánují setkání se spisovatelem Františkem Niedlem, nebylo moc o čem přemýšlet a téměř okamžitě jsem se přihlásila k účasti :o). Sice jsem pak před samotným konáním měla lehce zaječí úmysly – částečně se mi tam nechtělo proto, že jsem byla utahaná z práce a vůbec, a částečně jsem si říkala, jestli to není zbytečné tam chodit, když už jsem na jedné podobné besedě byla a možná to bude obsahově stejné, ale nakonec to bylo moc fajn a byla jsem ráda, že jsem tam šla :o).
Tentokrát se posezení s panem spisovatelem Niedlem v úterý 24. října 2017 uskutečnilo na pobočce knihovny v Rožnově, což mám asi tři zastávky městské od mé současné práce, a i když se některé příhody opravdu opakovaly, byla jich jen špetka, a to hlavně na začátku (takový ten obecný úvod o tom, že ho ke čtení a lásce ke knihám přivedla maminka, která celý život chodila do knihovny, nebo že když začínal psát, 
začal rovnou historickým románem, což někteří dodnes považují za drzost apod. :o), jinak pan Niedl opět vyprávěl neuvěřitelně poutavě a hlavně tak lidsky a s láskou o životě i psaní (přece jen uběhly tři roky, za které se toho taky celkem dost událo, nemluvě o tom, že měl vždycky poměrně bohatý život :o), o Českých Budějovicích a jejich okolí, no prostě zase vydržel rozprávět dobré dvě hodiny a byl to takový balzám na duši (nebo aspoň pro mě osobně ano :o). Líbí se mi, že je to člověk, který to má v hlavě srovnané, a ví, co je v životě skutečně důležité, navíc je to pohodář, co má takovou tu lidskou moudrost, shovívavost a nadhled, zkrátka je to člověk, kterého si neskutečně vážím a který mi připadá neuvěřitelně inspirativní :o)
začal rovnou historickým románem, což někteří dodnes považují za drzost apod. :o), jinak pan Niedl opět vyprávěl neuvěřitelně poutavě a hlavně tak lidsky a s láskou o životě i psaní (přece jen uběhly tři roky, za které se toho taky celkem dost událo, nemluvě o tom, že měl vždycky poměrně bohatý život :o), o Českých Budějovicích a jejich okolí, no prostě zase vydržel rozprávět dobré dvě hodiny a byl to takový balzám na duši (nebo aspoň pro mě osobně ano :o). Líbí se mi, že je to člověk, který to má v hlavě srovnané, a ví, co je v životě skutečně důležité, navíc je to pohodář, co má takovou tu lidskou moudrost, shovívavost a nadhled, zkrátka je to člověk, kterého si neskutečně vážím a který mi připadá neuvěřitelně inspirativní :o)Každopádně během letošního setkání jsme se například dozvěděli, že když psal Čtvrtého králova psa, měl prý trochu strach, aby ho ve vydavatelství nenařkli, že je to regionální literatura a ať s tím jde někam jinam, ale nakonec to prý dopadlo tak, že po něm chtějí víc takových knih :o). A je pravda, že mně osobně se to taky moc líbí, když člověk čte o místech, která zná, kde třeba i denně chodí, je to vždycky takové milé (a pochvala v podobném duchu pak zazněla i v rámci debaty před koncem :o). Nebo že má doma dobrmany, protože to v něm zůstalo od dětství, kdy je mívala už jeho babička, která sloužila na Hluboké u Schwarzenbergů, a ti rozdávali štěňata, která nechtěli do chovu svým sloužícím, včetně apanáže na jejich krmení a péči, místo aby se jich zbavovali nějakým jiným nehumánním způsobem, což mi přišlo hrozně hezké :o). Nebo že nemůže psát "na povel" bez nějakého vnitřního popudu nebo nápadu a jako příklad nám vyprávěl příhodu, kdy po něm svaz spisovatelů chtěl nějakou povídku v rámci jakéhosi přeshraničního projektu ve spolupráci s Rakouskou stranou, ale on byl schopen něco sepsat až poté, co náhodou při venčení psa narazil na jakéhosi pamětníka a ten mu vykládal příběh o zběhlém německém vojákovi, který se po druhé světové válce schovával někde na kopečku za Suchým Vrbným a místní obyvatelé prý pak na něj po jedné pitce v hospodě uspořádali hon (jakože na škodnou :o( a že je tam od té doby křížek, přičemž nezapomněl poznamenat, že nikdo z "lovců" se prý nedožil vysokého věku (takže tak trochu Boží mlýny :o). Taky se mi líbí ta jeho úcta k rodičům a prarodičům, kdy jak říkal celý život cítil jakýsi dluh vůči svému dědečkovi, který padl v první světové válce, a částečně taky proto prý napsal romány z téhle doby, aby připomněl lidem, že tenkrát neměli muži moc na vybranou, prostě museli jít bojovat za Rakousko-Uhersko, ať už s tím souhlasili nebo ne (ostatně tak to funguje v armádě všude), a že přesto bojovali statečně a bohužel také umírali.
A mám moc ráda, jakou má pan Niedl poctivou přípravu ke svým příběhům a knížkám, že si opravdu vytáhne nějaké historické perličky, jako například tu s dluhy Jana Žižky z Trocnova u budějických židů, kterými ho v knize popichoval Hynek Tas z Boru (ten dlužní úpis prý skutečně existuje :o), nebo historka o speciálně vycvičených dogách Johanitů, které vyhledávaly uprchlé křesťanské vězně a pomáhaly jim do bezpečí, zatímco Saracény zakusovaly, což byla jedna z mála příhod, která se mi v Rytířích z Vřesova líbila, stejně jako celá postava bývalého johanitského rytíře Wolframa Katzingera :o). A poměrně vtipný byl i dotaz z pléna, jestli byl na všech místech, o kterých ve svých knihách píše, když měl tu cestovní kancelář :o), na což pan Niedl odpověděl, že ne, že prý mu někdy stačí i nějaký dokument v televizi nebo fotografie a tak, přičemž dal k dobru historku o tchánovi, kterého měl 
ještě i za komunistů ve Švýcarsku, kam jim špatně vystavovali víza (dětem na letní prázdniny a jemu až od září), takže aby mohl děti odvézt domů, musel na tajňačku přecházel hranice (nechal prý auto ve vsi u hranic, tchán ho převezl autem do Švýcarska a pak se vrátil i pro jeho auto, přičemž zpáteční cestu, jakože pryč ze Švýcarska, už nikdo neřešil :o).
ještě i za komunistů ve Švýcarsku, kam jim špatně vystavovali víza (dětem na letní prázdniny a jemu až od září), takže aby mohl děti odvézt domů, musel na tajňačku přecházel hranice (nechal prý auto ve vsi u hranic, tchán ho převezl autem do Švýcarska a pak se vrátil i pro jeho auto, přičemž zpáteční cestu, jakože pryč ze Švýcarska, už nikdo neřešil :o).Jinak v rámci debaty jsem zjistila, že nejsem jediná, kdo panu spisovateli vyčítá, že ve čtvrtém díle zase nechal zemřít Tasovu manželku (doslova to bylo: "To vám pořád nemůžu odpustit." :o), což je rozhodně fajn vědět. A dokonce jsem si po skončení besedy zase nechala podepsat knihu, konkrétně Krajinu nočních jezdců (abych měla Tasovskou sérii podepsanou autorem komplet celou :o), načež nastala i chvíle, kdy jsem si mohla s panem Niedlem chvilku popovídat tváří v tvář. Naštěstí už jsem tentokrát nebyla tak nervózní jako minule (to jsem ze sebe skoro nevypravila slovo), takže jsme společně ještě s jednou "fanynkou" (s tou, co mu nemůže odpustit Matyldinu smrt :o) pana spisovatele pochválily, že se nám jeho knihy moc líbí a rády se k nim vracíme. Já se pak ještě přidala s tím, že je na jeho psaní znát, že má rád psy a koně, což mi odsouhlasil :o), a taky že je znát, že na těch koních opravdu jezdí, přičemž jsem se trochu neprozřetelně zmínila, že jsem kdysi taky jezdívala, což ho trochu zmátlo a začal se smát, jakože "jak kdysi, vždyť jste ještě mladá, vy klidně ještě jezdit můžete" :o). Upřímně řečeno mě touhle větou docela překvapil a zasáhl, protože bylo moc hezké slyšet to od někoho dalšího, nestranného, a byl to takový hrozně zvláštní okamžik prozření (jako když se vám konečně rozsvítí :o), kdy jsem si díky tomu uvědomila, že má vlastně pravdu, že vážně můžu začít zase klidně jezdit a nejspíš bych i měla, když mě do tehdy tolik bavilo (aspoň bych měla nějaký pravidelný pohyb, nemluvě o tom, jaký blahodárný vliv to mělo na můj charakter a sebedůvěru :o). Každopádně tohle rozloučení s panem spisovatelem Niedlem (pak náš rozhovor totiž přerušila ještě jedna stará paní s pejskem, která se ho vyptávala na něco z historie) ve mně zanechalo hluboký dojem a doznívá ve mně vlastně ještě teď, protože ježdění na koni pro mě vždycky bylo hluboce emocionálním a niterným zážitkem, přičemž se od té doby aspoň snažím si tolik věcí nezakazovat a naopak si dovolit být šťastná a dělat to, co je pro mě dobré :o). Tak to jsem dost odbočila od besedy s autorem, ale jen to dokazuje, jak je skvělé stýkat se s podobně úžasnými lidmi jako je pan spisovatel František Niedl a já jsem hrozně vděčná, že jsem tuhle příležitost měla. Omlouvám se, že jste museli snášet tyhle moje citové výlevy. Příště určitě vyrazím na besedu zas :o)
PS: Fotky jsem si vypůjčila z besedy v knihovně v Benešově nad Černou :o)