Aktuálně, březnově aneb válečný zpravodaj
9. 03 2018 | 20.28
Snad ještě nikdy jsem se tak netěšila, až přijde jaro. A Velikonoce :o). V praxi to vypadá tak, že už teď sháním barvy na vajíčka a něco na zasetí, co se do konce března zazelená :o). Rozumějte: loňské osení bylo fajn, ale mrzelo mě, že se s ním nedalo dělat nic jiného, než ho pak vyhodit, proto jsem se letos rozhodla, že zkusím vypěstovat petrželku, kterou pak po skončení Velikonoc budeme moct alespoň sežrat :o). A k včerejšímu MDŽ jsem na ni dokonce dostala semínka :o). Nicméně to je ta veselejší část příběhu...
Mimochodem takhle nějak jsem si vysnila, že budou letos vypadat moje kraslice - inspiroval mě aktuální časopis Gusto z Billy :o)
Jinak mi všechno dochází. Krém na tělo. Parfém. Krém na ruce. Suchý šampon. Odličovací mýdlový gel. Jako ne že bych neměla v zásobě náhradní, v tom problém není, spíš mě to trochu zarazilo, že se všechno rozhodlo dojít v jednom jediném týdnu. Nemluvě o tom, že mám pocit, že mi úplně stejným způsobem dochází síly, stačilo by mě vzít coby prázdný obal a vyhodit do koše, tak jsem vyšťavená :o(. Dokonce bych se nebála použít termín "k smrti utahaná" :o(. A taky deprimovaná. Žeru pak tuny čokolád a vůbec všeho, co mi přijde pod ruku (z čehož jsem pak v depresi ještě víc :o(, špatně spím a přestává mi to myslet (což je taky důvod, proč jsem ještě nesepsala nic rozumného sem na blog a proč se pořád babrám s článkem o loňském výletu na safari :o(. No zkrátka bych si nutně potřebovala odpočinout. Dobít baterky. Prostě si zarelaxovat. Jenže jaksi není kde a jak :o(. V práci toho teď máme celkem dost, takže se celou pracovní dobu vlastně nezastavím, no a zatímco šťastnější část populace si chodí odpočinout domů, u nás v bytě panuje poslední zhruba dva týdny solidně rozhádaná atmosféra, kdy ve vzduchu visí napětí a dusno tak hutné, že by se dalo krájet, tudíž o nějakém uvolnění či odpočinku nemůže být řeč. Můžu si tisíckrát říkat, že se mě to netýká, že to se mnou nijak nesouvisí a malovat si, jak si udělám po příchodu z práce hezké odpoledne, že si dám sprchu a pak si třeba půjdu číst, ale když se zbytek domácnosti rozhodne zgustnout si po příchodu domů na další porci slovních přestřelek a štěkání, do kterého samozřejmě sem tam (byť občas nevědomky, zaslepeni svoji snahou co nejcitelněji ublížit jeden druhému) zatahují i mě, mám po náladě a nejradši bych se vytratila ze světa :o(. Pokaždé, když se mi na tohle domácí válečné pole podaří během dne zapomenout, jakože mě pohltí jiné činnosti nebo mě třeba dobře naladí odpolední procházka nebo fakt, že jsem v obchodě sehnala nějakou dobrotu na víkend, stejně to pak na mě s otevřením dveří do bytu dopadne jako kladivo :o(. Prásk! A jsem v tom nanovo :o(. Raději se pak vyhýbám společným prostorám, jako je obývák a kuchyň, protože u toho nechci být, a kdyby to bylo možné, nechci to ani slyšet (jenže to se mi bohužel většinou nedaří, protože panelák a tenké zdi, žejo :o(.
Soužití v tomhle prostředí mi silně připomíná chůzi po tekutém písku, neb nikdy nevím, které moje slovo či věta nebo jen nějaký nevinný úkon se může stát další rozbuškou :o(. Jako třeba když jsem si chtěla vzít klíčky mungo, které jen tak mimochodem klíčím já, ale primárně jsou určené pro mamku, protože je to přírodní zdroj vápníku na její osteoporózu (kvůli alergii na laktózu má dost omezený výběr), a neprozřetelně jsem se zeptala, jestli si z toho zbytku, co je v lednici, můžu trochu odsypat ke chlebu se šunkou, což mi mamka odsouhlasila, jenže hned vzápětí se přihlásí taťka, že on chce taky klíčky, tak se mu snažím vysvětlit, že už jich tam moc není (fakt jenom hrstička) a nová várka bude až další den, jestli by nepočkal, protože prostě mamka to potřebuje ze zdravotních důvodů víc a k snídani skoro nic jiného nejí (a taťka nutno podotknout byl tou dobou právě po celkem vydatné večeři), a už jsou ti dva zase v sobě, přičemž z pitomých klíčků se stane ona pomyslná jiskřička, která rozkřísne další várku vzájemného osočování a vytahování minulých křivd :o(. A jakkoli se to může zdát dětinské (občas si opravdu připadám, jako by se naše role obrátili, a já byla rodič, od kterého chtějí rozsoudit :o(, můžu vám odpřisáhnout, že to není žádný med. Mám totiž ráda oba své rodiče a nechci si mezi nimi vybírat nebo se přiklánět na něčí stranu, nemluvě o tom, že jakožto nestranný pozorovatel vím, že jednou má pravdu ten, jindy onen, ale když nechtějí slyšet rozumné argumenty a nějak si vzájemně vyjít vstříc, v klidu se vyslechnout a přistoupit na nějaký ten kompromis, nemá tohle jejich řádění vlastně žádné řešení :o(. Každopádně klíčky mungo si zas jen tak nedám, protože mě pak, ať už si to zdůvodňuju a vymlouvám jakkoli, stejně mrzelo, že jsem na ně nevědomky přitáhla pozornost, a připadala jsem si kvůli tomu provinile :o(.
No a pak se mi nemají blokovat záda tak, že mě z toho celý den třeští hlava a není způsob, jak se té bolesti zbavit, protože je to, jako by vaše tělo nemohlo samo sebe udržet pohromadě, a ať už sedíte, stojíte nebo ležíte, ty svaly jsou pořád napjaté a neumí vypnout a uvolnit se, aby přestaly bolet a s nimi i ta zatrolená hlava :o(. Navíc mi na to nezabírají ani žádné léky, jediná možnost tak je celý den nějak přetrpět a doufat, že to v noci zaspím, tedy že se tělo v hluboké fázi spánku uvolní natolik, že mě to prostě přejde :o(. Super, co? Takhle jsem si užila minulou neděli, a to jsem do toho ještě musela vařit, abych měla v týdnu co k obědu, vyžehlit, abych měla co na sebe atd. atd. I když je teda fakt, že veškerá tahle činnost alespoň trochu odváděla mou pozornost od oné neustálé a všudypřítomné bolesti hlavy, takže vlastně bylo dobře, že jsem měla co na práci. Jenže co mám pak říct mamce na její starostlivé otázky a návrhy, jak s tou bolestí zatočit, když vím, jaká je příčina, a že mi na to tudíž nic z běžných možností nezabere, ale nechci ji trápit ještě víc?
Hm, to se mi ten článek pěkně zvrhnul :o(. Promiňte. Ale nebojte se, snažím se s tím stresem a depresí fakt aktivně bojovat (kromě toho, že se z toho vypíšu tady na blogu – nevěřili byste, jak se člověku uleví, když své pocity pojmenuje a vypustí do světa :o). Chodím na procházky (zejména v polední pauze) a všeobecně se snažím dělat si radost a tak trochu se odměňovat. Například předevčírem jsem si pro zlepšení nálady objednala v předprodeji Dvůr křídel a zmaru (měl by vyjít na konci března) ještě spolu s dalšími dvěma knižními oddychovkami :o). Navíc tyhle bojové krize přicházejí ve vlnách, takže doufám, že teď už se to nejhorší přehnalo a zase bude na chvilku klidněji, byť teda i to je lehce na palici, protože mi absolutně uniká jakákoli souvislost nebo skryté zákonitosti, které by třeba napovídaly, že se nějaká další etuda nezadržitelně blíží. Ale jak se říká, naděje umírá poslední, tak snad bude ten nadcházející víkend aspoň trochu v pohodě.