Na skok v Písku
16. 05 2018 | 20.16
Květnové prodloužené víkendy bylo třeba využít také k nějakému tomu výletničení, zvlášť když už bylo tak krásné počasí (navíc když na koukání na snooker, čtení, skládání puzzle a další flákání i tak zbylo času dost :o), takže zatímco o prvním víkendu jsme vyrazily na okruh po betonových kraslicích na Hluboké nad Vltavou, v neděli 6. května 2018 jsme si s mamkou zajely na malý výlet do nedalekého Písku. Vzhledem k tomu, že jsme neměly k dispozici auto a RegioJet tam jezdí každou hodinu, byla to jasná volba :o). Plán byl takový, že si zopakujeme loňský výborný oběd ve zdejší řecké restauraci Poseidon a projdeme si historické centrum, abychom si trochu užily sluníčka a pobytu na čerstvém vzduchu.
Jenže po příjezdu jsme k našemu nemilému překvapení zjistily, že řecká restaurace je nedobytně zavřená :o(. Zašly jsme si tedy aspoň na colu (a hlavně na WC) do kavárny na levé straně náměstí, kde jsme byly i vloni, a nenápadně jsme se personálu zeptaly, jestli jsme tu jen moc brzy nebo má Poseidon opravdu zavřeno, načež jsme se dozvěděly, že už nějakou dobu v neděli ňepremávajú (za což jsem si v duchu solidně nadávala, protože mě nenapadlo si to před odjezdem ověřit). No ale protože jsme holky šikovné, nevzdávaly jsme to a zašly se podívat naproti do Pizzerie San Marco, kde jsem si pamatovala, že jsme před pár lety s kolegyněmi byly při nějakém školení posedět a taky nevařili špatně, jenže s dnešními předzahrádkami plnými kuřáků jsme odtamtud zase rychle vypadly, protože všechen cigaretový kouř se táhnul dovnitř a v tom smradu by mi v žádném případě nechutnalo, nemluvě o tom, že bychom odtud smrděly jako z nějaké putyky :o(. Personál na nás sice tázavě koukal, když jsme položily jídelní lístek zpátky na stůl, zvedly se a odešly, ale co se dá dělat – jestli takhle vypadá nekuřácká restaurace, tak potěš koště :o(. Poslední záchranou našim kručícím žaludkům byla Kozlovna u Plechandy, o které se kdysi při posezení v pizzerii jedna kolegyně zmiňovala, že tam taky dobře vaří, ale jsou jaksi ve vyšší cenové kategorii. A naštěstí to bylo do třetice všeho dobrého – restaurace poměrně velká, s předzahrádkou inteligentně tak, aby cigaretový kouř zůstal venku, a dokonce měli i obědové meníčko (resp. celou A4 meníček), takže to ani s tou cenou nebylo tak strašné :o). Dala jsem si vepřovou panenku (neb při svém rychlém týdenním vaření vepřovému masu moc nedám) s batátovým pyré, které jsem ještě nikdy nejedla a které ve výsledku nebylo špatné, byť teda bylo opravdu nasládlé :o), a k tomu pečený brambor se zakysankou a bylo to naprosto výborné pošušňání, jedním jediným mínusem bylo, že jsem se z té jejich megaporce solidně přecpala :o).
Po obědě jsme se rozhodly, že nastal čas ty kalorie trochu rozchodit, takže jsme se chvíli prošly i po druhém břehu řeky Otavy v okolí restaurace Kozlovna, protože když už jsme tam vstrčily růžky, zvědavost nám nedala neprozkoumat to tam krapet blíž, nehledě na to, že tam je podél řeky pěkná cyklostezka s půlkou pro pěší, která přímo vybízí k procházce :o). No a potom protože bylo asi třičtvrtě na jednu, jsem mamku přemluvila, jestli by jí nevadilo na mě chvilku počkat, než si u zdejšího kostela vyšplhám na věž, neb prohlídky věže se konají jen v určitých pevně daných časech a třebaže jsem si na ni brousila zuby už docela dlouho, pokaždé, když jsem byla v Písku, jsem to buď nestíhala časově (jakože mi jel za chvíli autobus), anebo jsem tam prostě byla ve špatnou dobu, kdy se žádné prohlídky nekonaly, takže když jsem se tam konečně nachomýtla ve správný čas, chtěla jsem toho využít, i když jsem původně žádné poznávání během našeho nedělního výletu neplánovala :o).
Nakonec to bylo super, a i když výstup po 210 schodech nebyl s plným žaludkem úplně nejsnazší, stálo to rozhodně za to, protože píseckým věžným a průvodcem v jedné osobě je starší pán, který je podobný nadšenec jako náš pan inženýr Míchal v Budějovicích, a jeho vtipné poznámky – jedna mimochodem i o tom, že lidi dělají tu chybu, že se jdou podívat na věž po obědě a pak mu tam do schodů funí :o) – neměly chybu. Nejdřív jsme vyšly po betonových schodech do výšky 11 metrů nad klenbu kostela (vypouklé oblouky byly místy hezky patrné), dozvěděli jsme se, že zdi věže jsou tu tři metry široké, což je prý deset dospělých za sebou, a potom jsme pokračovali čím dál užším dřevěným schodištěm, které je prý původní z roku 1860 (konkrétně z 10. srpna) a původně (tedy před stavbou schodiště) se nahoru do věže lezlo po osmimetrovém žebříku, který se vždycky v každém "patře" vytáhl nahoru a postavil k další podestě, což musel být slušný adrenalin :o(, ale vzhledem k tomu, že věž původně sloužila jako strážní, tedy vlastně pro vojenské účely, a teprve až po instalaci zvonů dostala civilní charakter a normální schodiště, není se asi čemu divit :o). Zvony jsou na písecké věži netradičně téměř součástí schodiště – jsou různě zakomponované mezi trámy, takže procházíte v jejich těsné blízkosti a na některé si můžete i sáhnout či poklepat a lehce ho rozeznít (podle pana průvodce prý pro štěstí a případné tiché vyslání přání, které se splní, když ho nikomu neřeknete nahlas :o). Jinak trámy, které drží zvony, jsou prý hodně staré, dokonce starší než samotná věž, protože je v polovině patnáctého století dělaly z 200 až 400 let starých dubů, což mi přišlo neuvěřitelné.
Z ochozu věže ve výšce 42 metrů byl krásný výhled do okolí – na řeku, parkány hradeb, náměstí i moderní zástavbu. Od věžného jsme se dozvěděli i to, že písecká věž je vlastně stejná jako ta budějovická Černá, jen je o něco starší (asi o padesát let) a sloužila jako její předloha – jakože budějovičtí radní měli strach, jestli takhle vysoká věž nespadne, a tak se nejdřív přijeli podívat do Písku, že opravdu vydrží, a teprve až potom postavili tu stejnou v Budějovicích, jen s tím rozdílem, že nechali udělat ochoz o kousek výš, tedy ve výšce 45 metrů :o), a neomítli ji. Co se týče zvonů, mají v Písku celkem čtyři: Panna Marie z roku 1991 (váha 854 kg, tón G) a Sv. Cyril a Metoděj (váha 620 kg, tón A), Sv. Václav (ten je největší a váží 1310 kg, plus srdce zvonu 50 kg, tón F) a Mistr Jan Hus z roku 1992 (váha 530 kg, tón B). Po sestupu z věže jsem ještě panu věžnému vnutila dvacetikorunu coby dobrovolné vstupné, protože se mi prohlídka moc líbila a protože peníze za vstup jdou podle jeho slov na tisk záložek se základním infem, které jsme od něj nahoře u ochozu dostali, byla jsem o to raději :o)
Od kostela jsme se potom šly konečně projít oním historickým centrem, přičemž jsme letos byly svědky toho, jak se teprve tvoří sochy z písku na nábřeží u Kamenného mostu – tentokrát tematicky zaměřené na vznik první republiky (kvůli výročí), takže tam kraloval český lev a úplně vepředu se pomalu rýsoval tatíček Masaryk na koni :o). A zase jsme si poseděly na lavičce v parkánech městských hradeb, naslouchaly kosům hojně se činícím v koruně stromu a prostě si užívaly krásné odpoledne prodchnuté klidem a pohodou. Miluju tyhle prodloužené víkendy – pokud jde o mě, klidně by mohly být každý měsíc aspoň jednou nebo dvakrát :o)
