Víkend na konci světa
25. 05 2018 | 18.31
Vzhledem k tomu, že se mi květnové sváteční prodloužené víkendy tak zalíbily, rozhodla jsem se nakonec prodloužit si ještě jeden tím, že jsem si vzala minulý pátek volno a ve čtvrtek odpoledne jsem se vydala s maměnkou a bráchou k babičce. Byl to svým způsobem můj dárek pro ni ke Dni matek, neb v plánu bylo kromě klasického nezbytného úklidu i velké vaření, aby tam měli brácha s babičkou co jíst celý další týden, takže zase galeje, ve kterých jsem nechtěla nechat mamku samotnou, nehledě na to, že jsem se chtěla pokusit o nějakou nápravu letošních poměrně krizových Velikonoc, kdy bylo zbytečně dusno a já pak byla možná až moc kousavá a potenciálně protivná, což mě potom vždycky zpětně mrzí. No ale proč vlastně píšu tenhle blábol? Protože se mi nakonec ten prodloužený víkend nad očekávání dobře povedl a protože chci mít tyhle pozitivní vzpomínky někde zaznamenané :o)
Za těch tři a půl dne jsem nakonec zvládla nejen vyluxovat a dokonce i vytepovat pár nejhorších koberců, ale v rámci možností jsem pomáhala s vařením (přeci jen třeba takový guláš nejím, a tak ho neumím ani uvařit, ale na druhou stranu jsem pak zase v sobotu dělala oběd k okamžité konzumaci, když se mamka věnovala vaření zásob do mrazáku :o), s mytím a utíráním nádobí, každý den jsem mamce (a vlastně i babičce) připravila snídani a uvařila čaj, neb v podobném zápřahu má tendenci zapomínat sama na sebe, a udělala další myriádu drobných činností typu podej, podrž, odnes, včetně vynášení odpadků, věšení/sbírání prádla apod. A to jsem si ještě stíhala i do sytosti číst (konkrétně Gabrielův očistec), po večerech koukat na seriály (na druhou sérii Poldarka :o) a jako bonus jsem se dvakrát projela na svém po dobrých dvaceti letech znovuzprovozněném kole značky Olpran (proces znovuzprovoznění byl zahájen už vloni, kdy jsem kolo vytáhla z kůlny, otřela z něj pavučiny a následně koupila nový řetěz místo toho původního totálně zrezivělého, ale trvalo téměř rok, než byl nový řetěz patřičně zkrácen a nasazen, o což se nyní zasloužil můj big brother :o). Sice jsem z téhle poslední činnosti upadla do lehké deprese nad svojí kondičkou, neb na rozdíl od našich jihočeských cest, které jsem prozkoumávala předloni díky Rekolům a které jsou cyklisticky velmi přívětivé (tedy převážně rovinaté), je moravská krajina v oblasti Poddyjí samý kopeček, byť mírný, ale o to zabijáčtější, takže jsem si slušně zafuněla, ale i tak to bylo moc fajn :o). Viděla jsem místa, kde jsme se potulovali, když jsme byli děti, vyplašila jsem jednoho zajíce v poli s obilím a všeobecně jsem se trochu nostalgicky kochala okolím a přírodou (dokonce až tak, že jsem v jednu chvíli při sesedání zapomněla, kam až sahá můj nosič, a přivodila si tak krásně barevnou modřinu na vnitřní stranu lýtka – fotodokumentaci přikládám jen ze solidarity s Mečounem, aby si nemyslel, že má sebedestruktivní sklony jako jediný :o).
Víska na konci světa a vpravo mé svítivě žluté horské kolo Olpran (ještě že takhle není vidět, jak moc je rezavé :o)
U té borovice vlevo kdysi stával myslivecký posed, na který jsme se sestřenkou rády lezly (byl totiž nejblíž :o)
Tou brázdou v poli vpravo přede mnou pelášil vyjukaný ušák, vyfotit jsem ho samozřejmě nestihla :o(
Melounová žranice a vpravo dokumentace prázdninově nefalšované letní bouřky, včetně malých krup :o)
Takže víkend jako takový byl sice fyzicky náročný (v sobotu po obědě jsem dokonce na půl hodinku odpadla v obýváku na gauči a propásla tak návštěvu sestřenky :o), ale pocitově poměrně dovolenkový ála pobyt "na chatě" (včetně první letošní ochutnávky melounu, který jsme ukořistili při sobotním nákupu proviantu a který byl překvapivě sladký :o), až jsem se v neděli přistihla, jak trochu lituju, že už náš pobyt končí a v pondělí musím šupajdit do práce. Doufám, že o prázdninách si to někdy zopakujeme a podaří se mi strhnout k většímu odpočinku i mamku :o). Každopádně jsem si konečně domů odvezla své čtyři zarámované puzzle obrazy, k čemuž jsem se chystala už pěkně dlouho (a jestli všechno půjde dobře, tak možná jedno z nich zase rozeberu na jednotlivé dílky, protože má stejně rozbitý rám a s mojí současnou filozofií bych si ho užila mnohem víc, kdybych ho mohla skládat opakovaně :o), a jako bonus ještě i slušnou úrodu rebarbory (že by takový lehčí "kanibalismus"? :o), ze které jsem před vydáním článku dokonce stihla upéct výborný bezlepkový piškot, abych vám mohla dělat chutě (a MoW nám nezfanfrněl v domnění, že je tady jediný buchtový specialista :o)
Letošní úroda rebarbory a výsledek po jejím zpracování :o)
Jo a aby si někteří zdejší pěstitelé nemysleli, že když mají spoustu rajčat, hned je z nich Přemek Podlaha, dávám na závěr ještě foto mé "velikonoční" petržele, která se má navzdory provizornímu květináčku čile k světu a už jsem ji i několikrát "sklízela" na brambory k nedělnímu obědu, mňam :o)
Časosběrné snímky mojí petržele :o)