Sylvain Reynard: Gabrielův očistec
10. 06 2018 | 21.22
Musím se přiznat, že poté, co se mi první díl s názvem Gabrielovo inferno tolik líbil a přečetla jsem ho hned několikrát (z toho jednou dokonce i v angličtině :o), se čtením dalšího dílu jsem si dávala trochu načas částečně i proto, že jsem měla strach, jestli to autor dalším pokračováním nějak nezkazí. A bohužel musím říct, že mé obavy byly nakonec oprávněné :o(.
Děj byl samozřejmě lehce předvídatelný, neb náznaky nebezpečí ohrožujícího kariéru obou hlavních hrdinů v případě, že by se jejich zakázaný vztah profesora a studentky provalil, už slušně vystrkovaly růžky v prvním dílu, takže v tomhle ohledu se žádné překvapení nekonalo a brala jsem to spíš tak, že jde o svízele, kterými se ústřední dvojice bude muset prokousat, aby spolu pak mohli žít šťastně až do smrti. 
Ale poměrně mě zklamalo, že tentokrát chyběla ději jakákoli větší propracovanost a tím pádem i uvěřitelnost :o(. Celý ten kárný proces a hlavně zápletka s Gabrielovým vysvětlujícím e-mailem odeslaným jinému adresátovi a Juliina reakce mi přišla zbytečně přitažená za vlasy, jakože se to dalo vymyslet jinak a mnohem lépe, aby to nepůsobilo tak vyumělkovaně a lacině jako z nějaké přiblblé telenovely :o(. Mrzelo mě to o to víc, že první díl nastavil laťku tak vysoko, nicméně abych tady knihu jen nehaněla, musím pochválit, že mě poměrně mile překvapilo, že autor zvládl napsat docela dost stran čistě jen o tom, jak spolu hlavní hrdinové žijí happily ever after, protože to obvykle bývá pěkná nuda, když je ústřední dvojice šťastná a všechno jim vychází :o). V Gabrielově očistci to ale tvoří jakousi dějovou předehru, pauzu připomínající dovolenou před tím, než přijde ona dlouho očekávaná ťafka a postavy se budou muset vypořádat s realitou takovou, jaká je, a já jsem si ten epicky romantický úvod docela užívala. Místo aby ale zbytek knihy chytil nějakou šťávu a nabral spád, zvrtlo se to ve snůšku rádoby filozofických plků o víře a osudově patetické fňukání Gabriela o tom, jak je bez Julianne ztracený a nešťastný (o jakémsi "blouznění", kdy si povídá se svou adoptivní matkou Grace a dcerkou Maiou ani nemluvě – zlý sen o Paulině bych ještě pochopila, ale tohle bylo už moc :o(. Chyběl mi zkrátka nadhled předchozího dílu a všechny ty vtipné trapasy a chytlavé dialogy, které mě u Gabrielova inferna tolik bavily. Jedinou špetičkou naznačující, že obě knihy pochází od stejného autora, byly dva nebo tři výstupy penzionované profesorky Pictonové, která byla vedoucí Juliiny absolventské práce.
Ale poměrně mě zklamalo, že tentokrát chyběla ději jakákoli větší propracovanost a tím pádem i uvěřitelnost :o(. Celý ten kárný proces a hlavně zápletka s Gabrielovým vysvětlujícím e-mailem odeslaným jinému adresátovi a Juliina reakce mi přišla zbytečně přitažená za vlasy, jakože se to dalo vymyslet jinak a mnohem lépe, aby to nepůsobilo tak vyumělkovaně a lacině jako z nějaké přiblblé telenovely :o(. Mrzelo mě to o to víc, že první díl nastavil laťku tak vysoko, nicméně abych tady knihu jen nehaněla, musím pochválit, že mě poměrně mile překvapilo, že autor zvládl napsat docela dost stran čistě jen o tom, jak spolu hlavní hrdinové žijí happily ever after, protože to obvykle bývá pěkná nuda, když je ústřední dvojice šťastná a všechno jim vychází :o). V Gabrielově očistci to ale tvoří jakousi dějovou předehru, pauzu připomínající dovolenou před tím, než přijde ona dlouho očekávaná ťafka a postavy se budou muset vypořádat s realitou takovou, jaká je, a já jsem si ten epicky romantický úvod docela užívala. Místo aby ale zbytek knihy chytil nějakou šťávu a nabral spád, zvrtlo se to ve snůšku rádoby filozofických plků o víře a osudově patetické fňukání Gabriela o tom, jak je bez Julianne ztracený a nešťastný (o jakémsi "blouznění", kdy si povídá se svou adoptivní matkou Grace a dcerkou Maiou ani nemluvě – zlý sen o Paulině bych ještě pochopila, ale tohle bylo už moc :o(. Chyběl mi zkrátka nadhled předchozího dílu a všechny ty vtipné trapasy a chytlavé dialogy, které mě u Gabrielova inferna tolik bavily. Jedinou špetičkou naznačující, že obě knihy pochází od stejného autora, byly dva nebo tři výstupy penzionované profesorky Pictonové, která byla vedoucí Juliiny absolventské práce.
"Katherine Pictonová žila zdrženlivý život. Vlastnila hezký dům v rezidenční čtvrti Annex v Torontu, který byla dostupná v pěší vzdálenosti od univerzity. Léto obvykle trávila v Itálii a vánoční prázdniny v Anglii. A většinu zbylého času psala a publikovala články a monografie o Dantovi. Jinými slovy, žila život vážené staropanenské univerzitní profesorky, až na to, že nevlastnila zahradu, neměla milence ani houf koček. (Díkybohu.)
Navzdory svému věku byla velmi žádaná, co se týče veřejných přednášek, a nejedna univerzita se ji pokoušela vylákat z důchodu příslibem extravagantních honorářů a skromným množstvím učebních povinností. Katherine by však raději prokopala Panamský průplav vlastníma holýma rukama a dobrovolně by trpěla žlutou zimnicí, než aby se musela vzdát času, který mohla věnovat výzkumu, výměnou za kancelář v kampusu a fakultní schůze.
Takže když jí v lednu telefonoval Greg Matthews z Harvardské univerzity a nastínil jí možnost získání čestného místa na katedře dantovských studií, řekla mu přesně tohle.
Reagoval ohromeným mlčením, než ze sebe začal neohrabaně sypat další slova. "Ale profesorko Pictonová, mohli bychom to zařídit tak, abyste nemusela učit. Jediné, co byste musela udělat, by bylo odprezentovat pár přednášek za semestr, být přítomná v kampusu a převzít dohled nad několika doktorandy. To je vše."
"Nechci stěhovat všechny své knihy," prohlásila Katherine.
"Najmeme stěhovací firmu."
"Pomíchají mi je a bude trvat týdny, než je dám zase do pořádku."
"Najmeme speciální stěhovány – takové, kteří jsou zvykl stěhovat knihovny. Vezmou vaše knihy z regálu, zabalí je ve stejném pořadí a přesunou je do vašich polic tady v Cambridgi přesně tak, jak byly v Torontu. Nemusela byste dělat vůbec nic."
"Stěhovací firmy nemají tušení, jak katalogizovat knihy," ušklíbla se. "Co když něco zpřeházejí? Mám ve své knihovně tisíce svazků a nemusela bych už nikdy najít ty, co dají jinam. A co kdyby něco ztratili? Některé z těch knih jsou nenahraditelné!"
"Profesorko Pictonová, pokud přijmete naše čestné místo, přijedu do Toronta a přestěhuji vaše knihy osobně."
Katherine se na chvíli odmlčela, dokud si neuvědomila, že Greg mluví vážně. Pak vybuchla v salvě smíchu.
"Harvard se zdá velmi vstřícný."
"Nemáte ani ponětí," zamumlal a doufal, že si to rozmyslí.
"Nemám zájem. Existuje spousta mladších, o kterých byste měl uvažovat namísto osmašedesátileté důchodkyně. A když už jsme u tématu vaší katedry, chtěla bych si s vámi promluvit o své magisterské studentce, Julii Mitchelové, a o tom, proč si myslím, že byste ji měli přijmout do vašeho doktorského studijního programu."
Katherine strávila deset minut tím, že vysvětlovala Gregovi, proč od něj byla chyba, že nenabídl Julii předchozího roku dostatečné finanční prostředky. Potom ho profesorka Pictonová přesvědčovala, že je třeba, aby poskytl Julianne od příštího září lukrativní stipendium. Nakonec, když skončila se spíláním a poradila mu, jak efektivně dělat jeho práci vedoucího studijních záležitostí (což ve skutečnosti nebyla jeho práce), neprodleně zavěsila.
Greg zíral s nevěřícím výrazem na telefon ve své ruce." (str. 197-199)
Ve výsledku tak v druhém dílu Gabrielovy trilogie převažovaly věci, které mě docela štvaly, a knihu jsem přečetla vlastně asi spíš ze setrvačnosti a v jakési nevíře, ve které jsem tak nějak podvědomě pořád čekala, kdy že se to zlepší :o(. Nelíbilo se mi, jak se autor snažil čtenářům vnutit svoji premisu, že docházení k terapeutovi vyřeší všechny problémy a správný vztah bez něj vlastně snad ani nemůže fungovat. Jako ano, chápu, že hlavní protagonisté téhle série mají své šrámy z minulosti a tak, ale kdo je v reálném životě nemá? Osobně se mi tenhle americký přístup celkem protiví a připadá mi zvláštní poslouchat rady někoho cizího, když sama nejlíp vím, jak se cítím a co mi vadí, a nechat si de facto řídit život od někoho třetího a poslouchat kecy o tom, co si mám nechat od partnera líbit a že v tomhle a tomhle případě bych mu měla ukázat hranice (neb přesně takhle nějak zněly rady Juliiny terapeutky), mi přijde na hlavu (jakože si teda nenecháte řídit život od partnera, ale od terapeuta ano? :o(. Mnohem víc se mi líbilo, jak to měli v prvním dílu, kdy byli jen oni dva a byli k sobě upřímní a tudíž i schopní si navzájem vyříkat, kdo co cítí, co je pro koho problém, z čeho se cítí odstrkovaný, nemilovaný atd., občas se sice pohádali a dělali chyby, ale o tom život prostě je, nikdo z nás není dokonalý a žít přesně podle příruček se podle mě zkrátka nedá.
"Když vcházeli předními dveřmi do domu Clarkových, Gabriel se domlouval s Richardem, že si na verandě vychutnají skotskou a doutníky. Julia se cítila stále ještě trochu otřesená ze svého střetu s Natálií, ale tak se jí ulevilo, že je konečně doma, že odsunula všechny myšlenky na to odpoledne stranou. A zatímco si Gabriel s Richardem ještě věšeli kabáty, zmizela v obývacím pokoji.
"Miláčku? Můžu ti vzít kabát?" zavolal Gabriel. Když neodpověděla, šel za ní.
Náhle na místě ztuhl a jeho další otázka mu uvízla v krku. Jeho milovaná Julianne stála strnulá jako socha a zírala na ženu, která seděla s Aaronem a Rachel v obývacím pokoji. Gabriel instinktivně sevřel Julii kolem pasu a přitáhl si ji ke své hrudi.
Díval se, jak žena elegantně vstala ze svého místa a nesla se k nim. Pohybovala se jako baletka či princezna, z každého jejího pohybu čišel jako parfém závan dávného bohatství.
Byla vysoká, téměř stejně jako Gabriel, s dlouhými rovnými světlými vlasy a velkýma, ledově modrýma očima. Její pokožka byla bezchybná a kromě velkolepého a dokonalého poprsí byla štíhlá jako modelka. Na sobě měla černé semišové kozačky pod kolena na vysokém podpatku, černou vlněnou pouzdrovou sukni a světle modrý kašmírový svetřík, který se jí provokativně svezl z alabastrových ramen.
Byla krásná. A panovačná. Stačil jí jediný pohled na to, jak je Julia ovinutá Gabrielovou paží, a prohnula se v zádech jako ruská modrá kočka.
"Gabrieli, drahý. Stýskalo se mi po tobě!" Hlas měla pronikavý a jasný, jen s náznakem britského přízvuku. Pevně ho objala.
Julia se od nich vykroutila, rozhodně moc nestála o tom, zapojit se do skupinového objetí.
"Co tady děláš?" Gabrielovým výrazem probleskla plejáda emocí, když mu přitiskla na tváře své plné růžové rty.
Líbala ho pomalu a prýštila z ní smyslnost. Aby k tomu ublížení přidala i urážku, setřela mu z tváře otisk své rtěnky a tiše se zasmála, jako by se jednalo o soukromý vtip.
Jeho oči zalétly k Julii a ona mu ten pohled vrátila podbarvený zklamáním...
"Nevěděla jsem, že máš dvě sestry." S mrazivým úsměvem vzala na vědomí Juliinu přítomnost. Doslova se nad ní tyčila. Julia měla na sobě obnošené boty na nízkém podpatku, džíny a černý svetr a cítila se vedle ní malá a neupravená.
"Dobře víš, že mám jen jednu sestru," odsekl Gabriel. "Proč jsi tady?"
Julia se vzpamatovala a statečně k ní natáhla ruku, než Gabriel udělá scénu. "Jsem Julia. Mluvily jsme spolu po telefonu."
Paulina udržela výraz svého obličeje na uzdě, ale Julia viděla, co se snaží zakrýt – chladné plameny zlosti.
"Opravdu?" strojeně se zasmála. "Doufám, že neočekáváte, že si budu pamatovat každou z těch holek, co za ta léta zvedly Gabrielův telefon." (str. 118-120)
Další věcí, která mě na knize štvala, byl Gabrielův zázračný obrat o sto osmdesát stupňů, kdy najednou, jakmile najde víru v Boha poté, co musí opustit svoji milovanou a ocitne se jakože na dně, se jako lusknutím prstů stane téměř dokonalým člověkem s bohorovným klidem, kterému by najednou nevadilo, ani kdyby ho opět v letadle počůralo cizí batole (osobně mi přijde zcela na místě naštvat se, když vám někdo ze spolucestujících nebo jejich dětí zničí drahý oblek a v prvním dílu to byl jeden z mnoha škodolibě vtipných okamžiků :o(. Tahle přehnaná dokonalost knize opět ubrala na vtipnosti a nadhledu, nemluvě o tom, že Gabrielova přehnaná dvornost působí mnohdy až přeslazeně a zápletka s tím, že zatímco v prvním díle byl typem muže, který od Julianne neudržel ruce a neustále ji sváděl, teď najednou po svém duševním osvícení sex odmítá, mi přišla nelogická a dost nepravděpodobná. Celkově si nemůžu pomoct, ale připadám si Gabrielovým očistcem jednoduše ošizená, v prvním dílu měly jednotlivé události jistou logiku, pěkně na sebe navazovaly a odrážely historii a psychologický vývoj postav, zatímco tady mi děj přišel hrozně zkratkovitý a autor si s ním krom oněch filozofických úvah vůbec nevyhrál :o(. Nicméně jsem se aspoň napevno utvrdila v tom, že knihu nejspíš skutečně napsal muž, protože pochybuju, že by kterákoli autorka románů pro ženy takovýmhle způsobem odflákla svatbu hlavních hrdinů, včetně jejích příprav :o). Ne že bych byla bůhvíjaký svatební nadšenec, ale vím, že většinou je to odysea na několik měsíců, stres a tak (nějakou dobu prostě zařizováním svatby "žijete"), ale tady s tím autor nedělal žádné cavyky a řešil jen místo konání a vysokou cenu Julianniných šatů, které jí chtěl zaplatit otec, a pak šup šup proběhl obřad, dvojice sešla do krypty, kde odříkala modlitbu a během jedné, dvou kapitol bylo se vším všudy hotovo.
"Gabriel se nikdy nestylizoval do poutníka. Na to byl příliš pyšný. Nicméně, tady v Assisi bylo ve vzduchu něco, co mu umožňovalo klidný spánek. Ve skutečnosti to byl nejlepší spánek, jaký zažil od chvíle, kdy opustil Juliinu náruč.
Vstal brzy ráno a zamířil k bazilice svatého Františka. Bylo to poutní místo pro osoby všech vyznání, i kdyby jen pro své středověké fresky a poklidnou atmosféru, která ho prostupovala. Nebyla to ani trochu náhoda, že se přistihla, jak jde ve stejných stopách, kudy šel před Vánoci s Julianne. Vzal ji tehdy na mši do Basilica superiore, neboli Horního chrámu, a dokonce trpělivě čekal, zatímco šla před začátkem mše ke zpovědi.
Když procházel horní částí baziliky, obdivoval obrazy a opájel se uklidňujícím tichem svatyně, zahlédl odcházet ze dveří ženu s dlouhými hnědými vlasy. Zaujala ho, a proto se rozhodl jít za ní. Navzdory davu turistů a poutníků ji bylo snadné rozpoznat, a tak zjistil, že sestupuje do Basilica inferiore.
Pak zmizela.
Zoufale prohledával Dolní chrám. Teprve když bylo jeho hledání bezvýsledné, napadlo ho sestoupit hlouběji do útrob baziliky, až ke hrobu svatého Františka. A tam byla, klečela před kryptou. Vklouzl do poslední řady lavic a bez upřímné úcty poklekl. Ale nemohl od ní odtrhnout oči.
Nebyla to Julianne. Mladá žena před ním byla trochu plnější v bocích a širší v ramenou a měla tmavší vlasy. Ale byla krásná a její krása mu připomněla, jak moc toho ztratil.
Místnost byla malá a prostá, promyšlený kontrast k široce otevřené a freskami zdobené horní části baziliky. Gabriel nebyl jediný, kdo shledal, že jednoduchost života a poslání svatého Františka se nejpřesněji odráží v prostém náhrobku. A s těmito myšlenkami se Gabriel ocitl opřený se sklopenou hlavou o lavici před sebou. A než si vůbec stačil uvědomit, že to chce udělat, začal se modlit.
Zpočátku to byla jen slova – zoufalé promluvy a šeptaná vyznání. Jak čas plynul, jeho modlitby nabraly kajícnější formu, a mezitím ta mladá žena, jím už nepovšimnutá, zapálila svíčku a odešla.
Kdyby byl Gabrielův život filmový příběh, nalezl by ho dole, klečícího v modlitbách, starý, životem ošlehaný františkánský bratr, který by mu poté, co by spatřil jeho utrpení, projevil soucit a nabídl mu duchovní vedení. Jenže Gabrielův život nebyl film. Takže se modlil o samotě.
Kdybyste se později Gabriela zeptali, k čemu v té hrobce došlo, pokrčil by rameny a té otázce by se vyhnul. Některé věci nelze vyjádřit slovy. Některé věci vzdorují jazyku samotnému.
Ale tam v jeho modlitbách byla chvíle, kdy byl Gabriel konfrontován s velikostí všech svých nedostatků, jak morálních, tak duchovních, zatímco ve stejnou chvíli pocítil přítomnost Toho, který znal stav jeho duše, a přesto mu otvíral náruč. Najednou si uvědomil, na co Annie Dillardová jednou odkazovala jako na marnotratnost milosti. Myslel na lásku a odpuštění, kterými se plýtvalo na svět a konkrétněji na něj, prostřednictvím životů Grace a Richarda.
A Julianne, mého malého rašícího lístku.
Ten, který byl magnetem na hříchy, našel pod podlahou Horního chrámu něco velmi nečekaného. Když opouštěl kostel, byl více než kdy jindy rozhodnutý, že se nikdy ke svým starým způsobům nevrátí." (str. 384-386)
Každopádně zklamání nezklamání jsem si řekla, že autorovi dám ještě šanci napravit si reputaci a pustila jsem se do čtení i třetího, závěrečného dílu, tak uvidíme, snad mi tím Sylvain Reynard nezprotiví celou sérii.