Obrázek k narození miminka III
31. 10 2018 | 15.56
Vzhledem k tomu, že jsem byla v průběhu prázdnin pozvána na celkem honosnou oslavu (jakože s pozvánkou, programem a dresscodem, byť byl stanoven jako cassual :o) u příležitosti narození dalšího potomka jedné mojí kamarádky a také její nedávné svatby, musela jsem vymyslet nějaký originální (když už ne předražený, neb na to v současné době můj rozpočet nedosáhne :o) dárek, a tak jsem po několika letech zase sáhla po jehle a vyšívacím kruhu a jala jsem se tvořit.
Problémem byl však nedostatek času – původně jsem sice věděla, že se nějaká oslava někdy v létě nejspíš odehraje, ale znáte to, brala jsem to, že to budu řešit, až to dostane nějaké reálnější obrysy. Ve výsledku jsem tak musela za necelý měsíc připravit návrh a k tomu ho i zrealizovat :o(. Jeden víkend jsem strávila pátráním na internetu a vymýšlením, co by se tak kamarádce mohlo líbit a zároveň to nebylo příliš složité s tisícem barev, protože jsem to musela stihnout vyšít maximálně za čtrnáct dní. Pak jsem musela prohrabat své zásoby materiálu a nějak doladit barvy, načež jsem v sobotu 14. července poprvé zabodla jehlu do kanavy :o). Po vyšití růžových ťapek jsem sice musela původně už hotový kus rámečku zase vypárat, protože se mi to kvůli kočkám celé o dva čtverečky šouplo, ale to už holt k vyšívání patří a bez předělávání by to asi ani nebylo ono :o). Potom, co jsem si udělala základní linii rámečku (jeden ze tří odstínů modré), jsem udělala první kočku visící na rámu (tu dole). Kočky byly na celém obrázku to nejsložitější, protože ačkoli celkem malé, skládaly se ze čtyř barev (černá, kterou jsem musela nahradit nejtmavší šedou, dva odstíny šedé a k tomu bílá, o růžové na ouška a čumáčky nebo modré na oči nemluvě) a ještě se musely obšívat konturami, aby bylo vůbec poznat, že jde o kočky :o). Nakonec jsem ale byla šikovná a výšivku jsem zvládla dokončit za týden a kousek (pět dní čisté práce), byť jsem to odnesla bloklými zády. Každopádně bylo štěstí, že jsem to stihla tak rychle (při vyšívání se u mě projevila podobná závislost jako při skládání puzzle, tudíž jak jsem se do něj pustila, taky jsem se od toho nemohla odtrhnout, zvlášť proto, že mi to šlo tak hezky od ruky a člověk nemusel moc sledovat barvy :o), protože se ukázalo, že menší problém bude i s vhodným rámečkem, do kterého bych mohla obrázek zasadit. Jak jsem si totiž navrhla předlohu z čisté vody úplně sama kombinací různých obrázků, nějak mi nedošlo, že bych třeba měla přemýšlet i nad výslednými rozměry a poměry stran (docela by mě zajímalo, jestli jsou hotové předlohy navržené tak, aby vždycky do nějakého rámečku sedly :o). Rámeček 13x18 cm by totiž byl moc úzký (kvůli dlouhému datu narození se mi obrázek roztáhl trochu moc do šířky, pro příště bych možná datum šoupla dolů pod ťapky) a A4, tedy 21,7x28 cm, byl zas až dost velký a na výšku jsem málem musela nastavovat látku, aby se dal obrázek vůbec zarámovat. No nakonec jsem si s tím nějak poradila a výsledek doufám není až tak špatný.
Obrázek jsem předala koncem července v rámci návštěvy, která se ukázala být ještě většími muky, než jsem se původně bála :o(. Na podobné oslavy ve velkém stylu mě moc neužije, zvlášť když většinu lidí neznám (viděla jsem je dvakrát třikrát v životě), takže si s nimi nemám co povídat, je to slušné trápení :o(. A když si k tomu přičtete hostitelku, která absolutně selhala, hororový víkend je na světě :o(. Na to, že kamarádka není bůhvíjaká hospodyňka (rozuměj: nepotrpí si na úklid, po jednotlivých hostech nepřevléká ložní prádlo apod.), už jsem za ty roky, co se známe, zvyklá, chápu, že někdo to tak prostě má a nezvládá se o domácnost postarat líp, a nemám s tím problém, zkrátka se podle toho vždycky zařídím a co jde nebo co mi vadí, si vezu s sebou. Jenže tentokrát to bylo fiasko na entou – člověk se trmácí tři hodiny vlakem, jede přes půl republiky, aby se viděl a popovídal si s kamarádkou, a po příjezdu ho jen pozdraví a nechají v obýváku samotného, nikdo si ho nevšímá, ani mu neřekne, kam si může dat věci, kde bude spát a jaký se chystá program na další den. No a v sobotu to byl totální zmatek – oslava pro šedesát lidí, na kterou údajně vypadl catering, o čemž jsem teda věděla předem a souhlasila jsem, že ráda pomůžu, ale nečekala jsem, že budu za nevolníka, zatímco hostitelka bude poletovat všude kolem a rozdávat úsměvy, aniž by sama přiložila ruku k dílu :o(. Navíc jsem společně s hostitelky rodinou (protože jsem stejně jako její rodiče a sestra přijela o den dřív) byla za všechnu tu práci a pomoc s přípravou bez oběda a z odpoledního rautu (kvůli špatné, resp. skoro žádné organizaci se její vysněný harmonogram, který ještě v sobotu na poslední chvíli tiskla z PC, samozřejmě zpozdil, takže z toho byl nakonec večerní raut, resp. pečené maso a nějaká ta zelenina) kamarádku taky nijak nenapadlo zkoumat, co všechno je bezlepkové a co teda vlastně jako budu moc jíst, zkrátka koupila dvoje sušenky a jedny slané tyčky, že je to jako vybavené :o(. Krom toho bylo koncem července hrozné vedro, a přestože měli oficiální pozvánku s dresscodem, harmonogram a kde co, jaksi mi zapomněla říct, že mají na zahradě bazén a že si mám tudíž vzít plavky, abych se mohla příp. osvěžit :o(. No co vám budu povídat, celou dobu jsem si přála být někde jinde a nadávala jsem si, že jsem tak blbá a ze slušnosti a dlouholetého přátelství jsem souhlasila s účastí :o(
Oslavy jsem se ve výsledku vlastně neúčastnila (jen její neustálé a průběžné přípravy), jednak jsem byla z toho všeho otrávená a neměla jsem nejmenší chuť bavit se s cizími lidmi (navíc když nás vlastně ani nikdo nepředstavil), jednak mě z horka a přehřátí nakonec slušně rozbolela hlava, takže jsem toužila jen po tom moct si zalézt někam do koutku a třeba si tam v klidu číst, ale vzhledem k tomu, že jsem nocovala v obýváku, který byl spojený s kuchyní a kudy se chodilo ven na zahradu, kde oslava probíhala, a věčně věků si tam někdo lozil pro pití nebo si umýt ruce a tak, neměla jsem šanci, a tak jsem se aspoň snažila být co nejvíc neviditelná a nějak to prostě přežít :o(. Každopádně sobotní noc nebyla o moc lepší, neb jsem na rozdíl od ostatních hostů, kteří spali v jiných místnostech, nocovala v právě zmiňovaném obýváku, a musela jsem tudíž počkat, až odejde i poslední z hostů (což bylo někdy po půlnoci) a krom věčně bzučících much, které do obýváku za celý den nalítaly, a kocoura, který si umí sám otevřít šoupací dveře, jež nejdou nijak zajistit, aby měl člověk aspoň trochu zdání soukromí, mi ještě hostitelka pustila na dobrou noc na dvě hodiny myčku :o(. Nicméně jsem si během onoho víkendu aspoň něco uvědomila, a sice že už jsem evidentně někdo jiný, než jsem byla před lety, byť si moje kamarádka pořád myslí, že taková jsem a že se nechám bez protestů zneužívat jako levná pracovní síla (no za dvoje sušenky a jedny slané tyčky, nekupte to!), jenže vzhledem k tomu, že si za celý víkend nenašla pořádně chvilku, abychom si trochu popovídaly, se tomu nemůžu ani divit, že už mě vůbec nezná. Každopádně není pochyb, že tohle už není nic pro mě, nechápu její svět a způsob myšlení, včetně naprosté zaslepenosti dětmi (jako ano, chápu, že jako rodič milujete své děti víc než cokoliv, ale nemůžete být jejich otrok, stejně jako nemůžete čekat, že jím budou i všichni ostatní, zvlášť když máte své děti rozmazlené, neumí pozdravit, ani poděkovat, a nikoho neposlouchají). Zkrátka od letošního července už mám v tomhle přátelství jasno a vím, že si svého času cením víc, než abych ještě někdy v budoucnu zahodila celý víkend a snažila se trávit čas s někým, kdo si mě neváží. Jediným světlým bodem celých těch tří dnů byl výlet, na který mě překvapivě vzali vlastně úplně cizí lidé z oslavy, kteří byli ve svém důsledku mnohem všímavější a ochotnější než moje kamarádka a hostitelka v jedné osobě.