Inspirovaná MoWovým sledováním hororu Neutečeš jsem sebrala odvahu a o předhalloweenském víkendu, kdy jsem po dlouhatanánské době měla byt sama pro sebe, neb stařešinové odjeli rozvážet věnce na hroby, jsem se rozhodla udělat si taky filmový večer a konečně zkouknout pár titulů z mého seznamu novinek, na které si už nějaký ten pátek brousím zuby, ale pořád nějak nebylo kdy (aneb kam se podělo moje odhodlání z minulého kola Projektu 101/1001 podívat se každých čtrnáct dní na jeden nový film? Hm, asi ho přetlačilo sledování seriálů :o). V pátek večer jsem si tudíž udělala atmošku – zapálila jsem všechny svíčky, co jsem doma našla (tedy sedm čajovek :o), a v jejich sporém svitu jsem si pustila hororový thriller Tiché místo. Ve výsledku to nebylo až tak strašidelné, jak jsem se původně bála, a neteklo ani moc krve, ale dost se mi líbí onen celkový koncept a napětí panující jen a pouze z toho, že nesmíte vydat žádný hlasitý zvuk. Těch koneckonců v celém filmu moc nezazní – zapomeňte na dialogy a podobné kraviny, tady se tak maximálně znakuje a všemu ostatnímu kralují zvuky okolí a přírody :o). Dokonce až tak, že jsem při sledování měla silné nutkání nahlas promluvit, neřku-li zařvat, abych si ulevila místo hlavních hrdinů, a prolomila tak to podivné ticho (ale nakonec jsem to samozřejmě neudělala :o), a i po zkouknutí mi přišlo chvíli divné mluvit nahlas do telefonu :o). Jinak je Tiché místo taky dost depresivní – to víte, Země po útoku mimozemšťanů, kteří sežrali většinu populace (prostě kohokoliv, kdo vydával hlasitější zvuky), a do toho jedna přežívající rodina s hluchoněmou dcerkou a dvěma dalšími dětmi, která hospodaří na jakési zapadlé farmě a úporně se snaží nevyluzovat zvuky :o(. Za mě ale každopádně dobrý. Jo, a abych nezapomněla, hlavní ženské role mamky od rodiny se ujala Emily Blunt :o)

Po hororovém předkrmu jsem si pak ještě pustila Tvář vody, jakože abych se trochu uklidnila a mohla pak klidněji spát :o). A opět, byť jsem podle anotace čekala surovou saďárnu s romantickou vedlejší linkou a trochu jsem se toho bála (zvlášť když film v režii a podle scénáře Guillerma del Toro sesbíral i nějaké ty ceny), ve výsledku to byla spíš jakási silně stylizovaná pohádka. A dobře že tak :o). Bylo to dojemné, hlavní záporák byl pěkně odporný (a docela dlouho jsem od něj čekala ještě větší sviňárny, na které naštěstí nedošlo), a i když tak úplně nechápu, co hlavní hrdinka na chlápkovi s žábrami vlastně viděla a čím že si ji tak získal, nebyl to špatný film. Sice mě trochu míjela ona americká posedlost filmy pro pamětníky se stepařskými čísly a jakási sladkobolná nostalgie nad časy minulými (byť nechyběla kritika rasismu a netolerance menšin jako jsou homosexuálové), takže na mě Tvář vody asi neměla tak ohromující účinek, abych si z ní sedla na zadek stejně jako odborné poroty, ale jinak se mi celkem líbila a ze srovnání s jinými současnými filmy, které se objevují v kinech (jako např. Přání smrti s Brucem Willisem, u něhož jsem nad blbostí hlavního hrdiny a zápletky trpěla jako zvíře, slabomyslné páté pokračování francouzského Taxi nebo i třetí díl německého Fakjů, pane učiteli, které už bohužel postrádalo originální nápady, vykrádalo své předchozí díly a vtip nahradilo spíš nechutnostmi :o(, pořád vychází jako slušný počin, u něhož nemáte nutně chuť prohnat si ze zoufalství hlavu kulí :o)

Příště musím vzít menší formu nebo udělat dvojitou dávku, aby nepadali :o)