K. Bivaldová: Čtenáři z Broken Wheel doporučují
30. 11 2018 | 16.51
Na tuhle knihu jsem narazila víceméně náhodou a k jejímu přečtení mě přesvědčila hlavně anotace, která hlásala, že jde o úžasný feel-good román. A je pravdou, že od samého začátku v ní na čtenáře útočí humorně absurdní prostředí amerického maloměsta s lehce karikaturními postavičkami (až to ve mně bůhvíproč evokovalo jistou paralelu s Malostranskými povídkami :o), všechno je prodchnuté jakousi těžko definovatelnou pohodou, takže i když se v knize občas odehrávají spíš dojemné události, stejně se neubráníte pocitu, že bude všechno v pořádku. Jako ilustrace myslím stačí úvodní zápletka, kdy do iowského zapadákova dorazí ze Švédska mladá Sara na pozvání své penfriend důchodkyně Amy, která se však ve svých dopisech jaksi zapomene zmínit, jak je na tom zdravotně špatně, a předtím než Sara do Broken Wheel dorazí, zemře.
"Přála si, aby ji Tom nechal zaplatit. V pozvání na pivo mužem, kterému jste protivní, bylo cosi tragického. Seděl vedle ní tiše a nehnutě a zdálo se, že by byl raději kdekoli jinde než teď a tady s ní. Opatrně ochutnala pivo a zalitovala, že nezůstala doma v kuchyni.
"Carle," zavolal Andy. "Pojď pozdravit Amyinu turistku."
Sara se s očekáváním zadívala na otevírající se dveře a vzápětí ztuhla, pivo na půl cesty k ústům. Carl byl vážně až nemravně krásný. Vypadla jako z obálky nějaké harlekýnky. S tím rozdílem, že na sobě neměl hedvábnou košili, ale bílé tričko. Moc to ovšem nepomohlo.
Když mu Sara podávala ruku, snažila se vypadat co možná nejlhostejněji, ale pak si uvědomila, že lhostejnost se při seznamování s novými lidmi asi příliš neočekává.
Pokusila se o přirozený úsměv.Carl jí rychle potřásl rukou, ale okamžitě se stáhl zpátky ke zdi, jako by se bál, že se na něj Sara vrhne, ačkoli mu barový pult sloužil coby ochranný štít. Chápala ho. S takovým vzezřením bylo patrně nejlepší držet se na bezpečné straně.
"Jak obálka harlekýnky," zamumlala si sama pro sebe. Tom utopil smích v pivu a Sara potřásla hlavou.
"Čteš hodně harlekýnek?" zeptal se.
Andymu ani Carlovi souvislost zjevně nedocházela, Tomovi podle všeho ano. Přemýšlela, jestli on sám někdy nějakou četl.
"Každá ženská někdy četla nějakou harlekýnku," rozpovídala se. "Nakladatelství Harlequin prodalo už šest miliard knížek. Každý měsíc vychází přes sto nových titulů. Jenom ve Švedsku se jich prodalo jeden a půl milionu, a to máme jen necelých devět milionů obyvatel."
"Věř mi," pokračovala, "i když počítáme šílence, co jich mají doma plné šuplíky, je statisticky dokázáno, že každá ženská minimálně na jednu narazila."
Podívala se na Toma. "A pochopitelně i většina mužů."
"Aha." Sařin výklad ho patrně lehce šokoval.
Pokrčila rameny. "Pracovala jsem v knihkupectví."
"Prodávali jste hodně harlekýnek?"
"Vlastně ani ne. U nás k tomu měl nejblíž asi Klan velkého medvěda."
Andy oběma přihrál další pivo a na její peníze zavrtěl hlavou.
"Takže Saro," řekl. Povídání o knížkách byl očividně konec. "Co jsi sem přijela dělat?"
"Mám prázdniny," prohlásila rozhodně. "A budu si s někým potřebovat promluvit o Amyině domě. Ještě jsem nezaplatila za to, že tam bydlím. Nepřijde mi to fér."
"Nezaplatila," zopakoval Andy. "Komu bys chtěla platit? Tomovi?"
Tom se tvářil, jako by mu to téma hovoru připadalo odpudivé. Ale bydlet tam úplně zadarmo rozhodně fér nebylo.
"Amy chtěla, abys tam bydlela," řekl Andy.
"Musí přece existovat někdo, komu bych mohla zaplatit."
"Stejně by tě zaplatit nenechala," namítl znovu Andy.
"Ale my jsme se na tom domluvily. Slíbila mi, že to budu moct zaplatit. Chtěla jsem jí to dát formou knížek, víš, ale nemohla jsem jich s sebou vzít tolik. Ne když aerolinka SAS dovolí jen třiadvacetikilové zavazadlo."
"Na to, že by tě po příjezdu nechala zaplatit, rovnou zapomeň," řekl Andy. "Je to vůbec podstatný? Chtěla, abys u ní bydlela. A byla tak dlouho nemocná, že když tě sem zvala na dva měsíce, muselo jí bejt jasný, že během tý doby možná umře. Je to smutný, Tome, ale je to tak. Upřímně řečeno si nemyslím, že jí samotný to nějak vadilo."
"Ona věděla, že umře?" zeptala se Sara hloupě.
Amy věděla, že umře? Sara křečovitě sevřela sklenici s pivem.
"Byla dlouho nemocná," řekl Andy otráveně. "Spoustu let. Poslední dobou už jen ležela. Pro nikoho to nebylo žádný překvapení. Ty naopak překvapení jseš."
Proč ji Amy zvala, když věděla, že během její návštěvy možná umře? Kdo si zve návštěvy ke smrtelné posteli? Sara se cítila povážlivě zklamaná. Jednání s novými lidmi jí nikdy moc nešlo. Myšlenka na to, že bude dva měsíce bydlet u někoho cizího, ji děsila k smrti, ale v Amyiných dopisech a ve vědomí, že také zbožňuje knihy, bylo něco, co Saru přimělo víc riskovat, vrhnout se do toho po hlavě." (str. 58-60)
Nechybí ani komise uvědomělých občanek, které řídí chod města, navíc všichni tak nějak automaticky pomůžou, přivezou, odvezou, byť toho vlastně moc nenamluví. Hlavní hrdinka Sara je takový zakřiknutý introvert a prozatím trávila svůj život s nosem zabořeným v knihách, docela ji proto překvapí všechna ta pozornost, která je jí v Broken Wheel věnována – Švédsko je přeci jen pro místní solidní exotika, nemluvě o tom, že její příjezd narušil dosavadní ospalou atmosféru :o). Začátek knihy je sice takový dost útržkovitý (jakože autorka předkládá čtenářům jednotlivé kuriózní scény prokládané dopisy, jež si Amy se Sarou vyměnily) a chvíli trvá, než se děj nějak rozběhne, až mě to po nějakých čtyřiceti stranách začínalo trochu nudit, protože popis Sařiných každodenních úkonů (jako že si uvařila kafe, sedla na terasu s knihou apod.) spolu s občasným ploužením se po městě, které jí na vlastní oči připadalo depresivní a neporovnatelně oprýskané oproti tomu, jak jí ho Amy s láskou líčila ve svých dopisech, včetně lidí, kteří na Saru taky nereagovali s nějakým extra nadšením, se poměrně rychle omrzelo, nemluvě o tom, že jí všichni do jednoho pořád dokola domlouvali, ať z města odjede, protože Broken Wheel je neskutečná díra.
Líbily se mi ty za vlasy přitažené příhody, jako když za Sarou přijde na návštěvu redaktorka jediného místního zpravodaje, aby s ní udělala rozhovor, a protože ze Sary nedostane ani slovo, bez problémů si ho celý vymyslí :o). Po počátečním drhnutí se naštěstí dá děj nějak do pohybu a postupně vygraduje v neskutečně milém příběhu, byť s trochu praštěnými zápletkami, kde samozřejmě nechybí ani láska. Nicméně hodně oceňuju, že ona romantická linka celkem úspěšně vzdoruje zaběhnutým klišé (i když teda chvíli dost připomíná Zelenou kartu :o).
"Kolem existuje spousta pěkných míst na výlety."
Jenin hlas bušil do Sařiny hlavy jako tvrdošíjné, nesnesitelně vytrvalé kladivo.
"Máme tu kupříkladu řeku. Co třeba takový příjemný, pozdně letní piknik? Řeknu Tomovi, ať s sebou vezme trochu tradičního iowského jídla, takže spolu budete moct strávit hezké chvilky a ty zároveň poznáš to nejlepší z místní kuchyně a přírody."
"Ne."
Sara si přejela rukou po obličeji. Bolela ji hlava, měla kocovinu a před Tomem se už jednou ztrapnila.
Probudila se prokřehlá a ztuhlá na Amyině posteli, s ostrými rohy fotografické publikace zabodnutými v zádech a čtyřmi detektivkami Leeho Childa coby polštářem. Promnula si tvář. Možná by se měla podívat, jestli jí vystouplá písmena ze Zítra bude po všem nezanechala na obličeji otisk.
"Mohl by tě vzít s sebou k nějakému lesnímu požáru." Jen měla na sobě lososově růžový kostýmek ve styl Jackie Kennedyhové a vypadala až opovážlivě svěže. "Vím, že Spolek pro ochranu dubů se chystá jeden zorganizovat."
"Ne... Lesní požár?"
"Souvisí to s lesním podrostem," vysvětlila Jen. "Samozřejmě to probíhá pod dohledem. Ale rozhodně je to zajímavé. Tom tě tam může zavézt."
"Ne," řekla. Pak se zarazila. Poprvé toho rána vzhlédla od šálku kávy, zaznamenala Jenin dychtivý výraz obličeje, její časnou návštěvu a nepřeberné množství nejrůznějších návrhů, v nichž ve všech zřetelně figuroval Tom.
Naprosto šokovaná se narovnala. Přečetla dost knih na to, aby pojala podezření, že se ji Jen pokouší dát s Tomem dohromady. Při tom pomyšlení se musela usmát. Ji.
"Procházka lesem?" navrhla Jen s nadějí v hlase.
Sara se zasmála. "Ne," řekla.
Co si ti lidé vlastně myslí? Ona byla úplně obyčejná a Tom... no ano, Tom obyčejný nebyl. Pokoušela se být spravedlivá, a tak se ho za to snažila neodsuzovat. Instinktivně tušila, že Tom bude míst, stejně jako spousta jiných, kteří vychodili jen základní školu, pěkné tělo. To bývalo nezřídka v přímém rozporu s ostatními kvalitami jako inteligence a vlídnost, nebo alespoň se základy slušného chování.
Ale samozřejmě se z něj ještě mohl vyklubat milý muž. Sara si intenzivně uvědomovala, že obyčejný vzhled je sotva zárukou šarmu.
Pak se usmívat přestala. Bože, to ne, co když se totéž snažili namluvit jemu? To proto ji včera vyzvedl, musel sem proti své vůli, coby součást nějakého Jenina a nejspíš i Andyho šíleného plánu? Andy působil jako někdo, kdo by se na takový plán mohl chytit. Není divu, že byl Tom vůči ní tak skeptický. Teď si vážně přála, aby o něm nikdy neřekla, že je milý.
Změnila téma hovoru. "Sehnala jsi někoho, komu bych mohla zaplatit nájem?" zeptala se a Jen se zatvářila vyloženě nešťastně." (str. 67-68)
Milovníci knih pak jednoznačně ocení všechny ty narážky a úvahy o nejrůznějších knihách i autorech, včetně Sařina hodně svérázného způsobu třídění knih do společných kategorií, které se dost vymykalo běžnému pojetí, na jaké jsme z knihkupectví zvyklí – to bylo taky hodně dobré. Jinak jsem ale zjistila, že spoustu knížek či autorů vůbec neznám (naopak člověk vždycky trochu spokojeně zajásal, když náhodou objevil něco, co četl, a mohl si se Sarou porovnat názor :o), což by byl v konečné důsledku asi jediný důvod, pro který bych se ke Čtenářům z Broken Wheel v budoucnu vrátila – abych si porovnala, o kolik jsem zvládla za tu dobu pokročit v četbě onoho nekonečného seznamu zmiňovaných knih (a to připomínám, že zdaleka nešlo o nějakou suchopárnou klasiku, ale opravdu o knihy všeho druhu a všech žánrů :o). Ale jinak musím říct, že ačkoli je to neuvěřitelně milá a úsměvná kniha, ve výsledku postrádá nějaký výraznější příběh či emoce, takže nezanechá nijak hlubokou stopu a je tím pádem vlastně snadno zapomenutelné, což je trochu škoda a do jisté míry za to podle mě může i autorčin styl vyprávění (nebo alespoň mě osobně zkrátka nepohltil). Pokud ale chcete nenáročnou četbu, ze které srší pohoda a dobrá nálada, rozhodně vám Čtenáře z Broken Wheel můžu doporučit :o)
"Upřeně si prohlížela regály před sebou. Momentálně byly knihy roztříděné do tří kategorií: detektivky, beletrie, literatura faktu. Kategorie naprosto dostačující pro ni, ale patrně nic, co by nalákalo nezasvěcené čtenáře.
Den po vydání zpravodaje zašla Sara do obchodu prodávajícího vše za devadesát devět centů a nakoupila kartony v zářivém odstínu bílé. Teď je měla vějířovitě rozprostřené před sebou. Patnáct archů. Pochybovala, že bude cedulek potřebovat tolik, ale arch nebo dva možná využije jako zkušební. Vedle kartonů se povaloval tlustý černý lihový fix a čekal, až se dostaví inspirace.
O čem chtějí lidé číst?
Že by klasiku? Zavrtěla hlavou. Knihy z regálu s klasickými autory si nekupovala ani ona, a přitom stěžejní díla britské i americké literatury milovala.
Přemýšlej, Saro. Co by lidi mohlo přimět ke koupi knížky? Proč se lidé dívají na filmy? Co na tom může být tak těžkého?
Pak se zasmála. Vzala do ruky fix a velkými, výraznými písmeny napsala: SEX, NÁSILĺ A ZBRANĚ, a cedulku umístila nad polici s detektivkami.
Následně popustila uzdu fantazii. Polici IOWA musela zastoupit jediná kniha – fotografická publikace o iowské přírodě. Sara zvažovala, že zavede také jednu polici pro Švédsko, ale jediní švédští spisovatelé, které tu měla, byli Jens Lapidus a Stieg Larsson, a ti zcela nepochybně patřili mezi sex, násilí a zbraně.
Vlastně to bylo poněkud pochmurné. Jediný obrázek Švédska v Broken Wheel tvořily sadomasochistické konspirace a organizovaná kriminalita s matoucím prvkem v podobě srbské mafie.
Byl tam rovněž Amyin průvodce Lonely Planet po Stockholmu. Saře se to zdálo až překvapivě dojemné, ale zároveň cizí, jako by viděla Stockholm Amyinýma očima. Historické budovy, třpyt slunce zrcadlícího se ve vodní hladině, úpravnost, kterou se průvodce vyznačoval – to všechno mělo se Sarou a Broken Wheel společného jen pramálo.
Přemýšlela, jestli Amy před smrtí chtěla navštívit Švédsko, ale nedokázala si ji ani nikoho jiného z Broken Wheel představit tak daleko od domovského města. Patřili sem, stejně samozřejmě a neochvějně jako místní domy a silnice. Nakonec se Sara rozhodla, že švédská police nebude. Ve skutečnosti si Švédsko připomínat nechtěla. Přesto si dohledala Stoletého staříka, který vylezl z okna a zmizel. Do angličtiny už přeložený byl, ale vyjít měl až za několik měsíců.
ŽIVOT NA MALOMĚSTĚ znělo mnohem srozumitelněji, když nad tím tak uvažovala. Lidé chtějí číst sami o sobě. Jediným problémem bylo, že hodně z toho zapadalo i do sexu, násilí a zbraní, ovšem žádné škatulkování není dokonalé.
Váhala u Steinbeckových Hroznů hněvu a O myších a lidech. Rozhodně ŽIVOT NA MALOMĚSTĚ, ale k tomu tak hrozný konec, že Sara přemítala, zda je morálně obhajitelné je vůbec prodávat. Nakonec je tam přece jen zařadila, ale z dalšího archu kartonu vystřihla ještě několik menších cedulek, které připevnila vedle. "Pozor: nešťastný konec!" stálo na nich.
Kdyby se k zodpovědnosti přihlásilo více knihkupců a používalo varovné cedule, Saře by to dost ulehčilo život. Jak to, že se vyžadují varovné texty na krabičkách cigaret, ale už ne na přebalech tragických knih? Nebo varování na pivních lahvích, ať lidé po požití piva neřídí, ale ani slovo o čtení smutných knih bez kapesníků po ruce?" (str. 157-159)