Jojo Moyesová: Život po tobě

9. 03 2019 | 21.11

Přečíst si pokračování skvělé knihy Než jsem tě poznala jsem se chystala už dlouho, samozřejmě se to neobešlo bez toho, aniž bych si pěkně pro připomenutí přečetla i onen první díl a musím říct, že jsem si při čtení tentokrát říkala, že by mě to pokračování docela zajímalo, protože jsem byla zvědavá, co Louisa udělá se svým životem. A to jsem byla po prvním přečtení knihy vyloženě naštvaná, že autorka napsala ještě pokračování, protože jsem byla přesvědčená, že to tím všechno akorát zkazí :o). Teď jsem tomu byla víc otevřená, protože Louisa ze samého začátku příběhu byla taková strašně nerozhodná, nechala sebou vláčet a od všech se utiskovat, jako by na ní samotné nezáleželo a všichni ostatní měli přednost, a i když chápu, že to dělala pro rodinu, protože je měla ráda, stejně mi to vadilo vzhledem k tomu, že si o ní nikdo z jejích blízkých nemyslel nic pěkného (nebo to minimálně neřekl nahlas), kdežto na konci prvního dílu z ní byla silná ženská a osobnost. Fakt jsem se celkem těšila na pokračování, jakože jestli opravdu navštíví Ritchieho z diskuzního fóra nebo jak se nakonec srovnala s mámou, která jí za to, že byla s Willem až do konce, odsoudila a de facto vyhnala z domu. Jinak jsem zase měla takové ty momenty, kdy se mi moc nechtělo číst dál, protože jsem věděla, že už to bude jen horší a smutnější, ale nakonec jsem knihu samozřejmě dočetla, byť jsem slzela už někdy kolem strany osmdesát (když spolu konečně začali s Willem trochu mluvit). Moc příjemné bylo, že jsem četla po docela velkých kusech (většinou víc než padesát stránek najednou, zpravidla ale rovnou stovku :o), protože jsem se prostě nemohla od knihy odtrhnout, a zhltla jsem ji asi za 5 dní (samozřejmě s menšími přestávkami, neb když člověk chodí do práce, bohužel není čas číst každý den). Každopádně je to pořád jedna z nejlepších knih, které jsem kdy četla, a i když už samozřejmě ten dojem z ní nebyl tak silný jako napoprvé, stejně mě přiměla přemýšlet :o)

Začátek druhého dílu s názvem Život po tobě mi pak přišel celkem dobrý, byl hodně realistický, byť samozřejmě depresivní, protože Louisa pořád truchlí a snaží se nějak vypořádat s Willovou smrtí, ale nikdo podle mě nemůže počítat, že když Will zemřel, bylo pak všechno růžové a jednoduché a Louisa opravdu začala žít nový život podle Willova přání jako lusknutím prstu. Potom však přišla lehce přehnaná příhoda s pádem podnapilé Louisy ze střechy domu, ale říkala jsem si budiž, třeba to aspoň bude takový ten pořádný životní kopanec, který bude impulsem pro to, aby si uvědomila, že je načase začít opravdu něco dělat se svým životem. Jenže autorka to pak celé přitáhla za vlasy ještě víc a nastrčila do děje Willovu dceru, o jejíž existenci neměl nikdo (včetně něj) ani tušení a která se zjeví Louise přede dveřmi coby problémový puberťák s absolutně ignorantskou matkou. To už jsem si říkala, že je prostě moc :o(. Jakože proč to takhle překombinovávat? Jestli nemohla Jojo Moyesová vymyslet lepší zápletku, tak se měla na nějaké pokračování radši vykašlat.

"Když už v láhvi není ani kapička, chvíli váhám, jestli si nezajít pro další, ale už se mi nechce chodit ven. Nechci, aby si Samir v nonstop sámošce zase dělal legraci z mého neomezeného přísunu rulandy. Nechci s nikým mluvit. Najednou jsem k smrti unavená, ale je to takový ten stav, kdy člověku vyčerpáním hučí v hlavě, a je mi jasné, že když si půjdu lehnout, stejně neusnu... Zírám na holé stěny obýváku a najednou mi dojde, že ve skutečnosti potřebuju na vzduch. Vážně potřebuju na vzduch.

Otevřu okno v předsíni a nejistě vyšplhám po požárním žebříku až na střechu... Zaváhám a pak vystoupím na nízkou obvodovou zídku. Rozpřáhnu ruce jako mírně podroušený provazochodec. Kladu nohu před nohu, sunu se po betonovém parapetu a v mírném větříku mi vstávají chloupky na roztažených pažích. Když jsem se sem nastěhovala, a když mi bylo nejhůř, občas jsem se odvážila přejít z jednoho konce budovy na druhý. Život po tobě

Když jsem se dostala až nakonec, zasmála jsem se do noci. Vidíš? Jsem tady, a jsem naživu, a žiju odvážně. Dělám přesně to, co jsi mi řekl!

Stala se z toho moje tajná závislost: jen já, silueta města pode mnou, útěšný příkrov tmy, anonymita a vědomí, že tady nahoře nikdo neví, kdo jsem.

Zvednu hlavu, na tváři cítím noční vánek, pod sebou slyším smích, tlumený třesk rozbité lahve, hučení dopravy šinoucí se do města, vidím nekonečný rudý proud koncových světel, jako automobilový přívod krve. Jenom mezi třetí a pátou ráno konečně nastane relativní klid: opilci už se svalili do postelí, šéfkuchaři v restauracích si svlékli bílé uniformy, hospody zamkly dveře. Ticho v těchhle hodinách jen občas přeruší noční tankery, židovská pekárna v ulici, která právě otevírá, a dodávky rozvážející noviny, které s tichým žuchnutím doručují v balících papírový náklad. Znám už i ty nejnepatrnější zvuky tohohle města, protože já už nespím...

"Osmnáct měsíců. Už je to osmnáct měsíců. Tak kdy to bude stačit?" vykřiknu do tmy. A teď to přijde – zase cítím, jak se to ve mně vaří, ten nečekaný vztek. Popojdu ještě o dva kroky a sklopím oči k nohám. "Protože mně to nepřipadá jako život. Nepřipadá mi to vůbec nijak."

Dva kroky. A ještě dva. Dneska dojdu až na roh.

"Ty jsi mi ve skutečnosti nedal žádný život, víš to? Vůbec žádný. Jenom jsi mi rozbil ten starý. Na tisíc kousků. A co si mám teď počít s tím, co zbylo? Kdy to zase začne vypadat jako..." Roztáhnu ruce, na kůži ucítím chladný noční vzduch a uvědomím si, že zase brečím. "K čertu s tebou, Wille!" zašeptám. "Táhni k čertu za to, žes mě opustil!"

Zase se ve mně vzedme smutek, jako náhlý příliv, prudký a zdrcující. A právě když se v něm začnu utápět, ozve se ze stínů nějaký hlas. "Myslím, že byste tam neměla takhle stát."

Pootočím se a na požárním žebříku zahlédnu drobnou bledou tvář a tmavé vytřeštěné oči. Leknu se, noha mi po zídce uklouzne a já se najednou převážím na špatnou stranu. Srdce mi poskočí a o zlomek vteřiny později sebou trhnu celá. A pak, jako ve zlém snu, najednou nevážím vůbec nic, vznáším se v propasti noční temnoty, nohy se mi zazmítají nad hlavou a já zaslechnu křik, který může patřit mně –

Prásk.

A pak všechno zčerná.

"Jak se jmenujete, zlato?"

Mám krk v ochranném límci.

Čísi ruka mi prohmatává hlavu, jemně a hbitě.

Jsem naživu. Vlastně mě to docela překvapuje.

"Výborně. Otevřete oči. Podívejte se na mě, ano? Podívejte se na mě! Řeknete mi svoje jméno?"

Chci něco říct, chci otevřít pusu, ale vyjdou ze mě jen nějaké přidušené nesmyslné zvuky. Myslím, že jsem se kousla do jazyka. V puse mám krev, teplou, chutná železitě. Nemůžu se ani pohnout.

"Přesuneme vás teď na ortopedickou desku, ano? Na chviličku to asi bude trochu nepříjemné, ale píchnu vám morfium, aby to tolik nebolelo." Mužský hlas, klidný, vyrovnaný, jako by to byla ta nejnormálnější věc na světě, že ležím rozbitá na betonu a zírám na noční nebe. Chce se mi tomu zasmát. Chci mu říct, jak je to absurdní, že tu jsem. Ale zjevně mi nic nefunguje, jak by mělo.

Mužská tvář mi zmizí ze zorného pole. Nade mnou se objeví žena v zářivě neonové vestě, s tmavými vlnitými vlasy staženými do ohonu, prudce mi posvítí do očí baterkou a dívá se na mě s odtažitým zájmem, jako bych byla nějaký vzorek ke zkoumání, a ne člověk.

"Budeme ji dávat do pytle?"

Chci něco říct, ale nemůžu, kvůli té bolesti v nohou. Kristepane, vydechnu, ale nevím, jestli jsem to řekla i nahlas.

"Mnohočetné zlomeniny. Zornice normální, reagují. Tlak devadesát na šedesát. Měla štěstí, že dopadla na tu markýzu. Jaká je šance, že člověk sletí přímo na lehátko, co...? Ale ty podlitiny se mi nelíbí." Ucítím závan chladného vzduchu na břiše, pak lehký dotek teplých prstů. "Vnitřní krvácení?"

"Budeme potřebovat záložní tým?"

"Mohl byste uhnout, pane? Ustupte, prosím."

Další mužský hlas: "Jdu si takhle ven zakouřit, a ona mi krucinál spadne přímo na balkon. Málem sakra spadla na mě!"

"No vidíte, jaký máte štěstí. Nespadla na vás."

"K smrti jsem se leknul. Člověk nečeká, že na něj z nebe začnou padat lidi. A koukněte na to křeslo. Stálo mě osm set liber, je od Conrana... Myslíte, že ho po ní můžu chtít zaplatit?"

Na chvíli je ticho.

"Můžete si dělat, co chcete, pane. Víte co, co kdybyste jí taky naúčtoval náklady na umytí balkonu od její krve? Co vy na to?" První muž zalétne pohledem ke kolegyni. Čas plyne a já se jím nechám unášet. Tak já jsem spadla ze střechy? Tvář mám jako led a neurčitě si uvědomím, že se začínám třást.

"Jde nám do šoku, Same!"

Někde dole se otevřou dveře dodávky. A pak se deska pode mnou pohne a na okamžik mnou projede bolest, ta bolest, to tak bolí – A pak všechno zčerná. (Život po tobě, str. 9-13)

Kniha jako taková mi přišla až zbytečně podrobná a vlastně nezáživná, autorka totiž popisuje, co všechno Louisa dělala, co si dala k jídlu apod., a přitom to vlastně nemá vůbec žádný význam pro děj. Oproti prvnímu dílu, kde byly jen "důležité" události a sem tam se přeskakovalo v ději (sice jsem pak občas měla pocit, že mi tam trochu něco chybělo, ale na druhou stranu to knize dávalo spád a švih), působí Život po tobě nudně a všedně a jen sem tam ho oživí (ale nezachrání) nějaká trochu vtipná epizodka. Až jsem měla dost často pocit, že čtu vlastně nějakou jinou (a ne příliš zdařilou) knihu od Jojo Moyesové o nějaké jiné hrdince, která nemá s Louisou, jak jsme ji opustili v Než jsem tě poznala, nic společného a spíš ji autorka stylizovala do jakési ubožejší Bridget Jonesové :o(. Taky mě mrzelo, že se vlastně opakují pořád stejné vzorce – jako že Louisa pořád nemá moc peněz, přestože jí Will odkázal dost na to, aby si mohla pořídit byt v Londýně, že chodí do práce, která ji nebaví a jen kvůli penězům trpí šéfa kreténa apod. Nemluvě o tom, že jediný chlap, kterého si je Louisa schopná nabrnknout, je záchranář, který ji nakládal do sanitky po jejím pádu ze střechy :o(. Zkrátka přestože jsem byla dalšímu pokračování Než jsem tě poznala příznivě nakloněná (za což jsem na sebe hrdá), ve výsledku mě docela dost zklamalo.

"Když jsem konečně dorazila domů, byl křik slyšet až z ulice. Otevřela jsem dveře a do uší mě praštilo Thomasovo kvílení. Sestra mu v koutě obýváku spílala a hrozila prstem. Máma se skláněla nad dědou s lavorkem plným vody a houbičkou na nádobí a děda se ji zdvořile snažil odehnat.

"Co se děje?"

Máma ustoupila stranou a já teprve teď jasně zahlédla dědův obličej. Měl zbrusu nové temně černé obočí a hustý, černý, poněkud křivý knír.

"Permanentní fixa," zaúpěla matka. "Odteď už nikdo nesmí nechat dědu spát v jednom pokoji s Thomasem!"

"Musíš už přestat po všem čmárat!" křičela Trina. "Jenom na papír, jasný? Ne po zdi. Ne na obličej. Ne po psovi paní Reynoldsový. Ne po mejch kalhotkách!"

"Chtěl jsem ti udělat kalhotky na celej tejden!"

"Nepotřebuju kalhotky na celej tejden!" zaječela. "A kdybych je náhodou potřebovala, tak bych napsala čtvrtek správně!"

"Nenadávej mu, Trino," vzdychla máma a odtáhla se, aby zjistila, jestli má její drbání nějaký účinek. "Mohlo to být mnohem horší."

V našem malém domečku se tátovy kroky na schodech rozléhaly jako obzvlášť naléhavé dunění hromu. Vtrhl do obýváku s roztrpčeně shrbenými rameny a vlasy mu na jedné straně trčely. "To si člověk v tomhle baráku nemůže ani zdřímnout, když už má jeden den volno? Je to tady krucinál jak v blázinci!"

Všichni jsme ztuhli a zírali na něj.

"Co je? Co jsem řek?"

"Bernarde..."

"Ale prosím tě. Lou si určitě nemyslí, že jsem mluvil o ní."

"Ach můj Bože." Máma si přitiskla ruku na ústa.

Moje sestra začala tlačit Thomase ven z pokoje. "No páni," zasyčela. "Thomasi, radši bys měl hned vypadnout. Protože přísahámbohu, jestli se dostaneš dědovi do rukou..."

"Cože?" zamračil se táta. "Co se děje?"

Dědeček se hýkavě zasmál a ukázal roztřeseným prstem.

Bylo to vlastně skoro velkolepé. Thomas vybarvil tátovi celý obličej modrou fixou. Jenom oči mu svítily ze záplavy kobaltové modři jako dva angrešty. "Co je?"

Jak Thomas mizel v chodbě, ozvalo se jeho vzdorné zakvílení: "Koukali jsme se na Avatara! Děda povídal, že by mu vůbec nevadilo, kdyby mohl taky bejt avatar!"

Táta vytřeštil oči. Vrhl se k zrcadlu nad krbovou římsou.

Na okamžik bylo ticho. "Prokristaboha!"

"Bernarde, neber jméno Boží nadarmo!"

"On mě sakra obarvil namodro, Josie! Myslím, že mám nárok vzít jméno Boží třeba do háje zelenýho! TOME! JE TO PERMANENTNĺ FIXA?"

"My to z tebe dostaneme dolů, tati." Sestra za sebou zavřela dveře na zahradu. Za nimi bylo slyšet Thomasovo kvílení.

"Zejtra mám mít na hradě dozor na stavbě novýho oplocení. Přijedou mi dodavatelé. Jak se mám doprdele bavit s dodavatelema, když budu MODREJ?!" Táta si plivl do dlaně a začal si třít obličej. Barva se lehoulince rozmazala, ale spíš se mu jen otiskla na ruku. "Ono to nejde dolů! Josie, nejdeto dolů!"

Máma se přestala věnovat dědovi a vrhla se s houbičkou na tátu. "Nehýbej se, Bernarde! Dělám, co můžu!"

Trina se vrhla po tašce s počítačem. "Mrknu se na internet. Určitě na to něco funguje. Zubní pasta nebo lak na nehty nebo bělidlo nebo –"

"Nebudeš mi sakra matlat na ksicht žádný bělidlo!" zařval táta.

Děda se svým novým pirátským knírem se hihňal v koutě.

Zkusila jsem se nepozorovaně protáhnout kolem.

Máma si přidržovala tátovu hlavu levou rukou a drhla mu obličej. Najednou se otočila, jako by si mě teprve teď všimla. "Lou! Ani jsem se nezeptala – je ti dobře, zlato? Prošla ses hezky?" Všichni se na okamžik zastavili a usmáli se na mě. Ten úsměv říkal: Všechno je v pořádku, Lou. Nedělej si starosti. Nenáviděla jsem ten úsměv.

"Jo, bylo to fajn."

Tuhle odpověď chtěli všichni slyšet. Máma se obrátila k tátovi. "To je úžasný. Není to úžasný, Bernarde?"

"Jojo. Skvělá zpráva."

"Když si vytřídíš bílý prádlo, zlato, dám ho pak prát s tátovýma věcma."

"No, vlastně už se s tím nemusíš namáhat," přerušila jsem ji. "Přemýšlela jsem. Je načase, abych se vrátila domů."

Nikdo nepromluvil. Máma pohlédla na tátu. Děda se zase tichounce zahihňal a pak si připlácl ruku na pusu.

"No tak dobře," pronesl táta tak důstojně, jak to jen u muže ve středních letech modrého jak borůvka šlo. "Ale jestli se hodláš vrátit do toho bytu, Louiso, tak jenom pod jednou podmínkou..." (Život po tobě, str. 36-38)

A nejinak tomu bohužel bylo i s třetím dílem, který se jmenuje Sama sebou a do kterého jsem se pustila hned vzápětí, abych měla celou "sérii" kompletní. Tahle kniha mi přišla ještě o něco slabší než druhý díl, takže jsem se do čtení musela občas nutit i cestou v MHD a nebýt služebky do Prahy koncem února, na kterou se mi nechtělo tahat žádnou papírovou knihu, možná bych ji ani nedočetla :o(. Děj knihy by se dal stručně shrnout jako Louisina dobrodružství ve velkém New Yorku, kde dělá asistentku zazobané druhé manželce bohatého obchodníka na Manhattanu. Někomu to nejspíš může připadat zajímavé a cool, ale mě osobně to přišlo jako naprosto pitomá práce dělat poskoka rozmazlené smetánce, nehledě na to, že mi celý ten životní styl Gopnikových a jim podobných zazobanců přijde postavený na hlavu. Jedinou "prací" mladé paní je vypadat dobře a reprezentovat svého manžela na nejrůznějších charitativních akcích, v klubech apod., ale vzhledem k tomu, že je vlastně polskou imigrantkou, která se původně živila jako masérka, newyorská smetánka ji mezi sebe samozřejmě nikdy nepřijala a nepřijme. Já bych z podobné povýšenecké a škrobené společnosti či akce utekla po pěti minutách nebo bych spáchala nějaké strašné faux pas a poslala všechny do míst, kam slunce nesvítí. Nevím proč, ale takovíhle lidé mi přijdou hrozně omezení a svým způsobem hloupí, protože nemají nejmenší tušení, jak funguje život za hranicemi jejich malého pozlaceného království, jak vypadá realita. Nicméně Louisa si svůj nový život údajně užívá, ačkoli musí být své zaměstnavatelce ve dne v noci k dispozici, a přestože Agnes Gopniková tvrdí, že Louisa vlastně není její asistentka, ale spíš kamarádka, nutí ji nosit uniformu personálu a absolutně nebere ohledy na Louisin soukromý život, resp. se tváří jako by snad ani žádný mít neměla.

"Dneska večer musíte nebýt zaměstnanec. Je to moc důležité... Víte, co je pro mě moc těžké, Louiso?" Zavrtěla jsem hlavou. "Nevím, komu můžu..." Zaváhala a zřejmě si na poslední chvíli rozmyslela, co chtěla předtím říct. "Potřebuju, abyste dnes večer byla moje přítelkyně. Dobře? Leonard... ten musí myslet na pracovní věci. Pořád se musí s někým bavit, bavit se s muži. Ale vy budete pořád se mnou, ano? Hned vedle mě."

"Jak budete chtít."

"A když se bude někdo ptát, jste moje dlouholetá kamarádka. Ještě z dob, kdy jsem žila v Anglii. Známe... známe se ze školy. Nejste moje asistentka. Dobře?"

"Jasně. Kamarádka ze školy."

To ji zjevně uklidnilo. Kývla a pohodlně se opřela v sedadle. Celou cestu zpátky do bytu už nepromluvila ani slovo.

Hotel New York Palace, kde se konal galavečer Stragerovy nadace, byl tak velkolepý, až to bylo skoro směšné: pohádkový hrad s nádvořím a klenutými okny, v němž se hemžili olivrejovaní komorníci v narcisově žlutých hedvábných pumpkách. Jako kdyby si tvůrci prohlédli všechny staré a luxusní hotely v Evropě, udělali si podrobný seznam zdobných říms, mramorových foyer a všemožného načinčaného zlacení a pak se rozhodli splácat to všechno dohromady, Sama sebou

přidat navrch trochu disneyovsky kouzelné atmosféry a vyšroubovat tak úroveň přemrštěnosti na maximum. Skoro jsem čekala, že uvidím kočár z dýní a na červeném koberci na schodišti najdu zapomenutý skle

něný střevíček. Auto zastavilo u chodníku a já zvenčí zahlédla zářící interiér, třpytivá světla a moře žlutých šatů a málem bych se tomu zasmála, ale Agnes byla tak nervózní, že jsem si netroufla. Navíc mi živůtek šatů byl tak těsný, že by na mně nejs

píš praskl ve švech.

Garry nás vysadil před hlavním vchodem a zarejdoval s autem na místo pro otáčení, kde se to už černalo obrovskými limuzínami. Prošly jsme kolem davu čumilů na chodníku. Jakýsi muž nám odebral kabáty a já poprvé spatřila Agnesiny šaty v plné kráse.

Vypadala oslnivě. Neměla tradiční plesovou róbu jako já ani jako ostatní ženy. Její šaty byly neonově žluté a obepnuté, jednoduché pouzdro dlouhé až na zem s plastickým ozdobným motivem na jednom rameni, který jí sahal až k hlavě. Vlasy měla neúprosně stažené dozadu, uhlazené a lesklé, a v uších jí visely obrovské zlaté náušnice se žlutými drahokamy. Mělo to působit naprosto mimořádně. Ale já si s mírným leknutím uvědomila, že tady to působí jaksi přehnaně. Do starosvětské nádhery hotelu se to nehodilo.

Jak tam stála, hlavy okolostojících se k ní začaly otáčet a úctyhodné dámy v přehozech a vyztužených korzetech ze žlutého hedvábí ji pozorovaly koutky pečlivě nalíčených očí a povytahovaly ladně vykroužená obočí.

Agnes jako by nic z toho nevnímala. Nepřítomně se rozhlédla a hledala v davu svého manžela. Věděla jsem, že se neuklidní, dokud se ho nebude držet za ruku. Někdy jsem je spolu pozorovala a všimla jsem si, jak se jí vždycky téměř hmatatelně ulevilo, když vedle sebe ucítila jeho přítomnost.

"Ty šaty jsou úžasné," řekla jsem jí.

Podívala se na mě, jako by si teprve teď vzpomněla, že tam jsem. Vtom nás ozářil fotoblesk a já si uvědomila, že se mezi námi proplétají fotografové. Ustoupila jsem, abych ponechala Agnes prostor, ale muž ukázal i na mě. "Vy taky, madam. To je ono. A úsměv!" Agnes se usmála a pohledem zalétla ke mně, jako by se ujišťovala, že jsem jí pořád nablízku.

A pak se objevil pan Gopnik. Kráčel trochu ztuhle – Nathan říkal, že nemá dobrý týden – a políbil svou ženu na tvář. Zaslechla jsem, jak jí cosi zašeptal do ucha, a ona se usmála, upřímně a nelíčeně. Na okamžik si stiskli ruce a v té chvíli jsem si uvědomila, že ač ti dva odpovídají všem stereotypním představám, zároveň v sobě mají něco naprosto opravdového, jakési radostné potěšení z vzájemné blízkosti. Až mě z toho najednou přepadl stesk po Samovi...

"Miláčku, musím si jít popovídat s pár lidmi. Zvládnete to tu vy dvě samy?"

"Samozřejmě, pane Gopniku," odvětila jsem, jako bych se takovýchhle akcí účastnila dnes a denně.

"Vrátíš se brzo?" Agnes ho pořád ještě držela za ruku.

"Musím si promluvit s Millerem a Wainwrightem. Slíbil jsem jim deset minut, abychom probrali ten nákup dluhopisů."

Agnes přikývla, ale ve tváři se jí zračilo, jak nerada ho propouští. Vykročila do haly a pan Gopnik se ke mně naklonil. "Nenechte ji toho moc vypít. Je nervózní."

"Ano, pane Gopniku."

V tanečním sále se přelévalo žlutočerné moře lidí. Měla jsem na ruce náramek ze žlutých a černých korálků, který mi před mým odjezdem z Anglie dala Willova dcera Lily, a napadlo mě, že bych si byla strašně ráda vzala taky svoje čmeláčí punčocháče. Přítomné ženy nevypadaly, že by si byť jedinkrát v životě vzaly na sebe něco jen tak pro legraci.

Ze všeho nejdříve mě uhodilo do očí, jak moc byly skoro všechny štíhlé, napasované v šatech nepatrných velikostí, z nichž jim klíční kosti trčely jako zábradlí. Ve Stortfoldu jako by se ženy od jistého věku začaly mírně roztékat do stran; centimetry navíc pak halily do dlouhých svetrů nebo kabátků ("Schová mi to zadek?") a snahu vypadat dobře vyvíjely spíše symbolicky, když si občas koupily novou řasenku nebo se jednou za šest týdnů zašly nechat ostříhat. Příliš se o sebe starat bylo v mém rodném městečku jaksi podezřelé a naznačovalo až nezdravou sebestřednost. Ženy v tomhle sále však zjevně braly péči o svůj vzhled jako práci na plný úvazek. Každičký vlásek do posledního byl dokonale učesaný, všechny paže tvrdým každodenním cvičením vyrýsované až do bezvědomí. Dokonce i ženy neurčitého věku (ten bylo vzhledem k množství botoxu a výplní často těžké odhadnout) vypadaly, jako když o nějaké prověšené kůži v životě neslyšely, natož aby ji měly. Pomyslela jsem na Agnes, na jejího osobního trenéra, dermatologa, sezení u kadeřnice a manikérky a došlo mi: Tohle opravdu je její zaměstnání. Veškerou tu sebeúdržbu prostě musí provádět, aby pak mohla přijít sem a obstát mezi ostatními. Agnes pomaličku proplouvala davem, hlavu hrdě vztyčenou, a usmívala se na přátele svého manžela, kteří se k ní vrhali, aby ji pozdravili a prohodili s ní pár slov, a já zatím rozpačitě postávala opodál. Ti přátelé byli bez výjimky muži. Jen muži se na ni usmívali. Ženy sice nebyly natolik nezdvořilé, aby se odvrátily a šly pryč, místo toho ovšem diskrétně odvracely tváře, jako kdyby jejich pozornost zničehonic upoutalo cosi v dálce, jen aby se s ní nemusely bavit. Jak jsme procházeli mezi lidmi, já pár kroků za Agnes, několikrát jsem si všimla, že něčí žena nasadila nesouhlasný výraz, jako by už samotná Agnesina přítomnost byla porušením nějakých pravidel.

"Dobrý večer," ozvalo se mi u ucha.

Vzhlédla jsem a poděšeně uskočila. Vedle mě stál Will Traynor.

Nakonec jsem byla ráda, že je v sále tak nacpáno, protože jak jsem se zapotácela, vrazila jsem bokem do muže vedle sebe, ten instinktivně vztáhl ruku a v okamžení mě drželo hned několik paží ve smokingu, zase mě postavily zpříma a kolem mě se vzedmulo celé moře usměvavých, ale starostlivých tváří. S omluvou jsem jim poděkovala a pak jsem si náhle uvědomila, že jsem se spletla. Nebyl to Will. Měl jen stejnou barvu vlasů a stejný účes a jeho pleť měla tentýž karamelový odstín. Ale nejspíš jsem musela vyjeknout nahlas, protože ten muž, který nebyl Will, se hned začal omlouvat.

"Promiňte, já vás asi vylekal, že?"

"Ach – ne, kdepak." Přitiskla jsem si ruku k tváři a pohlédla mu do očí. "Jenom – vypadáte jako někdo, koho znám. Teda znávala jsem." Cítila jsem, jak se mi po tváři šíří červeň – takový ten ruměnec, který začíná už na hrudi a rozlije se až k vlasům.

"Není vám nic?"

"Ach ne. Je mi fajn. Jsem v pohodě." Připadala jsem si jako úplný pitomec. Tváře mi úplně hořely.

"Vy jste Angličanka."

"A vy ne."

"Já dokonce nejsem ani z New Yorku. Jsem z Bostonu. Joshua William Ryan Třetí." Nabídl mi ruku k potřesení.

"Vy dokonce máte i jeho jméno..." (Sama sebou, str. 74-81)

Celý příběh je pak takový zvláštně kostrbatý a šroubovaný, ale ve své podstatě vlastně dokonce i pro mě (a to už je co říct) poměrně dost předvídatelný :o(. I když musím říct, že Louisino chování v závěru jsem absolutně nechápala a doteď vlastně nevím, proč se nechala z hodiny na hodinu vyhodit kvůli údajné loajalitě vůči své zaměstnavatelce a ani se nesnažila nějak bránit, obhájit či naznačit panu Gopnikovi pravdu. Přišlo mi to jako takový hodně naivní přístup, který ale autorka mezi řádky chválí jako příkladné a správné chování (jako mnohem lepší příklad toho, že se laskavost a dobré srdce vyplácí, mně osobně přišla zápletka se starou paní De Wittovou a jejím mopsem). Za sebe můžu jen říct, že bych neviděla důvod, proč si nechat od bohatých lidí všechno líbit a obvinit se z krádeže, kterou jsem nespáchala, aneb jestli mají mezi sebou tajnosti, tak ať si to vyříkají oni sami (nemluvě o tom, že Louisu najímal pan Gopnik a ne Agnes, která ji pak takhle vyšplouchla – ale jak říkám, přišlo mi to průhledné už od začátku a spíš jsem dumala, co bude za podfuk ještě s těmi balíky, které nutila Louisu posílat do Polska, aniž by jí řekla, co je uvnitř, ale to tam prostě jen vyšumělo do ztracena :o(. V knize se obecně zase vyskytuje spousta "zbytečností" a scén, které vlastně nijak nesouvisí s dalším vývojem děje a de facto jen vycpávají stránky nudnými každodenními událostmi a činnostmi, zkrátka jsem měla zase pocit, že autorka už k těmhle hrdinům nemá co výrazného říct a jen se snaží vyjít vstříc fanynkám vymýšlením jakýchsi nemastných neslaných eskapád :o(. Nemluvě o tom, že se vytasila i s hodně podivnou zápletkou s mladým nadějným obchodníkem z vyšších kruhů, který údajně jako by Willovi z oka vypadl – u toho se přiznám, že jsem si říkala: co to jako má být?! Tohle věčné vztahování všeho v Louisině životě k Willovi se mi nelíbilo, protože to vypadalo, že bez něj by se pořád v jejím životě vlastně nic nedělo a budilo to ve mně dojem, že se přes něj Louisa ještě pořád nepřenesla a s jeho smrtí se nevyrovnala. Nicméně ať už se tam autorka snažila Willa naroubovat, jak chtěla, stejně kniha neměla šťávu a představovala pro mě ukázkovou nastavovanou kaši :o(. Závěrem tudíž zopakuju to, co u předchozího dílu: když Jojo Moyesová neměla nějaký originální nápad či insipiraci, raději se podle mého názoru neměla do žádného pokračování pouštět (nedejbože hned do dvou) a jen doufám, že čtvrtý díl si opravdu odpustí :o(

"Chci, abyste mi sehnala hodně maličké piano. Abych ho poslala do Polska."

Řekla to stejným tónem, jako by mě žádala, ať jí zajdu do Duane Reade pro balíček žvýkaček.

"Hodně maličké piano."

"Speciální maličké piano, na kterém by se mohlo učit hrát dítě. Je pro holčičku mé sestry," vysvětlila. "Musí ale být prvotřídní."

"Copak se malá piana nedají koupit přímo v Polsku?"

"Ne tak dobrá. Chci, aby bylo od Hossweinera a Jacksona. To jsou nejlepší piana na světě. A musíte zařídit speciální doručení v klimatizovaném prostoru, aby se nepoškodilo zimou nebo vlhkem, to by změnilo zvuk. Ale s tím vám v obchodě pomůžou."

"A kolikže je vaší neteři?"

"Jsou jí čtyři roky."

"Aha... tak dobře."

"A musí být nejlepší, jaké existuje, aby slyšela ten rozdíl. Mezi piany je obrovský rozdíl ve zvuku, víte? Jako mezi stradivárkami a lacinými skřipkami."

"Jasně."

"Ale je tu potíž." Odvrátila hlavu a nevšímala si stylistky, která na ni z druhého konce salonu stále horečněji gestikulovala a významným gestem si poklepávala na zápěstí jako na hodinky. "Nechci, aby se mi to objevilo na kreditní kartě. Takže musíte každý týden vybrat trochu peněz a zaplatit hotově. Kousek po kousku. Jasné? Nějakou hotovost už mám."

"Ale... snad by to panu Gopnikovi nevadilo?"

"Myslí si, že už tak utrácím za neteř dost. On to nechápe. A když se o tom dozví Tabitha, všechno to překroutí, abych z toho vyšla jako potvora. Však víte, jaká je, Louiso. Tak můžete to udělat?"

Napjatě se na mě zpod plátků alobalu podívala.

"No... jasně."

"Jste báječná. Jsem tak ráda, že mám takovou přítelkyni." Prudce mě objala, takže se mi alobal rozplácl na ucho a stylistka se k nám okamžitě rozběhla podívat se, jakou škodu můj obličej napáchal.

Zavolala jsem do obchodu a požádala, aby mi poslali ceník dvou typů miniaturních pian, včetně dopravného. Když jsem přestala vyděšeně mžikat, vytiskla jsem cenový rozpis a donesla ho Agnes do šatny.

"To je panečku pořádný dárek," poznamenala jsem. Mávla rukou.

Polkla jsem. "A doprava bude stát dalších dva a půl tisíce dolarů."

Zamrkala jsem. Agnes nehnula ani brvou. Došla k prádelníku a odemkla zásuvku klíčkem, který nosila schovaný v kapse džínů. Vytáhla ze šuplíku neuspořádaný štos padesátidolarových bankovek, skoro tak silný jako její paže. "Tady. To je osm tisíc pět set. Potřebuju, abyste každé ráno šla vybrat zbytek z bankomatu. Vždycky po pěti stech. Dobře?"

Pomyšlení, že budu vybírat tolik peněz panu Gopnikovi za zády, mi nebylo zrovna příjemné. Ale věděla jsem, jak silné pouto Agnes k její rodině v Polsku váže, a víc než mnozí jsem si taky uvědomovala, jak člověk může toužit po blízkosti lidí, kteří jsou od něj tak daleko. Copak mi příslušelo zpochybňovat, jak utrácí svoje peníze? Koneckonců jsem si byla celkem jistá, že některé její šaty stály mnohem víc než to malé piano.

Po příštích deset dní jsem vždycky během dne poslušně nakráčela k bankomatu na Lexington Avenue, vybrala peníze, zastrčila si bankovky hluboko do podprsenky a vykročila nazpět, připravená poprat se s lupiči, kteří se ovšem nikdy neobjevili. Když jsme se s Agnes ocitly o samotě, peníze jsem jí předala a ona je přiložila k hromádce v prádelníku, který pak znovu zamkla. Nakonec jsem se s celým tím štosem odebrala do obchodu s hudebními nástroji, podepsala příslušný formulář a před poněkud vykuleným prodavačem bankovky přepočítala. Piano mělo dorazit do Polska ještě do Vánoc." (Sama sebou, str. 273-275)