Jojo Moyesová: Dívka, již jsi tu zanechal

5. 06 2019 | 20.34
Další hodně dobrá knížka od Jojo Moyesové, sice to není Než jsem tě poznala, ale tak silná a jedinečná může být u každého autora hádám asi jen jedna kniha :o). Nicméně i Dívka, již jsi tu zanechal mě zaujala po prvních pár odstavcích a vtáhla mě do napínavého děje podobnou silou jako Krasojezdkyně. Zápletka je samozřejmě úplně jiná – v první zhruba třetině knihy se ocitnete v malém francouzském městečku okupovaném Němci za první světové války, kde se dvě sestry s rodinou snaží přečkat válku se vším, co jí provází, včetně nedostatku jídla a strachu a stesku po milovaných mužích bojujících na frontě. Hlavní hrdinka Sophie má manžela impresionistického malíře a její portrét, který namaloval v začátcích jejich vztahu, zaujme německého důstojníka. Ale i bez toho je vám coby čtenáři od začátku jasné, že se to nějak ošklivě zvrtne, protože všichni obyvatelé městečka byli překvapivě odbojní a věčně věků se snažili byť i malými vzpourami vzdorovat okupantům. Každopádně jsem u čtení byla napnutá jak struna, i když to samozřejmě bylo celkem depresivní a místy i dojemné čtení (obyvatelé městečka pěkně drželi při sobě, tedy až do chvíle, kdy nabyli dojmu, že se Sophie se sestrou s Němci nějak moc přátelí :o(

 

"Sophie!"
Převalila jsem se na bok a zamžikala. Sestra měla na hlavě bavlněný čepec, aby jí nebyla zima, stejný jako já. I v chabém svitu svíčky měla tvář zbělelou a oči v úleku vytřeštěné. "Mají Auréliena! Dole!"
V hlavě se mi začalo rozjasňovat. Zezdola se ozval mužský křik, který se rozléhal po kamenném nádvoří, a slepice v kurníku se rozkdákaly. V husté tmě se vzduch chvěl strašlivými úmysly. Prudce jsem se posadila, natáhla si župan a usilovně se snažila zapálit svíčku na nočním stolku.
Protáhla jsem se kolem sestry, doškobrtala k oknu a vyhlédla na dvůr. Ve světlech vozu jsem spatřila vojáky a svého mladšího bratra. Chránil si rukama hlavu a snažil se uniknout úderům pažbami pušek, jež na něj pršely.
"Co se děje?"
"Vědí o tom praseti!"
"Cože?"
"Monsieur Suel nás musel udat. Slyšela jsem od sebe z pokoje, jak křičí. Prý Auréliena odvedou, jestli jim neřekne, kde ho máme!"
"On jim nic nepoví," ujistila jsem ji.
Zaslechly jsme bratrův výkřik a bolestně sebou trhly. Skoro jsem svou sestru nepoznávala: vypadala o dvacet let starší než na svých čtyřiadvacet. Bylo mi jasné, že mám ve tváři stejnou hrůzu jako ona. Přesně tohohle jsme se celou dobu děsily.
"Mají s sebou i Kommandanta," zašeptala Hélène a hlas se jí zlomil zděšením. "Jestli ho najdou, všechny nás zatknou! Víš, co se stalo v Arrasu. Udělají z nás odstrašující příklad. A co bude s dětmi?"
Horečně jsem uvažovala, ale strach, že bratr něco prozradí, mi ochromoval mysl. Přehodila jsem si přes ramena Dívka již jsi tu zanechalšál, po špičkách se přikradla k oknu a vyhlédla na nádvoří. Jestliže tu byl i Kommandant, nejspíš si vojáci nechtějí jen v opilosti vybít nespokojenost trochou vyhrožování a nějakou tou ranou: jsme v bryndě. Přítomnost velitele znamená, že jsme spáchali nějaký vážný zločin.
"Oni ho najdou, Sophie! Na to jim bude stačit chvilička. A pak...," zvýšila Hélène v hrůze hlas.
V mysli se mi zatmělo. Zavřela jsem oči. A pak je otevřela. "Jdi dolů," přikázala jsem. "Tvrď, že nic nevíš. Zeptej se, co Aurélien provedl. Mluv s ním, zabav ho. Potřebuju jenom trochu času, než půjdou dovnitř."
"Co chceš dělat?"
Popadla jsem sestru za paži. "Běž! Ale nic jim neříkej, rozumíš? Všechno popři!"
Sestra zaváhala, ale pak se rozběhla chodbou, až za ní noční košile zavlála. Nevím, jestli jsem si kdy připadala víc sama než v těch pár vteřinách. Strach mi svíral hrdlo a osud mé rodiny ležel na mých bedrech. Vběhla jsem do otcovy pracovny, začala se přehrabovat v zásuvkách velkého psacího stolu a vyhazovat na podlahu jejich obsah – stará psací pera, útržky papíru, součástky z rozbitých hodina a prastaré účty. Konečně jsem našla, co jsem hledala, a v duchu děkovala Bohu...
Za pár chvil už jsem byla venku. Stačila jsem ještě probudit Mimi: řekla jsem jí jen, ať jde se mnou, ale že musí být zticha. Chudinka malá už toho za uplynulé měsíce viděla tolik, že poslouchala bez ptaní. Vzhlédla ke mně, spatřila, že držím v náručí jejího bratříčka, vyklouzla z postele a chytila se mě za ruku.
Vzduch byl štiplavý v předtuše zimy a stále ještě lehounce voněl kouřem z ohně, který jsme si večer na chviličku zapálili. Skrze kamenný oblouk zadních dveří jsem zahlédla Kommandanta a zaváhala. Tohle nebyl Herr Becker, kterého jsme už znali a svorně jím opovrhovali. Tenhle muž byl štíhlejší, hladce oholený, nezúčastněný. I ve tmě bylo zřejmé, že se mu ve tváři zračí inteligence, nikoli zvířecká tupost, a já dostala strach...
Hélène se choulila na kamenné dlažbě a chránila pažemi Auréliena.
Jeden z mužů zvedl pušku, ale Kommandant ho zadržel gestem ruky. "Vstaňte," nařídil. Hélène se před ním rychle odsunula nazpět. Zahlédla jsem její tvář, napjatou strachem.
Mimi mi při pohledu na svou matku stiskla ruku ještě pevněji a já jí stisk opětovala, i když jsem měla srdce až v krku. A pak jsem rázně vykročila ze dveří. "Co se to tu proboha děje?" zazvonil nádvořím můj hlas.
Kommandant na mě pohlédl, překvapen mým tónem. Z klenuté brány do dvora proti němu vyšla mladá žena, za sukně se jí drželo jedno dítě s palcem v puse a druhé tiskla zavinuté k hrudi. Noční čepec jsem měla trochu nakřivo a bílá bavlněná noční košile už byla tak obnošená, že jsem ji na sobě skoro necítila. Modlila jsem se, aby si nevšiml, jak prudce mi buší srdce.
Promluvila jsem přímo na něj: "A za jaký údajný přečin nás vaši muži přišli ztrestat tentokrát?"
Tušila jsem, že od jeho poslední dovolené s ním žádná žena takhle nemluvila. Na dvoře se rozhostilo ohromené ticho. Bratr se sestrou se na zemi obrátili, aby na mě viděli; dobře věděli, jak takový projev vzdoru může dopadnout.
"A vy jste kdo?"
"Madame Lefèvrová."
Bylo mi jasné, že očima hledá můj snubní prsten. Nemusel se namáhat: jako většina žen v našem kraji už jsem ho dávno vyměnila za jídlo.
"Madame, máme informaci, že nezákonně přechováváte hospodářské zvíře." Francouzštinu měl slušnou, což naznačovalo, že už na okupovaném území strávil nějakou dobu. Mluvil klidně. Neočekávané věci ho zjevně z míry nevyváděly.
"Zvíře?"
"Víme ze spolehlivého zdroje, že tu někde máte vepře. Je vám jistě známo, že podle nařízení se zadržování zvířat před úřady trestá vězením."
Neuhnula jsem před jeho pohledem. "A já přesně vím, kdo vás o tom informoval. Bylo to monsieur Suel, non?" Do tváří se mi vehnala červeň. Vlasy zapletené do dlouhého copu, který mi visel přes rameno, jako by byly nabité elektřinou. Na šíji mi mravenčilo.
Kommandant se obrátil k jednomu ze svých poskoků. Jeho postranní pohled mu prozradil, že mám pravdu.
"Monsieur Suel k nám chodí nejméně dvakrát za měsíc, Herr Kommandant, a snaží se nás přesvědčit, že vzhledem k nepřítomnosti našich manželů potřebujeme právě jeho útěchu. Jelikož jsme se rozhodly jeho údajné laskavosti nevyužít, oplácí nám pomluvami a ohrožuje nás."
"Úřady by nejednaly, kdyby neměly informaci ze spolehlivého zdroje."
"Řekla bych, že vaše návštěva to zrovna nepotvrzuje, Herr Kommandant."
Věnoval mi neproniknutelný pohled. Prudce se otočil a vydal se ke dveřím do domu. Rozběhla jsem se za ním a málem zakopla o sukni. Věděla jsem, že už jen moje troufalá odpověď by se dala považovat za zločin. A přece jsem se v tu chvíli najednou přestala bát.
"Podívejte se na nás, pane veliteli. Vypadáme snad, jako když si pochutnáváme na hovězím, pečeném jehněčí nebo vepřových řízcích?" Otočil se a oči mu sklouzly ke kostnatým zápěstím, jež mi vykukovala z rukávu županu. Jen za poslední rok jsem zhubla v pase o pět centimetrů. "Myslíte, že tu snad tloustneme a užíváme si hojnosti? Ze dvou tuctů slepic nám zbyly jen tři. Tři slepice, které milostivě smíme chovat a krmit, aby si vaši muži mohli brát všechna vejce. A my zatím přežíváme na stravě, kterou nám německé úřady povolí – žijeme z čím dál menších přídělů masa a mouky a chleba z otrub, kterým bychom dříve nekrmili ani zvířata."
Vešel do zadní chodby a na kamenné dlažbě se rozlehl klapot jeho podpatků. Zaváhal, pak došel k výčepu a vyštěkl jakýsi rozkaz. Odkudsi se vynořil voják a podal mu svítilnu.
"Nemáme žádné mléko pro děti, takže nám pláčou hlady, jsme nemocní z podvýživy. A vy si sem vtrhnete uprostřed noci, vyděsíte dvě ženy a ztlučete nevinného chlapce, chcete nás bít a vyhrožovat nám jen proto, že jste od jednoho podlého zpustlíka slyšel, že si tu děláme hody?"
Ruce se mi třásly. Dítě se mi v náručí zavrtělo a já si uvědomila, že jej z nesmírného napětí svírám příliš pevně. Poodstoupila jsem, upravila si přehoz na ramenou a tiše mu zabroukala. Pak jsem zvedla hlavu. Nedokázala jsem skrýt hořkost a hněv v hlase.
"Tak si to tu prohledejte, Herr Kommandant. Obraťte to tu vzhůru nohama a zničte i to málo, co ještě zničené není. Dejte prohledat i všechny hospodářské budovy, tedy alespoň ty, které vaši muži ještě úplně nevyklidili a nezabrali pro sebe. A až to bájné prase najdete, doufám, že si na něm vaši muži pochutnají."
Hleděla jsem na něj o chviličku déle, než by byl možná čekal. Oknem jsem viděla, jak sestra otírá Aurélienovi rány svou sukní a snaží se zastavit krvácení. Nad nimi se tyčili tři němečtí vojáci.
Oči mi už přivykly tmě a já si uvědomila, že je Kommandant vyvedený z míry. Jeho muži se tvářili nejistě a čekali na jeho rozkazy. Mohl by jim nařídit, aby rozebrali náš dům až na nosné trámy a všechny nás pozatýkali jako trest za můj nečekaný výbuch. Ale já věděla, že myslí na Suela a říká si, jestli se náhodou nenechal obalamutit. Nevypadal jako muž, kterého by těšilo, že by někdo byl svědkem jeho omylu...
"Co je tohle?"
"Co?"
Pozdvihl svítilnu a bledě zlaté světlo matně ozářilo můj portrét, který Édouard namaloval krátce po naší svatbě, v prvním roce našeho manželství. Huslé lesklé vlasy mi spadaly na ramena, pleť jsme měla jasnou a zářivou a hleděla jsem z obrazu s vyrovnaností zbožňované ženy. Před pár týdny jsem obraz vytáhla ze skrýše a oznámila sestře, že si nehodlám od Němců nechat diktovat, na co se ve svém domě smím dívat.
Zvedl svítilnu výš, aby si obraz mohl lépe prohlédnout. Nedávej ho sem, Sophie, varovala mě Hélène. Koleduješ si o potíže.
Když se ke mně konečně znovu obrátil, jako by od obrazu musel s námahou odtrhnout oči. Pohlédl mi do tváře a pak znovu na obraz. "To maloval můj manžel." Nevím, proč jsem měla potřebu mu to říct.
Možná to byla má jistota a spravedlivé rozhořčení. Možná ten zjevný rozdíl mezi dívkou na obraze a tou, která stála před ním. Možná to uplakané dítě u mých nohou. Je možné, že po dvou letech okupace už i Kommandanty unavovalo pronásledovat nás za malicherné prohřešky.
Ještě okamžik hleděl na obraz a pak sklopil oči.
"Myslím, že jsme se vyjádřili jasně, madame. My dva jsme spolu ještě nedomluvili. Ale dnes v noci už vás nebudu rušit."
Všiml si stěží potlačeného překvapení v mé tváři a bylo zjevné, že ho to nějakým způsobem uspokojilo. Možná mu stačilo vědomí, že jsem na chvíli považovala svůj osud za zpečetěný. Tenhle muž byl chytrý a rafinovaný. Věděla jsem, že se před ním budu muset mít na pozoru." (str. 9-16)

 

Pak ale autorka příběh utne a začne zdánlivě nesouvisející vyprávění o mladé vdově Liv, která bydlí v současném Londýně a jejíž manžel byl slavným architektem, ale po jeho smrti má trochu finanční potíže (hlavně udržet v chodu jejich Skleněný dům). Se Sophií ji spojuje onen portrét, který se za války stal katalyzátorem všech událostí a který později koupil manžel Liv na svatební cestě ve Španělsku, protože mu ji dívka na obraze připomínala. A právě tenhle obraz rozpoutá další události a sáhodlouhý spor poté, co se o něj přihlásí dědicové původních majitelů v rámci restitucí uměleckých děl ukradených během války. Ani tahle část knihy nebyla zrovna veselá, protože Liv ještě stále truchlí pro svého manžela, nicméně spor o obraz, který je jí z osobních důvodů drahý, ji určitým způsobem probudí zpátky k životu a přiměje vpustit si do života znovu i lásku.

 

"Zrovna pijí čaj a čtou bezplatné londýnské noviny, když zazvoní telefon. Mo zvedne hlavu jako lovecký pes, když větří, mrkne na hodiny a pronese: "Aha. Vím, kdo to je." Liv se vrátí k novinám. "Je to ten chlápek s tvojí kabelkou."
Liv ztuhne ruka s hrnkem na půl cesty k ústům. "Cože?"
"Zapomněl jsem ti to říct. Předtím sem volal. Řekla jsem mu, že má počkat na rohu a že sejdeme dolů."
"A co je zač?"
"To nevím. Akorát jsem se ujistila, že není od soudu."
"Ach Bože! Určitě ji má? Myslíš, že bude chtít nálezné?" Zaloví v kapsách. Má čtyři libry v drobných a ještě pár pencí. Ukáže je Mo.
"To není zrovna moc, co?"
"No, je to asi tak všechno, co máš, ledaže bys mu nabídla jako protislužbu svoje tělo."
"Dostane čtyři libry."
Nastoupí do výtahu. Liv svírá v ruce peníze a Mo se ušklíbne.
"Co je?"
"Jenom mě tak napadlo, že by bylo docela vtipný, kdybysme mu sebraly jeho tašku. Jako že bysme ho přepadly. Dvě lupičky," uchichtne se. "Jednou jsem ukradla na poště kousek křídy. Mám záznam."
Liv se zatváří pobouřeně.
"No co?" opáčí Mo s vážnou tváří. "Bylo mi sedm."
Mlčky stojí a čekají, až výtah dojede dolů. Dveře se otevřou a Mo poznamená: "Můžeme se v pohodě ztratit. On vůbec neví, kde bydlíš."
"Mo –" začne Liv, ale když vyjde ze dveří, spatří na rohu stát muže, zaznamená barvu jeho vlasů, všimne si, jak si přejel rukou po temeni, a prudce se otočí. Tváře jí jen hoří.
"Co je? Kam jdeš?"
"Nemůžu tam jít!"
"Proč? Vidím tvou kabelku až odsud. Vypadá v pohodě. Myslím, že to není lupič. Má polobotky. Lupiči v polobotkách nechodí."
"Dojdeš mi pro ni? Opravdu s ním nemůžu mluvit!"
"Proč?" pohlédne na ni zkoumavě Mo. "A proč jsi celá červená?"
"Podívej, já jsem u něj byla přes noc. A teď je mi to strašně trapné."
"Kristepane. Ty sis to s ním rozdala!"
"Ne, nerozdala!"
"Ale jo." Mo na ni pohlédne přimhouřenýma očima. "Anebo jsi aspoň chtěla. CHTĚLA JSI! Ha, mám tě!"
"Mo, můžeš mi prosím tě jenom donést tu kabelku? Prostě mu řekni, že nejsem doma. Prosím!" A než může Mo cokoli říct, už je Liv zpátky ve výtahu. Prudce zmáčkne tlačítko do nejvyššího patra a v hlavě má chaos. Vyjede do Skleněného domu, opře se čelem o dveře a vnímá, jak jí tepe v uších.
Je mi třicet let! nadává si.
Dveře výtahu se za ní otevřou.
"Ach Bože, díky moc, Mo, já –"
Před ní stojí Paul McCafferty.
"Kde je Mo?" zeptá se Liv pitomě.
"To je tvoje spolubydlící? Je... zajímavá."
Nevypraví ze sebe slovo. Jazyk jí natekl a zacpal celou pusu. Ruka jí vyletí k vlasům – náhle si uvědomí, že si je neumyla.
"No, teda...," pokračuje Paul. "Ahoj."
"Ahoj."
Natáhne k ní ruku. "Tady máš kabelku. Je to ta tvoje, ne?"
"Nemůžu uvěřit, žes ji našel!"
"Hledat věci mi jde. Je to moje práce."
"Ach. Jasně. Býval jsi policajt. Tak děkuju. Vážně."
"Byla v popelnici, kdyby tě to zajímalo. A ještě dvě další. Před univerzitní knihovnou. Našel je vrátný a všechny je odevzdal. Platební karty a telefon jsou bohužel pryč... ale dobrá zpráva je, že ty peníze tam pořád jsou."
"Cože?"
"Jo. Neuvěřitelné, co? Dvě stě liber. Kontroloval jsem to."
Rozlije se v ní úleva, jako teplá koupel. "Vážně? Nechali tam peníze? To nechápu!"
"Ani já ne. Napadá mě jenom, že nejspíš vypadly z peněženky, když ji otevřeli."
Vezme si od něj kabelku a začne se v ní přehrabovat. Na dně se válí dvě stě liber, spolu s kartáčem na vlasy, knihou, kterou ten den četla, a zatoulanou rtěnkou.
"V životě jsem nic podobného neslyšel. Ale pomůže to, ne? Aspoň máš o starost míň."
Usmívá se. Ne soucitně, jako na opilou chudinku, která po něm vyjela, ale tak, jako by ho něco opravdu potěšilo.
Uvědomí si, že mu úsměv opětuje. "To je prostě... ohromné!"
"Takže dostanu svoje čtyři libry nálezného?" Vytřeštěně na něj zamrká. "Mo mi o tom řekla. To byl vtip, vážně," zasměje se. "Ale..." Na okamžik sklopí oči k nohám. "Liv – nechtěla by sis se mnou někdy někam zajít?" Když Liv hned neodpoví, dodá: "Nemusí to být nic světoborného. Můžeme se prostě jenom neopít. A nejít do gay baru. Můžeme se i jenom tak procházet, držet v ruce klíče od domu a nenechat si ukrást kabelku."
"Tak jo," řekne pomalu a uvědomí si, že se zase usmívá. "To bych moc ráda."
Paul McCafferty si pohvizduje celou cestu hlučným rozhrkaným výtahem. Když dole vystoupí, vytáhne z kapsy stvrzenku z bankomatu, zmuchlá ji do kuličky a hodí do nejbližší popelnice." (str. 200-203)

 

Musím se přiznat, že po napínavém příběhu z první světové války mi u Livina současného protloukání se chmurnými dny chvíli trvalo, než jsem se začetla a příběh mě trochu víc zaujal, ale nakonec se to autorce opět povedlo a po pár kapitolách mě vcucla do děje. Navíc jak Liv postupně pátrá po historii svého obrazu, dozvídáte se víc i o dalším osudu Sophie. Moc se mi líbilo, že se autorka rozhodla podívat na restituce odcizených uměleckých děl z jiného úhlu pohledu a přiblížit pocity současných majitelů, kteří díla koupili v dobré víře a najednou jsou popotahováni pomalu jako ti nejhorší zločinci, jako by byli sami nacisty nebo tak. Dost mi tímhle netradičním a zároveň emocionálním přístupem připomněla Jodi Picoultovou, která se taky umí hezky nimrat ve složitostech lidských vztahů a nebojí se naplno ukázat, jakou roli v našem životě mnohdy hraje náhoda. Sice jsem Jojo ten rádoby happyend na konci tak úplně nevěřila a nemyslím, že by to někdy ve skutečnosti mohlo takhle dopadnout, ale neberu ji její uměleckou licenci :o). V každém případě je Dívka, již jsi tu zanechal moc povedená kniha, skvěle napsaná, správně nabitá emocemi a napínavým dějem, takže si bez problémů vysloužila stálé místo v mé knihovně a docela se těším na své dojmy, až se k ní znovu vrátím (jakože jak ji budu vnímat, když už budu vědět, co a jak bude dál :o)