Marina Fiorato: Dcera Sieny

22. 06 2019 | 18.11

Zatím poslední u nás vydaný historický román autorky Mariny Fiorato jsem si s sebou vzala na cestu do Prahy na školení Excelu v polovině května a musím říct, že mě příběh velice záhy pohltil. Hlavní hrdinkou je Pia Tolomei, dcera vůdce jedné ze sienských čtvrtí (tzv. contradas), která je pro svou krásu ceněnou trofejí na manželském trhu, také proto ji trochu překvapí, že se ji otec rozhodne v rozporu se všemi tradicemi provdat za syna vůdce z jiné čtvrti. Postupem času zjišťuje, že je nedobrovolně zapletena do spiknutí směřujícího k vládnímu převratu, navíc odchodem z otcovského domu ztrácí své dosavadní pohodlí a ochranu, protože v domě jejího budoucího manžela se k ní chovají spíš jako k zajatkyni než k budoucí člence rodiny. Pia se při tradičních sienských závodech Palio také zamiluje, ale samozřejmě do někoho jiného než do svého snoubence, přičemž její vyvolený Riccardo Bruni si navzdory svému nízkému postavení na společenském žebříčku řízením osudu získá pozornost jejího tchána a tím pádem také roli v plánovaném spiknutí.

"Pia z rodu Tolomei se cítila jako nejubožejší ze všech. Jako zasnoubené dívce už jí nepatřila ta úcta, kterou požívala coby volná kořist na manželském trhu, jako vyhlášená krasavice ze zámožné rodiny, o kterou se přetahovaly a smlouvaly všechny urozené rody Civetty. Teď byla pouhou přihlížející, jejímž úkolem bylo povzbuzovat svého snoubence a jásat nad jeho vítězstvím, nic víc. Ale Pia Tolomei neměla naprosto v úmyslu tuhle roli naplnit. Ovšem, šla se podívat, jak bude její snoubenec závodit v Paliu. Ale povzbuzovat ho nebude. Pia Tolomei se při dostizích bude modlit, aby si její nastávající zlomil vaz.

Protože dnes večer se měla za Vincenza Caprimulga provdat. Dnes byl poslední den, kdy na sobě může mít rudou a černou barvu Civetty. Její modřiny kolem vosího pasu ukrýval opasek stejné barvy a husté černé vlasy měla vyčesané a schované Dcera Sieny

pod kloboukem. Seděla tak, jako seděla už devatenáct let a třicet osm svátků Palio, na jedenácti lavicích vyhrazených jejich contrada, vedle svého otce. Pia si uvědomovala svou pozici, své vychování i svá bolavá žebra, a snažila se nerozbrečet se z představy, že příští Palio – Palio dell'Assunta v srpnu – bude sedět na druhé straně náměstí jako Vincenzova žena, v černé a zlaté barvě Orlů. V ptačím řádu postoupí jako kořist dravce na nejvyšší příčku.

Pia cítila rostoucí vzrušení jako vlnu horka nebo závan žhavého vzduchu, ale sama se z toho proudu cítila vyčleněná. Pia se narodila v Sieně a jen zřídka se dostala mimo město. Toskánsko byla přímořská země, ale dívka moře nikdy nespatřila. Devatenáct let prožila téměř jako poustevnice ve své contrada, v bezpečí městských hradeb. Dnes poprvé cítila, že sem nepatří. Vzhledem ke svému zasnoubení už nebyla Sova, ale ještě nepatřila k Orlům. Stala se z ní podivná, zbytečná, osamělá podskupina. Odchylka. V Sieně byl každý občan produktem své contrada. Jeho identita se odvozovala od čtvrti, v níž žil...

Pak se napřímila a pokusila se zaměstnat pohledem na dění na náměstí pod sebou. Viděla, jak koně a jezdci obcházejí závodní dráhu, ze zvyku hledala očima barvy Civetty, a její zrak ulpěl na osamělém jezdci. Vedl koně pomalu, s dokonalou sebejistotou, branou Bocca del Casato, a její portál ho lemoval tak, že vypadal jako malovaný anděl.

Pia toho muže neznala. Byl to ten nejkrásnější člověk, jakého v životě spatřila. Měl olivovou pleť jako všichni místní, plné rty sevřené do přísné a soustředěné linky, v níž se nicméně tajil příslib něhy. Dlouhé vlnité tmavé vlasy měl podle módy Palia svázané v týle stužkou v barvách rodu contrada Věž. Oči měl temné a jeho rysy se podobaly tvářím starověkých soch, vytesané s mramorovou dokonalostí. Jeho tělo mělo perfektní proporce, bylo svalnaté, s dlouhýma nohama a rukama, které uměly jemně ovládat koně. Ale nešlo jen o to – vyhlížel vznešeně. Piu napadlo, že kdyby se vznešenost neodvozovala podle rodu, ale podle fyziognomie, mladík by teď seděl na balkoně nad její hlavou místo nehezké vévodkyně.

Pia po celé dětství unikala před světem do knih. Navzdory Vincenzově včerejší krutosti ji stále ještě neopustila víra v pravou lásku – možná že teď v ni věřila víc než předtím. Ne snad, že by si cizince hned dosadila do rolí všech těch Tristanů, Lancelotů a Rolandů, o kterých tak ráda četla. Byla až příliš velká realistka, než aby si představovala, že se urození lidé berou z lásky a milují se po celý život.

Přesto si na chvíli dovolila zasnít se nad tím, jak by se cítila, kdyby byla místo s Vincenzem zasnoubená s tímhle neznámým mladíkem. Ale představovala si jen to, že by se právě on snažil z lásky zvítězit v dostizích jen pro ni, tak jak to dělali všichni ti protagonisté dvorské lásky ze staletých příběhů. V jejích fantaziích chyběly všechny ty reálné fyzické hrozby, které obnášelo manželství. Nikdy se se s ním nesetkala, nikdy by se jeden druhého nedotkli. Doteky, jak věděla, jsou nebezpečné...

Když jezdci pod vévodkyniným balkonem sesedli, aby panovnici projevili náležitou úctu, neznámý mladík stál vedle Vincenza. Jezdec se ve výstižné alegorii své contrada, Věže, tyčil nad soupeřem z Orlí čtvrti. Pia si všimla, že Vincenzo to nenese dobře. Fantini se seřadili pod lóží vévodkyně Violante a sledovali ji drzými pohledy, vyjadřujícími vzdor proti medicejským pánům, kteří jejich městu už deset let vládli. Od chvíle, kdy vévodkyně přišla do Sieny.

Všichni se dívali drze... až na jednoho.

Jedině ten neznámý mladík z contrada Věže smekl z hlavy třírohý klobouk a sklopil oči k zemi v respektu přinejmenším k vévodkyninu pohlaví, když už ne postavení. Piino srdce se trochu rozehřálo, ale vzápětí zase ochladlo, když se její pohled stočil ke snoubenci. Vincenzo zíral na vévodkyni s nezastíranou zlobou a klobouk nesmekl. Pie blesklo hlavou, jak moc ho nenávidí. Tahle maličkost, že nesmekne před dámou – ten očividný nedostatek dobrého vychování –, probudila její pohrdání ještě pronikavěji než jeho včerejší neslýchaná násilnost." (str. 16-20)

Dcera Sieny mi trochu připomínala jakéhosi křížence mezi autorčinou Mandlovou madonou, která je mojí oblíbenou, a Tajemstvím mistra Botticelliho (to kvůli těm šifrám :o), ale tuze povedeného, protože je velmi dobře napsaná, čtivá a má příjemně propracované postavy. Změnou vypravěče vás autorka nechává nahlédnout do nitra nejdůležitějších aktérů a vám coby čtenáři dává šanci pochopit jejich pohnutky i mnohdy tragické osudy a minulost, což mám ráda. Líčení bylo sice místy hodně syrové až brutální, ale tipuju, že prostředí středověké Itálie prostě takové bylo. Nicméně v knize se autorka hodně věnovala koním (protože Palio, žejo :o), byla tam historie a trocha toho propojení mezi evropskými dvory a především překrásná Siena, kterou jsem kdysi dávno v rámci jedné poznávačky navštívila a z celého Toskánska se mi líbila nejvíc, dokonce ještě víc než tolik vychvalovaná Florencie. Přišlo mi, že Siena má jakési zvláštní kouzlo v oněch červených cihlách vyhřátých sluncem i v nedokončené mramorové katedrále svítící bílou, zelenou a růžovou :o). Zkrátka a dobře, k Dceři Sieny se v budoucnu určitě ráda vrátím a prožiju její napínavý příběh ještě jednou, protože napínavá opravdu byla a hrdinům jsem pevně držela palce, aby plánované spiknutí nějak překazili.

"Obrátil se k Pie. "Víte, kde se mají sejít? Tušíte, kde by mohl být kostel, který má něco společného s Artušem?"

Pia s novou sebedůvěrou sklouzla z koně. "Četla jsem Morte d'Arthur, tu knihu, o které mluvila vévodkyně. Měli jsme její výtisk v otcově knihovně. Píše se v ní o spoustě kostelů a chrámů, svatyň a kaplí a pousteven..., ale když ji nemám při ruce..." Zavrtěla hlavou. "Ani Faustino, ani Nello mi nic neříkají. O té první schůzce jsem se dozvěděla náhodou v kuchyni. Jinak je v paláci Aquily všechno tajemstvím. Když vejdu do místnosti, zmlknou."

Signor Bruni hodil do údolí další kamínek. "Tak se snažte vyslechnout, co půjde. Třeba jim něco uklouzne."

Pia se zadívala na bělouše, který stál klidně, se vztyčenou hlavou. "Leocorno. Jednorožec. To jméno sedí." Nádherný tvor lemovaný tím pohádkovým výjevem. "Co je s ním? Proč vám nedovolí, abyste se na něj posadil?"

"To nevím. Doufal jsem, že byste na to mohla přijít vy. Já vím jen to, že Faustino mi ho dal, abych nevyhrál Palio. Na tomhle koni to prostě nejde."

Pia přešla k Leocornovi a pohladila ho po bílých nozdrách. "Já vím jen to, že koně přivezl Boli, ten handlíř z Arezza, jenže to už víte taky. Přivedl ho spolu s tím vraníkem pro Nella. Je přátelský," pronesla překvapeně, když ji kůň šťouchl pysky do dlaně. Vzpomněla si na legendy, podle kterých jednorožce zkrotí jedině panna. A ona je panna. Bitá a týraná a málem znásilněná, ale pořád ještě nedotčená. Leocorno jako by to věděl.

"Je přátelský, dokud si na něj někdo nezkusí nasednout," přikývl signor Bruni.

Pia přejela dlaní po jizvě mezi Leocornovýma ušima. "Chudáček. Byl raněný. Bojové jizvy."

Signor Bruni vyskočil a obešel Piu, aby se dostal ke koni. Dívku napadlo, jestli ho zase něčím nerozčílila, ale on ji ignoroval.

"Bojové jizvy," opakoval tiše. "Bojové jizvy."

Pak se ozval, příkře a hlasitěji: "Stůjte tak, aby na vás viděl, a mluvte na něj."

Pia se otočila k signoru Brunimu, ale ten už tiše obcházel Leocorna. "Co je?"

"Bojové jizvy. Máte pravdu. Byl v bitvě."

"Kde?"

"To netuším. Pořád se někde bojuje. I já v jedné byl." Tón jeho hlasu Pie napověděl, že i signor Bruni má tajemství, o nichž zatím nechce mluvit. "Povídejte si s ním."

Postavil se za hřebcovo levé ucho a tiše luskl prsty, zatímco Pia dál mluvila o ničem a o všem.

Nic. Leocorno ani neškubl boltcem.

"Posuňte se k jeho boku," vyzval ji tiše Riccardo, "a mluvte tam, kde vás může vidět."

Pia poslechla a dívala se, jak se signor Bruni shýbá pro suchou větvičku. Tu pak prudce zlomil u hřebcova ucha. Byla to taková rána, že se její ozvěna ještě dlouho nesla mezi pahorky. Leocorno vyrazil kupředu, rozmetával kopyty drny suché trávy a vířil oblaka prachu i kamínky kolem letících nohou.

Pia tiše hvízdla mezi zuby, což jí vždycky zakazovali. "Je rychlý."

Podívala se na svého učitele jízdy. Sledoval koně s přimhouřenýma očima. Přikývl, jako by i jeho překvapila neobyčejná rychlost hřebce.

"Vrátí se?" zeptala se Pia.

Signor Bruni pokrčil rameny. "To nevím."

Během několika chvil se z Leocorna stala bílá tečka, ale vzápětí se znovu zjevil v oblaku prachu a přiklusal zpátky, nádherné město zahalené mlhou měl za zády jako kulisu svého vystoupení. Dneska opravdu dostál svému jménu, pomyslela si Pia: jednorožec v zemi legend. Přešel z klusu do chůze a pak se zastavil, aby na Riccarda káravě zafrkal.

Signor Bruni vzal koňskou hlavu do dlaní a políbil ho vroucně na bílý nos. "Bůh ti žehnej, můj milý, milý Leocorno. Já nevěděl, že jsi hluchý. Copak to bylo? Kanon?" Otočil se k Pie. "Jeden voják z našeho oddílu přišel o sluch podobně. Rána z děla ho vymrštila na strom. Pak už neslyšel ani slovo, pokud jsme na něj nehulákali. Neboj se, caro mio," dodal k Leocornovi. "Teď už to nějak vymyslíme." (str. 171-173)