Marseille a Saint Tropez

Ve čtvrtek 22. července nás po výborné snídani (croissanty nejsou vůbec k zahození :o) čekala Marseille, druhé největší a zároveň nejstarší město Francie (založené kolem roku 600 před Kristem řeckými námořníky z Focy pod názvem Massalia). Marseille se díky své poloze na křižovatce námořních cest neustále rozrůstala a ve středověku musela soupeřit o místo ve světě obchodu s italským Janovem. V současné době se stává oblíbenou destinací emigrantů především ze severní Afriky, díky čemuž si vysloužila pověst nebezpečného města s vysokou kriminalitou (i my jsme byli delegátkou upozorněni, abychom si hlídali obsah kapes). Jako první jsme zavítali do Baziliky panny Marie Strážné (Notre Dame de la Garde) postavené v románsko-byzantském slohu v 19. století na místě původního kostelíku ze 13. století, která se korunovaná velkou pozlacenou sochou Madony tyčí vysoko nad městem a odkud je samozřejmě krásný výhled (mimo jiné i na Frioulské ostrovy v čele s If, kde se nachází stejnojmenná pevnost z 16. století údajně věznící Dumasova hraběte Monte Christo). Vstup do baziliky hlídá miniaturní padací most a uvnitř jsou na mramorových deskách prosby nebo naopak poděkování námořníků za šťastný návrat.

V Marseille byste si neměli nechat ujít ani Starý přístav (Vieux Port), který se rozkládá v malé zátoce na místě původního řeckého přístavu a slouží jako přístaviště jachet, rybářských a linkových lodí k přepravě turistů na ostrov If. Vstup do přístavu z moře střeží z každé strany jedna pevnost – svatého Jana (St. Jean) a svatého Mikuláše (St. Nicolas), patrona námořníků. Mezi pevnostmi byl kdysi pro případy napadení natažen obří řetěz, ten si však ve 14. století odvezl španělský král Aragon jako vítěznou trofej.

Marseille je překvapivě malebné velkoměsto, které má z mého pohledu jedinou vadu – najít zde toaletu je téměř nadlidský úkol. Nebýt toho, že jsme narazili na turistické informační centrum, kde jsme se zeptali, dopadlo by to asi špatně. Mladý sympatický a především anglicky hovořící Francouz nás poslal do nedalekého nákupního centra Bourse, nacházejícího se v ulici za Augustiniánským kostelem, jehož průčelí je ve Starém přístavu dobře identifikovatelné. Stálo nás to sice ještě trochu bloudění v obludně rozlehlé Galerie Lafayette, než jsme k nim našli cestu, ale klimatizované prostory nákupního centra obohacené o stánky s občerstvením, kde měli výborné obložené bagety alias sandwiche, byly příjemným místem ke strávení našeho zbývajícího času v Marseille. Navíc při východu obchodního centra jsme objevili pozůstatky antického přístavu upravené do podoby parku (Jardin des Vestiges).

Po odjezdu z Marseille na nás čekalo proslulé Saint Tropez, které se ale bohužel proměnilo v nefalšované zklamání. Četnická stanice z komedií o Cruchotovi sice stála na svém místě, ale ve skutečnosti jde pouze o jakousi kulisu, budova totiž nikdy nesloužila jako skutečná četnická stanice, a kromě ní Saint Tropez nabízí už jen jedinou hlavní ulici k přístavu zaplavenému luxusními jachtami a davy turistů dychtících po setkání s některou z celebrit, které si tohle malé městečko na Azurovém pobřeží oblíbily poté, co si tu koupila dům Brigitte Bardot. Kdybychom měli víc času, nechali bychom se zlákat k hodinové okružní plavbě podél pobřeží Saint Tropez jednou z jachet za 9 euro na osobu. Takhle nám nezbylo nic jiného než se bezcílně potulovat přeplněným nábřežím prosáklým snobismem a okukovat výlohy s předraženým zbožím. Navíc se mi potvrdila moje teorie o jisté fyziognomické zvláštnosti Francouzů, a sice že nemají močový měchýř, nebo to alespoň předpokládají u turistů, protože v celém Saint Tropez nenajdete jediný veřejný záchod! A jako by to nestačilo, trvala nám zpáteční cesta autobusem do hotelu vzhledem k nekonečným kolonám (do Saint Tropez i z něho vede jediná cesta) neskutečně dlouho. S večeří a nutnou hygienou po celodenním běhání památkami jsme se dostali do postele kolem půlnoci, přičemž jsme druhý den museli vstávat už v půl šesté :o(