Na Kleť po babské
17. 02 2020 | 17.29
Vyšlápnout na Kleť tzv. po babské (neboli ne pod lanovkou, kudy sice chodí drtivá většina lidí, ale mně se ta trasa nelíbí, protože je za a) moc do kopce a za b) taková hodně kamenitá, zvlášť u vršku, a tudíž se po ní musí jít pěkně blbě, nemluvě o tom, že se tudy oficiálně vlastně chodit nesmí, protože je to pod lanovkou) už jsem se chystala hrozně dlouho (proto jsem si to taky dala jako jeden z cílů Projektu tisíce a jednoho dne :o), párkrát už jsem k tomu málem překecala i kamarádky (v domnění, že už tam někdy touhle trasou šly a bylo by to tudíž jednodušší, ale čertví, jestli to nebyl jen můj předpoklad, že všichni kromě mě tuhle trasu znají :o), ale nakonec z toho vždycky nějak sešlo, až jsem se vloni hecla a v rámci impulzivní narozeninové dovolené, kdy jsem prostě potřebovala vypnout (protože rekonstrukce a stěhování žejo) a podle předpovědi mělo být krásně slunečno, jsem si vzala den volna a ve středu 28. srpna 2019 vyrazila sama. Jinak v rámci příprav mě docela překvapilo, že vlastně žádná "babská" trasa neexistuje (naivně jsem si myslela, že je to zkrátka nějaká turistická stezka), a abyste vystoupali na Kleť po vrstevnicích, prostřídáte těch turistických tras a značek několik (nebo alespoň tak jsem to měla já, když jsem se snažila podle mapy najít nejkratší cestu vlnící se po úbočí kopce), což bylo trošku náročnější na orientaci, ale nakonec jsem to nějak a jen s pár blouděními a váháními zvládla :o). Částečně i proto jsem si sem chtěla za každou cenu zaznamenat co a jak (nebo aspoň to, co jsem od loňska nezapomněla :o), abych příště mohla machrovat a hrát si na průvodce :o)
Jako první věc mě překvapilo, že z Budějovic do Holubova už nejezdí vlak Českých drah, nýbrž soukromého dopravce GW Train (dala bych ruku do ohně za to, že ještě když jsme tam jely s kamarádkou posledně, tedy někdy v roce 2016, byly to normálně ČD), ale lístek se dal na nádraží naštěstí normálně koupit (jen u jiného okénka; zpáteční za 55 Kč) a měli moc milou slečnu průvodčí, takže to nakonec bylo v pohodě. Z Holubova jsem pak vyrazila klasicky po silnici, a protože bylo už od brzkého rána krásně slunečno a teplo (bez ohledu na ranní hodinu a nadmořskou výšku), hodně záhy jsem sundávala džínovou košili, kterou jsem měla pro jistotu přehozenou přes tílko :o). Zhruba hodinová cesta mi tentokrát přišla, že ubíhala nějak rychleji, jak už jsem po trase poznávala některá místa, prostě jsem šla, šla a najednou jsem byla na parkovišti pod lanovkou (tedy ne že bych se v průběhu nezadýchala a nezapotila :o).
No a odtud jsem pak vyrazila cyklostezkou č. 1135, která je zároveň zelenou turistickou trasou (tzv. Javorová cesta), a v zákrutě dál od civilizace jsem si dokonce zvládla odskočit v přírodě :o). Na prvním rozcestí jsem pak z cyklostezky odbočila doprava po vrstevnici a pokračovala dál po zelené, která v jednom místě křižovala i lanovku. Tady jsem potkala i jedny z mála lidí (které jsem samozřejmě ze slušnosti pozdravila), protože na "babské" nebylo ani živáčka :o). Každopádně i tahle "hlavní" lesní cesta potvrzovala, že vloni byla spousta hub, protože aniž by se člověk musel nějak moc rozhlížet nebo je vyloženě hledat, téměř na každém kroku na mě z jedné či druhé strany vykoukl nějaký ten klobouk. Jako neznalec jsem je však nechávala na jejich místě a maximálně jsem si je vyfotila, protože mi přišlo zajímavé to množství tvarů a barev :o)
Úplně slyším, jak si nad některými fotkami říkáte: "Ale vždyť tahle je jedlá! Tu jsi mohla klidně vzít, Rebi" :o)
Na cestě jsem bohužel narazila i na mrtvého krtečka :o(
Hned na dalším rozcestí "U Sloupu" nastalo moje první váhání, neb ukazateli pobitý strom opravdu ze všech stran a směrů mě spíš zmátl, než aby mi pomohl, ale nakonec jsem se spolehla na svoji tištěnou mapu (přestože na ní žádné rozcestí s tímhle názvem nebylo) a vydala se zlatou střední cestou dál – doprava dolů a nahoru doleva totiž podle všeho vedla další cyklostezka, jak jsem zjistila, když jsem se tam došla kousek podívat (aneb lehké bloudění – přece jen jsem U Sloupu strávila nějakou tu chvíli pocházením a bloumáním), takže jsem pokračovala po pískem vysypané pěšině (podle mapy Moučkova cesta, aneb stále po zelené značce :o). Za chůze jsem si zchroupla suchary na posilněnou a v méně zalesněných místech jsem se mohla kochat krásnými výhledy do krajiny.
Vlevo zmiňovaná křižovatka "U Sloupu"
Přišlo další rozcestí "Nad Horní Moučkou", tentokrát naštěstí méně matoucí, tudíž jsem jen pro jistotu mrkla do mapy a bez většího hloubání pokračovala jakože doleva nahoru po žluté turistické trase. Opět jsem potkávala nepřeberné množství hub (některé jsem tipovala na bedly, ale nebyla jsem si jistá), včetně krásně červených a puntíkatých mochomůrek, které jsem jako jedny z mála jednoznačně určila :o)
Další rozcestí, další houby :o)
To vpravo jsem tipovala na bedlu...
Na dalším rozcestí "U Tunelu" jsem opět lehce zaváhala, protože rozcestník byl o kus dál než samotná křižovatka, a tak jsem se asi dvakrát vracela od rozcestníku zase zpátky, ale nakonec jsem opět s pomocí tištěné mapky ze Seznamu vybrala první ostrou odbočku doleva, protože ta druhá mi přišla, že by to brala moc zeširoka a zbytečně bych celý kopec obcházela, což mi po pár metrech potvrdila i cedule s nápisem "Lanovka", neb jsem věděla, že tady někde nastane druhé křížení pod lanovkou, a tudíž jsem pokračovala dál po modré značce neboli Beraní cestě. Potkala jsem tam také trochu podivného týpka, co vypadal jako dřevorubec a tak nějak podezřele se tam potloukal (doteď doufám, že třeba jen hledal houby), takže jsem přišlápla do kroku, abych odtamtud co nejdřív zmizela. Nicméně za lanovkou, kde se cesta opět změnila na Moučkovu, jsem narazila na svůj první houbařský úlovek, neb skupinku hříbků ve svahu u kořenů velkého stromu poznal i takový amatér jako já, a protože byly opravdu jak malované a krásně veliké, neodolala jsem a jala jsem se je z jejich místa uloupnout :o). V tomhle momentě jsem zjistila, že se mi vyplatilo, že se celou dobu táhnu s košilí, kterou jsem vlastně ani nijak nevyužila, neb jsem z ní bleskově zhotovila provizorní raneček, kam jsem hříbky uložila, a s úsměvem od ucha k uchu, jak se mi podařilo houbařit, aniž bych se o to nějak snažila, jsem vyrazila dál :o).
A těmhle krasavcům už jsem neodolala (mimochodem ten papír vpravo je A4 :o)
Po pár metrech jsem k trojici hřibů přihodila ještě dva menší kamarády a na dalším rozcestí jsem odbočila pro změnu na žlutou turistickou trasu zvanou Soukromá cesta (alespoň si to myslím, protože tady už moje fotodokumentace zvolna pokulhává :o), kde jsem našla ještě "modráka", aneb takovou tu houbu se žlutým spodkem klobouku, který zmodrá, když ho zmáčknete prstem (jediná další jedlá houba, kterou jakž takž poznám :o). Minula jsem cestu Knížete Jana, která ani nevypadala jako rozcestí, takže čertví, kde ta "cesta" vlastně byla, a pak už jsem nejdřív zvolna kráčela kamenitou stezkou lesem, načež jsem po ní postupně supěla, jak se začal terén zvedat :o), až jsem došla ke kupoli hvězdárny pár metrů po samotným vrcholem Kleti. Zjistila jsem, že prohlídky hvězdárny jsou v půl zhruba každou hodinu (ano, když už jsem byla na Kleti v období letních prázdnin, chtěla jsem se na hvězdárnu podívat, protože jinak je v průběhu roku zavřená), takže jsem si vyšlápla k Tereziině chatě, kde jsem si v restauraci koupila půllitrovou malinovku na osvěžení, a pak jsem se vrátila k hvězdárně na prohlídku.
Vstupné bylo 50 Kč a sešla se nás tam sympatická skupinka celkem šesti účastníků, což bylo fajn :o). Dozvěděli jsme se o zdejším výzkumu planetek a komet, ve kterém prý patří Observatoř Kleť mezi světovou špičku (především pokud jde o sledování blízkozemních planetek, kterých už zde byla objevena pěkná řada). Náš průvodce nám taky ukázal velký zrcadlový dalekohled o průměru 57 metrů a největší čočkový dalekohled u nás o průměru 30 cm, kterým jsme chvíli sledovali i Slunce. Ukázal nám, že dalekohled má zabudované hodiny, které s ním pomalinku otáčí, aby se vyrovnalo otáčení Země, což bylo hezky vidět, když je na chvilku vypnul (sluneční kotouč nám hned začal utíkat z "obrazovky" :o), což bylo moc hezké, protože jinak si člověk tenhle pohyb vůbec neuvědomuje :o).
V přední observatoři probíhá seriózní pozorování a zkoumání a turisti se vodí do té zadní :o)
Až teď mi došlo, že jsem si vlastně nevyfotila dalekohled :o(
Jinak je prý kleťská observatoř se svou nadmořskou výškou 1 070 metrů i nejvýše položenou hvězdárnou u nás. V kupoli hvězdárny je také k vidění výstava fotografií a obrázků k pozorováním, které nám náš mladý nadšený průvodce poctivě všechny okomentoval, přičemž nechyběly ani obrázky k Apollu 11, jehož lidská posádka v červenci 1969 poprvé stanula na Měsíci a které mělo vloni padesátileté výročí :o). Jediné, co mě štvalo, že i tady řadí Pluto s měsícem Charonem mezi objekty/asteriody na pásu Neptuna, což je něco, s čím se já osobně odmítám smířit, protože za nás měla Sluneční soustava devět planet (Pluto bylo poslední), a na tom si trvám :o)
Po prohlídce hvězdárny jsem si ještě vyšlápla nahoru na rozhlednu, když už jsem tam byla, a protože mi kvůli kochání a houbaření a vůbec trval celý výlet déle, než jsem si původně myslela, rozhodla jsem se, abych stihla nějaký rozumný vlak zpátky, že se svezu dolů z Kleti lanovkou za 80 Kč (krom jiného taky proto, že jsem byla po tom zhruba šestihodinovém pochodu celkem unavená a ještě jsem si potřebovala šetřit síly na zhruba hodinovou procházku od lanovky do Holubova, která mě čekala). V každém případě můžu říct, že jsem si celý den navzdory fyzické únavě náramně užila a z nasbíraných hub jsem měla radost jako malá holka :o)
Nejdřív výhled na lanovku z rozhledny a pak cesta lanovkou dolů :o)
