Anne Jacobsová: série Panský dům

20. 05 2020 | 20.22
Do téhle historické ságy jsem se vloni na podzim pustila, protože na mě už dlouho odevšad vykukovala (byl to tak trochu fenomén) a podařilo se mi ji najít coby e-knihy zdarma, takže jsem si Panským domem mohla zpestřovat cesty z práce a do práce v MHD :o). Ze začátku mi sice připadal trochu matoucí onen velký počet různých postav, z jejichž pohledu je děj vyprávěn, a chvíli mi kvůli tomu trvalo, než jsem se zorientovala a začetla, ale pak mě to chytlo a minimálně ten první díl jsem četla opravdu s nadšením. Kniha mi svým laděním hodně připomínala seriál Panství Downton, který jsem v té době měla ještě v živé paměti – panský dům továrnické rodiny Melzerových je totiž v německém městečku Augsburg taktéž špičkou tamní společnosti a zdejší služebnictvo má úplně stejně pevně danou hierarchii a své povinnosti a privilegia. Hlavní hrdinkou knihy je Marie, která ve vile nastoupí jako pomocná síla v kuchyni a už od začátku je tak trochu rebel, čímž mi byla sympatická – je to velmi inteligentní a hrdá, i když poněkud uzavřená dívka, která si od ostatních sloužících v domácnosti drží odstup, navíc s talentem pro oděvnictví a módu, takže se poměrně brzy vypracuje z "ficky v kuchyni" na komornou továrnických dcer, což ne všichni dobře nesou. Autorka ale zvládá v knize sledovat životní osudy i dalších postav, jako jsou právě ony zmíněné továrnické dcery Kitty a Lisa, které jsou jako oheň a voda a vzájemně se poměrně dost nesnáší a kují nejrůznější pikle a naschvály, protože se z nich stanou i sokyně v lásce (mladší éterická a umělecky založená Kitty totiž vyfoukne snoubence své hřmotnější starší sestře), nebo jejich bratr a budoucí dědic továrnického impéria Paul Melzer, který jak jinak než zatouží po půvabné komorné Marii :o). V průběhu děje se také dozvídáme víc i o samotném továrníkovi Melzerovi starším a jeho šlechtické manželce Alici a líbilo se mi, že autorka přimíchala do děje i nějaké to temné rodinné tajemství, protože byť to pak ve výsledku působilo trochu jako červená knihovna, nemohla jsem si pomoct a Marii jsem prostě fandila, takže jsem byla za zvrat na konci knihy ráda :o)

 

"Co se dnes v noci odehrálo v Katharinině pokoji, je něco neslýchaného. Měly byste se před personálem stydět, že po vás musí uklízet to bojiště."
"Ano, mamá."
"Jestli se to ještě jednou... jestli se jen jedinkrát podobný výstup zopakuje, budu muset uvažovat o tom, že vás od sebe oddělím. Pár měsíců na statku u prarodičů v Pomořanech by ti jenom prospělo, Elisabeth."
V hlase milostivé slečny se zračilo čiré zděšení. Panský dům 1V Pomořanech musí být smrtelná nuda, lišky tam dávají dobrou noc.
"Cože? Teď, když začíná plesová sezona? To mi přece neuděláš, mamá..."
"Neudělám, dokud spolu budete obě přátelsky vycházet."
"A proč zrovna já? Proč nepošlete do Pomořan Katharinu?"
Ouvej – určitě uhodila na špatnou strunu. Teď se milostivá rozzuřila definitivně. A vždycky to schytala Elisabeth.
"Protože Katharina je tento rok debutantkou, zatímco ty chodíš na plesy už dva roky. A už nechci slyšet ani slovo, Liso."
Auguste usoudila, že nastala ta správná chvíle, aby potichu zaklepala na dveře a ohlásila pana poručíka. Milostivá se podívala na pokojskou mírně iritována, kdežto ve tváři mladé slečny se zračilo rozčilení.
"Poručík von Hagemann?" opáčila milostivá úplně jiným tónem a po tváři se jí rozlil úsměv. "Že nechám prosit."
Auguste zavřela dveře a běžela ke schodům. Ještě za sebou uslyšela, jak milostivá spokojeně říká: "To je ale milé překvapení. Tys mi, Liso, určitě něco zatajila."
"Mamá, to je... není to tak, jak si..."
Co paní Melzerová dceři odpověděla, už Auguste neslyšela. Poručík dole v hale přecházel mezi pokojovou zelení jako tygr v kleci.
"Paní Melzerová dává prosit."
Poručík to bral nahoru po dvou schodech. Auguste před dveřmi do salonu udělala ještě jedno pukrle a usmála se na něho, jak nejkrásněji uměla. Ale poručík si jí nevšímal. Přesto mu popřála štěstí.
Alicia přešla naproti do jídelny a nechala mladého muže pár minut čekat. Jednak aby trochu zvýšila napětí, jednak aby si nemyslel, když se tu objevil tak náhle a neohlášen, že milostivá paní nemá nic na práci. Von Hagemann se posadil na hranu křesla, a jakmile se paní Melzerová objevila ve dveřích, okamžitě vyskočil. Alicia zkoumala rysy v jeho obličeji, mohla však pouze konstatovat, že poručík je bledý a nevyspalý.
"Odpusťte mi prosím to přepadení, milostivá paní..."
Odvážil se naznačit políbení ruky a ucítil, jak má paní Melzerová studené prsty.
"Jsem vskutku překvapena, pane poručíku. Ale vaše návštěva mi přišla vhod, neboť i já vám potřebuji položit pár otázek. Tak se prosím posaďte. Dáte si čaj? Nebo kávu?"
Von Hagemann odmítl obojí a k překvapení paní začal přecházet po místnosti, přičemž ztěžka dýchal a krčil paže. Nakonec se před ní zastavil a podíval se na ni s tak prosebným výrazem, až ji to samotnou dojalo.
"Odpusťte mi, milostivá paní. Musím se vám jevit jako naprostý šílenec. A přiznávám, že od včerejšího večera ani já sám sebe nepoznávám."
"Proboha, uklidněte se."
"Pomozte mi. Snažně vás prosím. Jestli mi nepomůžete, pak vážně nevím, co udělám..."
Alicia takovéhle útoky na rodinu zažívala v mládí. Hlavně její lehkomyslní bratři inscenovali podobné výstupy, zvlášť když potřebovali peníze. Proto v ní teď vítězil rozum nad jakýmkoli dojetím a energicky mladého muže nabádala, aby se vzchopil. V opačném případě by ho musela s politováním požádat, aby opustil její dům.
Odkázání do patřičných mezi zapůsobilo okamžitě. Poručík se vzpamatoval, zhluboka se nadechl a promluvil tichým, leč pevným hlasem.
"Včera večer jsem byl tak smělý, že jsem následoval vaši dceru do tohoto pokoje. Byli jsme spolu sami jen pár minut a přísahám vám, že jsem této situace nezneužil ani ji nepřivodil z nekalých důvodů. Zcela naopak..."
"Jsem pobouřena, pane poručíku. Zneužil jste důvěry mé a mého muže a pošlapal naši pohostinnost!"
"Milostivá paní," přerušil ji celý rozjitřený, "učinil jsem vaší dceři nabídku. A nevěřím, že by spojení našich rodin mohlo být proti vašim zájmům. Ale samozřejmě jsem svůj úmysl oženit se s ní chtěl napřed sdělit své vyvolené mezi čtyřma očima. Abych slyšel od ní, zda se chce stát mou..."
Alicia se na vzrušeného mladého muže podívala s podezřením.
O tomhle všem jí Elisabeth neřekla ani slovo.
"No a? Jak zněla odpověď mé dcery?" Poručík povzdechl a udělal bezmocné gesto.
"To je právě to, milostivá paní. Nedala mi vůbec žádnou odpověď. Ani slovo, ani přikývnutí, nic. A pak už nás zase rozdělili."
"Zajisté," potvrdila Alicia. "Mám za to, že se dostavila má hospodyně."
"Nikoli, byla to vaše dcera Elisabeth!" doznal zkroušeně. "Nesmírně trapná situace, jak si jistě umíte představit."
Alicia se podívala na mladého muže s kamenným výrazem. Co to vykládá za nesmysly? Není nakonec opilý?
"Elisabeth? Já vám nerozumím, pane poručíku. Neřekl jste mi právě, že jste mé dceři Elisabeth učinil nabídku k sňatku?"
Von Hagemann zavrtěl hlavou a zoufale rozhodil rukama.
"Ale ne, milostivá paní. Hovořil jsem o vaší mladší dceři, Katharině."
Teď se paní továrníkové konečně v hlavě rozsvítilo. Hádka děvčat včera v noci. Elisabethina nenávist k sestře a její podivná reakce před chvílí. Bože na nebi – to je kruté. Ale ještě hůř Alicia prožívala to, že se jí Elisabeth nesvěřila.
"Milostivá paní, pomozte mi prosím," naléhal poručík, jenž ve svém rozrušení vůbec nevnímal citové rozpoložení svého protějšku.
"Promluvte s Katharinou. Jsem připraven přijmout ortel, ať už bude jakýkoli. Ale tu nejistotu už déle nevydržím. Za několik dní se musím vrátit k pluku..." (Panský dům; str. 65-67)

 

Do pokračování s názvem Panský dům a jeho dcery jsem se pustila jednoduše proto, že mi po dočtení prvního dílu chyběla společnost vlastně všech zúčastněných postav :o). Druhý díl má ale s ohledem na propukající první světovou válku o poznání smutnější děj a přiznám se, že kniha mě bavila o trochu méně i proto, že se víc věnovala ostatním postavám, zejména osudům sluhy Humberta, který se s válečnými útrapami přímo v poli vypořádává obzvláště těžko, nebo Lisy Melzerové, která zažívá mimomanželské vzplanutí. Nicméně kniha byla pořád čtivě napsaná a svého času nad jejími stránkami rozhodně nelituju. A opět jsem se neubránila přirovnání k Panství Downton, protože i v továrnické vile vznikne lazaret.

 

"Půda. Nemohla být moc vysoká, ale prostředkem se dalo v předklonu projít. Vítr sem pronikal škvírami mezi zdí a krovem, byla tady dost tma, ale zdálo se to tu suché. Co tu asi skladují? Obilí? Možná taky zavařené ovoce, sádlo, sušený hrách, švestková povidla? Rozhodl se, že poleze dál a trochu se tam porozhlédne. Ne aby něco ukradl, prostě jen tak. Musel lézt po čtyřech a potom za sebou dvířka honem zavřel, aby si ho nevšimli. Proč to dělám? přemítal, zatímco si jeho oči přivykaly na tmu. Stály tam pytle, zřejmě s neumletým obilím, možná to byl jenom oves nebo ječmen. Uprostřed nízkého prostoru stála podivná dřevěná konstrukce a na ní vlálo několik větších i menších hadrů. Když k tomu opatrně přilezl, došlo mu, že je to vyprané prádlo, které sem dali sušit. Prostěradla a košile, dlouhé bílé dámské spodní kalhotky s krajkou, jaké se nosily v minulém století. Dva obrovské korzety, ze kterých vytáhli šňůrky, několik krátkých spodních košil a černá sukně z pevné vlněné látky, na lemu už trochu roztřepená...
Humbert několikrát oblezl sušák na prádlo a všechno si pořádně prohlédl. Když vítr provanul půdou a nadzvedl cíp prostěradla, pokaždé pocítil zimu. Jako veliká křídla, pomyslel si. Křídla, s nimiž se může vznést do vzduchu a nechat se unášet větrem...
Stáhl ze sušáku vlněnou sukni, prohlédl si pasový límec a zjistil, že bude potřebovat pásek. Venku šuměl déšť, dopadal na střechu a v hustých provazcích stékal na dvůr, kde narůstaly kaluže. Humbert si svlékl kabátec uniformy, kalhoty i spodní prádlo. Bílá lněná košilka studila a byla ještě vlhká. Panský dům 2Celý se otřásl, když ji ucítil na těle. Jako další stáhl dlouhé spodní kalhotky a svinul je kolem pasu. Přes to si dal dvě dlouhé lněné spodničky a navrch černou vlněnou sukni, kterou si převázal šňůrkami z korzetu. Ty se tam také sušily. Vršek žádný nenašel, zato široký vlněný šál, který si dal přes ramena, a nasadil si tmavomodrý čepec zdobený rozmačkanými volány, který se musel pod bradou zavazovat. Vlněné ponožky mu byly malé a taky si musel nechat svoje vlastní boty, nemohl jít v dřevákách jako venkovské děti.
Sroloval uniformu a strčil ji za pytle se zrním. Potom lezl po žebříku dolů a bylo pro něho dost těžké nešlápnout si přitom na sukni a ještě si přidržovat přehoz přes ramena.
Přelezl zahradní zídku a došel na venkovskou silnici. Napravo vedla do další vesnice a odtud dál do Antverp. Vlevo odbočovala úzká pěšina mezi louky, vedla podél potoka a ztrácela se v borovém lesíku. Odhadoval, že odtud půjde dobré tři hodiny k panskému sídlu, kolem kterého včera jeli na koních. Byla to bláznivá myšlenka, že ho tam přijmou. Mnohem pravděpodobnější bylo, že ho vydají německým okupantům. Ale co ještě mohl ztratit?" (Panský dům a jeho dcery; str. 74-75)
"Au!"
Pořádný kopanec do holeně probral Humberta z blahé temnoty hlubokého spánku. Zasténal bolestí a přitáhl si nohu k sobě, oběma rukama stiskl lýtko a zamžoural do světla. Kdosi rozrazil dveře přístěnku. Dovnitř proniklo šikmé ranní slunce a ostře nasvítilo všechen ten nepořádek plný různého nářadí a bohužel také místo, kam se Humbert schoulil ke krátkému nočnímu odpočinku.
"Meisje... vagebond..."
Nerozuměl, co ten muž brebentil. Proti ostrému rannímu slunci viděl jenom obrysy jeho postavy. Měl na sobě široký krátký plášť, čepici, trochu shrbený na křivých nohou. Byl to starý muž, možná zahradník. Nebo čeledín zaměstnaný na práci v parku...
Humbert se posadil a uvědomil si, že má ženskou sukni a na hlavě čepec. Stařec ho asi považoval za holku. Možná za tulačku. Neříkal něco o vagabundech?
"Ne... ne," odpověděl a urovnával si vlněnou sukni, která se mu vyhrnula vysoko nad dámské prádlo obtočené kolem pasu. "Ne vagabund. Pracovat. Hledám práci."
Stařec mu vůbec nerozuměl – taky není divu, nejspíš neuměl německy.
Byl to Belgičan, mluvil tedy pravděpodobně francouzsky jako sedlák, u kterého byl nakvartýrován se svými kamarády. Nebo snad ne?
"Français?" zeptal se Humbert opatrně. "Parler... travailler..."
Víc ho nenapadlo, uměl jenom pár slov a většinou se je naučil za války. Muž v krátkém vlněném plášti k němu popošel dva kroky a sehnul se, aby si ho lépe prohlédl. Humbert honem popolezl dozadu, aby se mu vymanil z dosahu, ale narazil do nářadí opřeného o zeď. Na zem spadla s velkým třeskem jedna lopata, za ní druhá a shodila kosu, která visela na háku. Humbert se duchapřítomně vrhl na stranu, stařec uskočil dozadu a zakopl o hromadu naskládaných košů, ale nebezpečnému ostří kosy se rovněž vyhnul.
Teď jsem tomu dal na frak, říkal si Humbert. Honem pryč, nebo mě ten chlap zmlátí.
Vyskočil na nohy a měřil si vzdálenost mezi sebou a starcem, jenž se teď chystal zvednout kosu ze země. Využil okamžiku, kdy se muž shýbal, aby kolem něho rychle proklouzl ven. Jenže nepočítal s rozevlátou sukní. Stařec ji chytil silnýma rukama, málem ji Humbertovi serval z těla a pak ho chytil kolem pasu.
"... meisje..."
Šklebil se na něho široký obličej se strniskem bílých fousů, objevily se dva nažloutlé neúplné zuby a Humbertův citlivý nos zasáhl hnilobný dech.
"Pusť mě!" zavřeštěl a začal kolem sebe mlátit.
Stařec něco žvanil, hnusně se chechtal, popadl Humberta ještě větší silou a začal mu stahovat sukni. Humbert ztratil půdu pod nohama a upadl zády na nějaký ostrý předmět. Necítil však bolest, nýbrž jenom nevýslovný hnus. Stařec se na něho vrhl, chrochtal, smál se, rval mu košili a hrubými prsty pod ní hmatal po něčem, co tam nebylo. Vztekle zavrčel a sáhl pod sukni, nejspíš si chtěl ohmatat stehna domnělé dívky. Humbertovi se konečně podařilo chytit svého znásilňovatele za vlasy. Když dědek zlostně zařval, Humbert si přitáhl obě nohy a vrazil mu kolena do břicha. Muž zaskučel a odpotácel se nazpátek. Humbert nerozuměl kletbám a urážkám, které se na něho snášely, ale byly natolik hlasité, že přivolaly další obyvatele usedlosti.
"Juule?"
"Co se děje? Juule!"
Humbert se vzpamatoval, vyhrnul si sukni a zachránil se útěkem do parku. Zastavil se schovaný za mohutným jalovcem, aby si tu zatracenou sukni srovnal a pevně přitáhl. Byl to ale blbý nápad převléknout se za ženu. Uvolnila se mu šňůra z korzetu, kterou si převázal pasový límec, a přitáhnout ji byla piplačka, poněvadž musel udělat uzel. Taky se mu roztrhla košile ve výstřihu a v zápalu boje někde ztratil přehoz.
"Hoj!"
Zděšeně se otočil a zjistil, že ho pozorují. Kousek od jalovce stály dvě ženy v selském oděvu. Odložily do trávy dvě plechové konve a pobaveně sledovaly Humbertovo počínání. Tomu rázem došlo, že v orvané sukni a s čepcem nakřivo musí vypadat opravdu dobrodružně. Honem se schoval za keř a vyvolal tím salvu smíchu. To je hrůza, pomyslel si celý bez sebe. Taková trapnost. Narovnal si ten nešťastný čepec, přivázal sukni, jak to jen šlo, a zvažoval, co má udělat. Především si musí dát pozor na toho dědka. Ten by ho asi nejradši zabil, kdyby mohl. Ženy mu naopak připadaly dobře naložené. Sice se mu smály, ale nestavěly se nepřátelsky. Co asi mají v těch konvích? Nejspíš mléko. Čerstvé kravské mléko, samá smetana. A kde je mléko, tam je taky máslo. A sýr. Možná i chleba a pečené kuřátko? Vzdor přestálým hrůzám ucítil, jak mu kručí v žaludku. Od včerejšího rána nevzal nic do úst.
Kousek od svého úkrytu slyšel dědka, jak kňučí a nadává, a do toho zněly pronikavé hlasy žen, které se ho vyptávaly, divily se a chichotaly. Co jim tak asi vykládal? Že se pokusil znásilnit tulačku, která si našla nocleh v zahradním domku? To jistě ne. Určitě to celé převrátí a bude tvrdit, že ho, nevinného ubožáka, zezadu přepadla nějaká drzá ženská, co se tu potlouká." (Panský dům a jeho dcery; str. 102-104)

 

Závěr trilogie nazvaný Panský dům a jeho dědictví pak byl podobně depresivní, možná i o kousek víc, protože sice hezky ukazuje, jak se po první světové válce změnilo postavení žen ve společnosti, ale zároveň se řeší spory a nedorozumění Marie a Paula, kdy se Paul Melzer začíná čím dál víc podobat svému autoritářskému otci a nechce pochopit zájmy a jedinečné nadání svých dětí, nemluvě o tom, že nechce chápat či brát ohled na úhel pohledu své ženy, no zkrátka manželská krize jako vyšitá a o tom se nečetlo úplně lehce, protože jste viděli situaci z perspektivy obou postav a věděli jste, že by stačilo jen málo, jen trocha pochopení či vstřícnosti od každého z nich, to správné slovo a bylo by všechno v pořádku :o(. Celkově je ale série Panský dům dobrá a jsem ráda, že jsem na ni narazila a přečetla si ji, přestože jednoznačně nejvíc mě bavil právě onen první díl – jsem holt nenapravitelný romantik a moc ráda si čas od času přečtu knihu s happy endem, byť nereálným :o)

 

"Automobil poskočil, motor udělal puf! a zhasl. "Zase jsi ho uškrtila, této Kitty," ozvala se Dodo. "Musíš napřed vyřadit rychlost, než pustíš spojku."
Leo jen žasl, jaké má sestra znalosti. On sám neměl potuchy, jak a proč se vůz pohybuje, a bylo mu to úplně jedno. Teta Kitty se otočila k Dodo a nevrle jí odsekla, že příště se může posadit za volant slečna Dorothea Melzerová, slavná letkyně.
"Vážně?" rozzářila se Dodo. "Budu smět řídit auto?"
V některých věcech byla jeho sestra dost nedůvtipná. Teta Kitty jenom vykulila oči a matka jí jemně vysvětlila, že vůdčí list může Dodo získat nejdřív ve třinácti.
Julius rozmáchle otevřel dveře na straně spolujezdce a pomohl Gertrudě vystoupit. Potom s Elsou a Gertie vynesl nahoru dárky, které návštěva přivezla. Všichni šli v řadě za sebou, Marie vkročila na schody jako poslední.
Tak tady stojí ta veliká jedle. Mohutný strom uprostřed vestibulu, ověšený červenými koulemi a hnědými perníčky. A voní tu Vánoce. Minulý rok tatínek a Gustav porazili strom v parku a všichni jim ho pomáhali přinést. Leo si ještě dobře pamatoval, jak si umazal prsty lepivou a pronikavě vonící pryskyřicí, která pak nešla umýt ani mýdlem. Panský dům 3A při hraní se mu lepily prsty na klávesy.
"Tak co? Líbí se ti naše jedlička?"
Leo sebou trhl, neboť se ponořil do sebe natolik, že si ani tatínka nevšiml.
"No... dobrá. Je hodně... veliká."
"Není větší než jindy. Letos jsme si ji nechali přivézt. Je z Königholzu u Derchingu."
"Ano."
Nenapadlo ho nic dalšího, co by ještě mohl dodat. Otcův zkoumavý pohled ho doslova ochromoval. Stávalo se to často. Když mu papá položil otázku, Leo měl pocit, že má hlavu úplně prázdnou.
"Strýčku Paule," zapištěla Henni, "maminka říkala, že od tebe dostanu dárek."
Paul se k ní s úsměvem obrátil a Leovi se ulevilo, že ho teď snad nechají na pokoji. Jak to bylo pro Henni snadné přimět jeho otce k úsměvu. Jednoduše něco zažvatlala – a už to fungovalo. On naopak...
Jak stoupal vedle Dodo do schodů, uslyšel za sebou otcův hlas. Zněl teď úplně jinak. Skoro jako kdyby měl strach, že řekne něco špatně.
"Dobrý den, Marie. Rád tě zase vidím."
Maminčina odpověď taky zněla velice divně. Tak prkenně a cize.
"Dobrý den, Paule."
Víc toho neřekla a zdálo se, že ze setkání s tatínkem nemá radost. Leo cítil, jak na něj dopadá neviditelná tíže. Jako tmavé sukno. Nebo těžký šedivý mrak. Bylo mu otce trochu, ale opravdu jen trochu líto. Nahoře v jídelně už na ně čekala babička Melzerová. Museli se od ní všichni po řadě nechat opusinkovat. Už to bylo pro Lea nepříjemné, ale že u toho celou dobu plakala, mu připadalo naprosto trapné. Tajně si pak utřel mokré tváře a byl rád, že všichni můžou usednout na svá místa. Ale když zjistil, že se má posadit mezi otce a paní von Dobern, radost ho zase přešla. Věděl, že to bude příšerný den, ale nepředstavoval si, že bude až tak strašný. Dodo taky nebyla nadšená, když ji usadili mezi paní von Dobern a babičku Melzerovou. Jenom Henni měla zase štěstí, dostala židli mezi svou matkou a babičkou Gertrudou...
Všichni byli naprosto děsivě strojení a upjatí. Jenom teta Kitty měla jeden záchvat žvanivosti za druhým a tu a tam promluvila i paní von Dobern.
Maminka a tatínek seděli proti sobě na konci stolu, oba mlčeli a nedívali se na sebe. Škoda toho dobrého jídla, které Brunnenmayerová uvařila, nikdo u stolu se z něho neradoval.
"Vy jste ale vyrostli!" ozvala se tlustá žena vedle tety Kitty. "Znáte mě vůbec ještě? Já jsem vaše teta Lisa. Sestra vašeho tatínka a tety Kitty."
Dodo zdvořile odpověděla, že si myslí, že si ji pamatuje. Leo si byl jistý, že tu ženu jakživ neviděl. Tohle že je sestra tety Kitty?
"Vůbec nejste mé mamince podobná," pronesla Henni s okouzlujícím úsměvem. "Protože máte blond vlasy a jste taková tlustá."
"Henrietto!" pokárala ji paní von Dobern. "Něco takového přece dobře vychovaná dívka neříká!"
"Lisu brzy navštíví čáp," nadhodila pohotově teta Kitty. "A potom budete mít malou sestřenici. Nebo bratrance."
"A tak," zareagovala Henni bez valného zájmu. "No dobře – když to bude sestřenice, může spát v mém kočárku pro panenky."
"To je od tebe velkorysé, Henni," odvětila teta Lisa vážně.
Leo doufal, že to bude bratranec. Holek je už v rodině dost. Proč ten čáp chodí jenom k tlustým ženským? Jako tenkrát k Augustě. Když teta Lisa přišla do jídelny, vypadala jako obrovská zahřívací dečka na konvici s kávou. Ale nebyla špatná, co chvíli se na něho podívala a pokynula mu. Taky se ho zeptala, jestli by jim potom nechtěl něco zahrát na klavír, ale jeho kladná odpověď zanikla v Kittině slovním vodopádu.
Po jídle se všichni odebrali do červeného salonu, kde stál na stole ozdobený stromek a pod ním leželo plno pestře zabalených krabic. Byly to dárky. Dodo dostala mrkací panenku s pohyblivýma porcelánovýma rukama a nohama, které šíleně vrzaly. K tomu ještě panenčí šatník a školní brašnu pro tu nebohou panenku. Henni obšťastnila malířská souprava a několik obrázkových knížek. On sám dostal strašidelný černý kovový stroj se špičatým komínem a hranatým korpusem osazeným měděným víkem. Všude kliky, dvířka, háky a šoupátka, od velkého kola vedly dvě tenké tyčky přes několik malých koleček k malému kladivu umístěnému nad kovovým stolkem.
"To je parní stroj!" zvolala Dodo závistivě. "Tudy musíš nalít vodu. A tady se rozdělá oheň. Voda se začne vařit a pára vytlačí píst nahoru. Potom na něj stříkne studená voda a píst zase spadne dolů."
Leo stál bezmocně před tím černým přízrakem a cítil, jak na něm lpí otcův zklamaný pohled. Ne, opravdu neví, co si s tímhle monstrem počne. I kdyby se pokusil je pochopit, do hlavy mu nevleze. Kdyby to tak byl klavír. To by uměl tatínkovi vysvětlit, jak se pohybuje malými kladívky, aby udeřila do strun.
"Tatínku," ozvala se nadšeně Dodo. "Nespustíme ten stroj?"
"Ne, Dodo. Ten patří Leovi."
"Jenže Leo ho nechce. Já ho ale chci, tatínku. A vím, jak funguje." Leo viděl, jak otec křiví ústa. Měl zlost, to už znal.
"Tys dostala panenku, Dodo!" řekl jí zostra. "Moc drahou panenku, kterou babička koupila extra pro tebe..."
Na chvíli zavládlo ticho a Leo vytušil, že nálada je definitivně zkažená. Otec civěl do prázdna před sebe, matka se nepřítomně dívala oknem do zasněženého parku. Teta Kitty se nadechovala, aby do toho tísnivého ticha něco řekla, ale teta Lisa se ozvala dřív.
"Proboha, Paule! Ta holka ví, jak funguje parní stroj, a ty jí za to nadáváš!"
"Liso!" pronesla babička Melzerová nevrle. "Pas devant les enfents!"
"Tak si ty dárky jednoduše vyměníte," zachichotala se teta Kitty.
"Dodo dostane parní stroj a Leovi dáme panenku!"
Leo byl rád, že se tomu hloupému vtipu nikdo nesmál. Otec se díval z jedné strany na druhou, jako kdyby přemýšlel, jak zachránit situaci. Směrem k mamince pohlédl jen krátce, ale tentokrát vystihl moment, kdy i ona k němu zvedla zrak. Když se jejich pohledy bezděky střetly a oni si pohlédli na moment do očí, vypadali oba jako přistižení hříšníci. Maminka rychle stočila pohled stranou a otec se taky začal dívat jinam.
"No dobrá," pronesl poté. "Když později budeme mít čas, tak ten parní stroj roztopíme. Kdo mi bude chtít pomáhat, bude vítán."
Díval se přitom pronikavě na Lea, jako kdyby mu chtěl říct: Tak tohle je tvá poslední šance, synu. Dodo si přitáhla panenku a popotahovala jí krajkovou blůzu. Henni využila situace a nepozorovaně se cpala marcipánem." (Panský dům a jeho dědictví; str. 295-299)