Projekt 102/1001: Jedenácté čtvrtletní zhodnocení
Další čtvrtletí je fuč, a to znamená, že nastal čas opět zhodnotit průběh plnění mého Projektu 102 cílů za 1001 dní. Musím říct, že letní měsíce byly hodně hektické a plné výletů a zážitků, skoro až tolik, že mi na nějaké plnění cílů nezbývalo moc kdy :o). Zvládla jsem tak jen šťastnou sedmičku cílů, z nichž většina byla čtecích nebo výletovacích :o)
č. 69 – Navštívit hřebčín ve Slatiňanech a omrknout zdejší kladrubské vraníky
Splněno v úterý 14. července 2020 a musím říct, že se mi ve Slatiňanech líbilo pomalu víc než v samotných Kladrubech, neb jsme měli skvělou milou průvodkyni, která nám řekla spoustu informací, a zdejší vraníci na venkovních pastvinách překvapivě ochotně pózovali před fotoaparáty, včetně matek s hříbaty :o)
Jako bonus jsem si prohlédla i sousední slatiňanský zámek a prošla se parkem až k rozhledně na Chlumu, která mě lehce zklamala svým malým vzrůstem (až zpětně jsem zjistila, že jde o vyhlídkovou věž, a nikoli rozhlednu, ale i na tu věž z ní nebyla skoro žádná vyhlídka :o(. Nicméně výlet jako takový jsem si neskutečně užila a ještě teď, když si na Slatiňany vzpomenu, vykouzlí mi na tváři blažený úsměv :o)
Slatiňanský zámek (vlevo pohled z města, vpravo ze zámecké zahrady - člověk by ani neřekl, že jde o jednu budovu :o)
Takhle krásně pózoval jak hřebec ve výběhu u pokladny, tak klisny s hříbaty o kousek dál :o)
Jestli je vám budova hřebčína povědomá, tak vězte, že si zahrála v seriálu Dobrá voda :o)
A tady už jsou zákoutí zámeckého parku
A rozhledna na Chlumu s výhledem
č. 64 – Podívat se na Karlštejn
Splněno ve středu 15. července 2020, a i když už se začínalo kazit počasí a bylo pod mrakem, prohlídka hradu stála za to. Na věž jsme měli skvělou průvodkyni, která nás upozorňovala na zajímavé detaily, jako třeba na vůni barev z deskových obrazů linoucí se z kaple sv. Kříže až na chodbu :o)
Hrad nad městem vypadal spíš jako fotomontáž :o)
Nádvoří a interiér Císařského paláce
Velká věž a výhled z ní :o)
č. 53 – Přečíst si Ctnosti války od Stevena Pressfielda
Dočteno ve čtvrtek 6. srpna 2020 na dovolené u Tlapkových a víc než autorova snaha o zachycení povahy a možných pohnutek Alexandra Velikého při jeho taženích mě zaujaly nenápadné, ale fascinující střípky informací o tom, v jak úžasné kondici vlastně starověcí vojáci byli, kolik unesli výzbroje a kolik byli schopni ujít za den kilometrů, to mi přišlo neuvěřitelné. Stejně tak mě vyráželo dech, jak vychytaný měla Alexandrova armáda systém velení, že byli schopni efektivně ovládat v bitvě statisíce mužů. Jinak je to ale pro mě osobně kniha na jedno přečtení, přišla mi přeci jen méně záživná než Ohnivá brána, spíš tak trochu encyklopedie v beletristickém hávu.
"Na chvíli jsem se za našeho vítězného pochodu domů zastavil, abych pozoroval naši kolonu. Nemáme vozy. Filip je odsoudil jako příliš pomalé. Na každých pět vojáků připadal jeden soumar, na každých deset jeden sluha. Všechno, co vojáci potřebují, nesou si na hřbetech, v proutěných košatinách na zádech (25 kg potřeb) a v koších na prsou jako protiváhu (15 kg), k nimiž jsou připevněny železné přilby. Každý z falangy nese svou pět a půl metru dlouhou sarísu ve dvou kusech, s bronzovým rukávcem u pasu. Kožené sandály má na kožených řemíncích zavěšené kolem krku. Brodem prochází bosá kolona, jako by šla po suché zemi. Ti chlapi jsou neuvěřitelně pohybliví. Nepřítel nás čeká na jednom místě, ale my jsme už šedesát kilometrů za ním. Tam, kde podle něj budeme zítra, jsme už dnes, kde bychom měli být dnes, jsme byli včera." (str. 82-83)
"Mým úmyslem je znát jména a výkony každého muže ve vojsku. Nedokážu si samozřejmě zapamatovat tváře třiceti nebo čtyřiceti vojáků denně, ale snažím se o to... Nikdy nedovolím, aby mne moji lidé viděli spát. Vstávám dříve než oni a ještě pracuji, když oni uléhají. Když pijí, piju s nimi, když tančí, tančím také. Když ponocuju při víně, nevstávám na nejistých nohou a postarám se, aby si toho důstojníci všimli. Když pálí slunce, snáším jeho žár bez reptání; při tažení spím na zemi, v ležení na obyčejném polním lůžku; na pochodech jdu pěšky nebo jedu na koni. Moji krajané musejí vidět, že z drahocenností si pro sebe neberu nic, leda nějaký čestný dar – koně, případně pěkný kus zbroje – ale i to musí sloužit, sloužit naší věci." (str. 133-134)
"Člověk, který nemá zkušenost s bitevní vřavou, neuvědomuje si, jak nesmírně je únavná. Sama váha zbroje a zbraní člověka ničí, má-li je jenom o přehlídce nosit. A naši lidé se nepředvádějí na vojenské parádě. Jsou v poli. S největší pravděpodobností pochodovali s plnou polní nejméně půl dne, aby se dostali na místo bitvy. Má voják něco v žaludku? Kdy naposledy spal? Je nemocný nebo raněný? Teď přidejte strach. Připočtěte vzrušení z toho, co přijde. Existuje takový druh vyčerpání, kterému Řekové říkají apantlesis. To je slabost způsobená nejen tělesnou únavou, ale také nervovým vypětím. Důstojník nebo voják v tomto stavu může snadno činit chybná rozhodnutí, selhat v činnosti, která se od něho samozřejmě očekává, špatně si vykládá jednoduché situace, zkrátka může se chovat jako člověk hluchý, slepý a hloupý. Ještě horší je, že tento stav přichází stejně nenadále, jako někdy padne noc, a se silou, jakou mívá rána pěstí do obličeje. Jednu minutu je muž fit, druhou otupí.
Vypětí, jaké zakouší člověk, projevuje se dvojnásob těžce u koně a u koně kavaleristy je to zas ještě dvakrát horší. Kůň nechápe, že může dojít ke zdržení nebo že si někdy může ušetřit námahu. Pro něj existuje pouze současný okamžik a v tomto okamžiku vnímá jen povely, které mu dáváme. Je potom div, že koně bývají tak "nervózní"? Jejich nervová soustava je až mučivě spjata s naší, přejímají náš strach a naše vzrušení, stejně jako strach a vzrušení ostatních koní. Koně jsou stádní zvířata. Úlet se přenáší od jednoho takového tvora na druhého. A pro koně je přirozeným impulsem útěk. Útěk je u nich to první. Co jim v útěku brání? Jedině jejich pouto k nám. Každý kůň tvoří nerozlučnou dvojici se svým jezdcem, jehož vůli k boji a svazek důvěry, který se za léta mezi nimi vytvořil, brání zvíření, aby se chovalo podle svého instinktu. Nezapomeň, že koně chováme od hříbat. U mnohých jsme byli přítomni ve stájích, když je matka přiváděla na svět. Že jsme jim foukli do nozder, byl jejich první zážitek na tomto světě. Krmili jsme je a ošetřovali, hřebelcovali a vysedávali u nich celé noci, když měli nějakou nemoc nebo když se poranili; tisíce hodin jsme s nimi cvičili, v jízdárně nebo venku. Ani naše manželky nebo děti, ani sám Zeus nás nezná tak dobře jako naši koně a nikdo se tak dlouho nelopotil v naší společnosti. A přesto i ten nejlepší kůň se někdy splaší; i tomu nejstatečnějšímu se stane, že se dá na útěk. Je zázrak, že to není pravidlem, poněvadž při vyčkávání chvíle útoku jsou jejich nervy nesnesitelně napínány. Podívej se takovému oři do očí. Je to pořád ještě divoké zvíře, přes všechna léta tvojí práce s ním, a rovnováha mezi jeho věrností tobě a instinktem, který mu velí splašit se a utíkat, je tak ošidná, že ho člověk nemá ve své moci o nic víc než kapku rtuti nebo blesk na letním nebi." (str. 241-242)
č. 31 – Přečíst Ve stínu královny od Tanji Kinkelové
Dočteno 1. září 2020. De facto jde o historickou detektivku, kdy se hlavní hrdina snaží zjistit skutečnou příčinu smrti manželky Roberta Dudleyho, resp. zda ji nechal zavraždit, aby se po její smrti mohl oženit s královnou Alžbětou, dcerou Jindřicha VIII. a Anny Boleynové, tak, jak ho všichni podezřívají. Podle anotace jsem čekala něco úplné jiného (nepředpokládala jsem, že hlavním hrdinou bude muž, čekala jsem vyprávění z pohledu Robertovy manželky), ale kniha se nečetla úplně nejhůř, byť teda znám od autorky lepší.
č. 7 – Poskládat puzzle Nový den v přístavu (3000 dílků)
Doskládáno v pátek 4. září 2020 před příjezdem Barjohovic :o). Zatím jednoznačně největší puzzle, které jsem složila, a měla jsem trochu problém s tím, kde ho vůbec skládat. Nakonec jsem použila svůj psací stůl, kde teda vyšlo od kraje do kraje a při skládání jsem si musela i odsunout stůl od zdi, abych se k puzzlíkům dostala z druhé strany :o). Skládání mi čistého času trvalo 12 dní, ale rozložené jsem ho měla skoro celé prázdniny (skládat jsem začala 21. července), protože jsem na něj pro samé výlety neměla až tolik času a skládala jsem ho spíš jakoby mimochodem :o)
č. 70 – Naučit se pořádně slavit svoje narozeniny (když už mi to trochu jde i u Velikonoc), jako např. uspořádat nějaký výlet, upéct si dort apod.
Letos jsem svoje narozeniny slavila opravdu řádně, a to jsem ani neměla žádné kulatiny :o). Začalo to dárky u Tlapkových, od kterých jsem kromě zdravého sirupu dostala boží stylové ponožky, a především od Tlapky poukázku na nákup puzzle za půjčení jiných puzzlíků, což blázínek samozřejmě vůbec nemusela :o). Nemluvě o tom, že mi pak v září dorazil poštou ještě jeden záhadný balíček, který byl málem vrácen odesílateli, protože Česká pošta se jaksi neobtěžovala dát mi vědět, že na mě na zdejší pobočce něco čeká, takže se pak museli Tlapkovic chtě nechtě napráskat :o). Ale stihla jsem to a hned ráno poté, co skončila úložní doba, jsem se jala ukecávala úřednice přímo za přepážkou, naštěstí je u nás poměrně malá pobočka, kde je jen pár lidí, a tak mi paní oznámila, že balíky ještě nevracela, takže tam nejspíš bude, a byl :o). V poměrně těžké krabici s podivně měkkým obsahem, který po zmáčknutí připomínal plastelínu a trochu mě tím vyděsil, se nakonec nacházela nečekaně veliká zásoba bezlepkových ňaminek a surovin (u balení prý nesčetněkrát zazněla památná věta: "To tam nedáš!" :o). A úžasný dárek jsem dostala i od Ivy – krásně voňavou levandulovou sadu z Manufaktury, kterou velice fikaně a nenápadně pořídila de facto v mé přítomnosti, aniž bych to tušila :o). Dobře ty :o)
Dárečky od Tlapků, od Barjohů a kytka, co jsem dostala v práci (inkriminovaný balíček jsem si jaksi vyfotit zapomněla :o)
Jako narozeninovou oslavu jsem brala i Barjohovic návštěvu první zářijový víkend (narozeninová návštěva – to tu ještě nebylo :o), kdy mě s sebou přibrali na výlety a vyloženě si mě přijeli vyzvednout, čímž si, co si budeme povídat, pěkně zajeli. Taky jsem aspoň měla záminku pro to, abych konečně zkusila upéct onen výborný dort z mandlové mouky, který nám vždycky peče Tlapky mamka :o). Přípravu musím ještě vypilovat a pro příště se nedržet přesně návodu, neb se mi takhle nepodařilo vyšlehat ani tuhý sníh (připomínal spíš krém do kremrolí) a ve výsledku jsem celý korpus málem spálila, protože přestože je v návodu uvedeno, že se má péct 40 minut, já ho už po 20 minutách lehce připálila :o(. Malinový rozvar se přiznávám bez mučení, že jsem ošidila a nahradila ho džemem s 50 % ovoce, který jsem přepasírovala přes sítko, protože se mi v něm zdálo nějak moc peciček, přičemž výzdobu budu muset taky ještě vylepšit a do krému z mascarpone bych příště možná radši dala místo obyčejné sladké šlehačky zakysanku, nemluvě o tom, že se budu příště snažit dort rozkrojit aspoň nadvakrát, i když mi udělá hrb ála Krtkův dort :o)
A taky jsem samozřejmě výletovala i sama, protože tahle moje nově vybudovaná narozeninová tradice se mi líbí ze všech nejvíc (z dortů člověk koneckonců přibírá, kdežto výšlapy jsou zdraví prospěšné :o), a byť jsem si chvíli pohrávala s myšlenkou, že bych mohla opět na Kleť, nakonec jsem vyrazila probádat neznámé končiny a podívala se na Landštejn (bylo to doslova za pět minut dvanáct, protože úterý 8. září bylo posledním dnem, kdy k hradu ještě jel autobus, od středy už tam byla objížďka a nejspíš bych se tam vůbec nedostala :o)
Ani jsem netušila, že kousek od Landštejna se nachází vodní nádrž
Část hradu byla pod lešením a nebyla přístupná kaple, ale i tak jsem si pěkně pošmejdila :o)
Jinak z dárků mi udělala radost i heboučká deka k podzimnímu sledování televize od mamky :o)
č. 40 – Přečíst Carolinu od Hany Marie Körnerové
Přečtena de facto za prodloužený sváteční víkend na konci září během pobytu u našich, kdy jsme měly s mamkou další "dámskou jízdu". V knížce se trochu netradičně objevuje problematika domácího násilí a minima možností, jak mu uniknout, které měly ženy v 19. století, stejně jako neměly téměř žádnou možnost, jak manželovi zabránit, aby rozházel jejich dědictví. Hlavní hrdinka poměrně krutě doplácí na mladickou poblázněnost a zbrklost, což se nečetlo úplně nejlíp (nemluvě o tom, že mi Carolina připadala dost uťápnutá a unylá), ale protože je to opět historická romance, doufáte, že spravedlnost nakonec zvítězí, zejména proto, že Simon byl opravdu skrznaskrz zkažený padouch :o(
