Další z letošních přečtených knih a jedna z mála od Jodi Picoultové, která se mi nakonec moc nelíbila, a to ne kvůli obsahu, ale kvůli formě. Na vyprávění z úhlu vícero postav už jsem si u téhle autorky tak nějak zvykla (v novějších knihách těch postav přidává čím dál víc, což není úplně ono, ale budiž), v Záblesku života však k velkému množství postav přibyla ještě skoková retrospektiva – v knize se jakoby couvá v čase, s každou kapitolou o hodinu zpět, a musím říct, že mě tenhle styl vyprávění absolutně nevyhovoval. Působilo to na mě strašně roztržitě a nesouvisle, jako kaleidoskop vzpomínek a zážitků se spoustou takových těch lehce filozofických životních postřehů, které Jodi tak báječně umí, ale jaksi mi tam vlastně chyběl děj, nějaká souvislá dějová linka, kterou bych mohla sledovat. Strašně těžko se mi v tom pak orientovalo (o onom velkém množství postav, od kterých jste měli k dispozici vždycky jenom střípek informací, ani nemluvě) a ještě i po stovce přečtených stránek se mi pořád pletla jména hlavních postav (policejního vyjednavače a chlápka, co držel rukojmí), což bylo fakt na nic. Celkově jsem měla problém se do knížky začíst a nechat se vtáhnout do příběhu, protože místo abyste někam směřovali, vlastně neustále couváte, a místo abyste se snažili zjistit, jak to celé dopadne, se vlastně jen prokousáváte k tomu, jak to všechno začalo, čímž podle mě Záblesk života ztrácí hodně z napětí (zvlášť u čtenářů jako jsem já, kteří v tom přehršli asi desítky postav stihli zapomenout, co se vlastně odehrálo tři kapitoly zpátky :o(. Jako chápu, že se to mohlo zdát jako super nápad na originální přístup k vyprávění příběhu, ale někdy originalita není všechno a Jodi Picoultová zpravidla vypráví zajímavé příběhy už samy o sobě, takže tohle mi přišlo prostě zbytečné.

---

"Soudce si nasadil brýle na čtení a přečetl žalobu nahlas. Bethino jméno nezaznělo celé, jenom její iniciály.

"Rozumíte, co se tady dnes děje?" zeptal se jí soudce.

Beth zavrtěla hlavou.

"Toto jednání se nahrává," vysvětloval soudce. "Musíte na otázky odpovídat slyšitelně."

"Ani moc ne," špitla.

"V souladu se zákonem státu Mississippi paragraf 97-3-37, odstavec 1 a zákonu státu Mississippi paragraf 97-3-19, odstavec D jste obviněna z vraždy, jelikož jste záměrně způsobila smrt dítěti in utero. Podle našich zákonů je vražda definována jako zabití lidské bytosti bez povolení zákonodárných úřadů, co je provedeno se záměrem způsobit smrt osoby. Podle zákonů našeho státu se termín lidská bytost vztahuje i na nenarozené dítě v každém stadiu vývinu, od početí po porod. Obvinění je trestáno uvězněním na nejvíce dvacet let nebo pokutou ve výši nejvíce sedmi tisíc pěti set dolarů nebo obojím, neboť vaše konání zapříčinilo fatální ztrátu života onoho dítěte."

Dvacet let? honilo se hlavou Beth. Sedm tisíc pět set dolarů? Obě ta čísla byla nepochopitelná.

"Jedinou fatální ztrátu, Vaše Ctihodnosti, tady právě utrpělo právo," ozvala se Mandy.

Zvedl k ní hlavu. "Dejte si pozor na jazyk, slečno DuVilleová." A k Beth dodal: "Jak zní vaše vyjádření?"

"Můžu to vysvětlit..."

"Ne," nařídila Mandy. "Já vím, Beth, že k tomu chcete něco říct, ale musíte to říct jenom mně. Já to, co mi povíte, uchovám. Oni nemůžou. Nyní musíte jenom prohlásit, jestli se cítíte vinná nebo nevinná."

"Nevinná," špitla.

"Kde jsou její rodiče? Kdo ji sem přivezl?" zajímalo soudce.

Beth čekala, až se jí někdo zeptá. Všichni se chovali, jako by tu vůbec nebyla. "Nemám tušení," odpověděl Willie Cork.

"Jak vysokou kauci navrhujete, pane žalobce?"

"Vzhledem k závažnosti tohoto násilného činu spáchaného na bezbranném nenarozeném dítěti a vzhledem k závažnému zlehčování situace, které u pachatelky pozorujeme, žádám, aby byla zadržena bez možnosti propuštění na kauci až do soudního přelíčení."

"Doprdele," vydechla Mandy.

"Co prosím, slečno DuVilleová?" Soudce pozvedl obočí.

"Říkala jsem, kde to bere. Taková přísnost." Mávla rukou směrem k Beth. "S veškerou úctou, požaduji propuštění na kauci, dokud nebude má klientka převezena do státního zařízení. Toto není závažná lhostejnost, Vaše Ctihodnosti. To je šok. Obžalovaná je ještě dítě, Vaše Ctihodnosti. Sedmnáctileté dítě, které prožilo potrat u sebe doma..."

Mandy se otočila přímo k žalobci. "Willie, můžete se postavit třeba na vrcholek Mount Everestu a vykřikovat, že život začíná při početí, ale kdyby v téhle nemocnici teď vypukl těžký požár a vy jste se měl rozhodnout, jestli zachráníte oplodněné vajíčko v laboratoři umělého početí, nebo dítě na porodnickém oddělení, co byste si vybral?"

"Takový výběr není fér..."

"Co byste si vybral?" opakovala Mandy.

"Nikdo tady netvrdí, že je v pořádku zabít dítě místo embrya. Tady jde o to, aby embryo dostalo šanci se narodit a..."

"Přesně tak. Děkuju, že potvrzujete moje slova. Nikdo doopravdy nevěří, že embryo je rovnocenné narozenému dítěti. Nikoli z biologického hlediska. Nikoli z etického hlediska. Nikoli z morálního hlediska."

Místnost na okamžik ztichla. "Bohužel pro vás," pronesl pak Willie, "stát Mississippi věří, že rovnocennost tady je." Zalétl pohledem k Beth. "Z pohledu zákona není rozdíl mezi tím, jestli zabila dospělého člověka, nebo zárodek..."

"Údajně zabila," ozvala se Mandy automaticky.

"...jenže kdyby zavraždila dospělého člověka, ten by mohl aspoň volat o pomoc."

Soudce si odkašlal. "Slečno DuVilleová, jsme tady u soudu a v tomto státě soud zajímá pouze to, že dítě, které bylo v těle vaší mandantky, je v této chvíli mrtvé a že ona jeho smrt zapříčinila. Z toho důvodu stanovuji kauci na pět set tisíc dolarů. Obžalovaná bude čtyřiadvacet hodin denně pod dohledem tady v nemocnici a po propuštění bude převezena do oblastního nápravného zařízení. Jednání je odročeno." Ztěžka se zvedl ze židličky a protáhl se kolem všech ven." (str. 196-198)

---

A o čem že Záblesk života vlastně je? Děj se odehrává na potratové klinice v Mississippi, jediné ve státě, kam vtrhne muž s pistolí s cílem "pomstít" svoji dceru, která tam údajně měla být na potratu. Proti sobě tak stojí ženy, které z nějakého důvodu vyhledaly pomoc při ukončení těhotenství, a zastánci jejich práva na tuhle svobodnou volbu a nábožensky založení odpůrci potratů, kteří tvrdí, že jde o vraždu, protože už v okamžiku početí se jedná o lidskou bytost, a ne pouze plod. Jak říkám, už téma knihy samo o sobě je kontroverzní a opět mě zaráželo, jak zpátečnický přístup v některých státech USA mají. Taky mi připadalo dost děsivé, že "zastánci života", jak si odpůrci potratů říkají, pronásledovali lékaře, kteří na kliniku dojížděli a věděli třeba i to, kde bydlí (takoví trochu horší paparazzi :o(

---

"V Atlantě jste museli vstávat hrozně brzy, abyste v Mississippi byli v osm hodin ráno, ale Louie spal raději ve vlastní posteli než v hotelu. Tolik dní v měsíci strávil přejížděním mezi Kentucky, Alabamou, Tecasem a Mississippi i dalšími státy, kde se potratové kliniky zavíraly jako na běžícím páse, že dělal všechno proto, aby mohl co nejčastěji položit hlavu na vlastní polštář.

Do Mississippi jezdil čtyřikrát do měsíce poskytovat potratové služby, stejně jako tři další kolegové, kteří se střídali a létali sem z Chicaga a Washingtonu. Louie věděl, že práce potratového specialisty na jihu je mnohem náročnější než třeba na východním pobřeží. Největší rozdíl mezi severem a jihem země nespočíval v počasí nebo jídle, dokonce ani v lidech – ale v náboženství. Tady bylo náboženství v podstatě součástí atmosféry, stejně jako oxid uhličitý. Museli jste lidem nabídnout možnost uchovat si právo volby, a to nikoli navzdory jejich víře, ale právě kvůli ní.

Louie měl rád rutinu a držel se jí, kdykoli to bylo možné. Letušky znal jménem a vždycky si rezervoval svoje oblíbené sedadlo, 6B. Pil kávu, černou, snědl tyčinku KIND a jogurt, který si vzal z domova. Čas v letadle využíval k dočtení nejnovějších lékařských článků.

Dnes si četl o výzkumu jednoho týmu na Northwesternské univerzitě, kde zaznamenávali uvolňování zinku v přesném okamžiku, kdy spermie oplodnila vajíčko. V tu chvíli došlo k výtrysku volného kalcia, což zapříčinilo, že z vajíčka byl uvolněn zinek. A jak se zinek vydral ven, napojil se na malé fluorescenční molekuly: na záblesky, které zachytily kamery mikroskopů.

Už to bylo dříve pozorováno u myší, ale tentokrát poprvé u lidských vzorků. Ještě důležitější bylo, že některá vajíčka zazářila v okamžiku početí jasněji než jiná – a z těch se stávala zdravá embrya. S ohledem na to, že padesát procent vajíček oplodněných in vitro nebylo schopno dalšího rozvoje a že odborníci museli často odhadovat, které vypadá nejvíc životaschopné, byly dopady této studie opravdu významné. Správným embryem k transferu bylo to, které v okamžiku oplodnění zablesklo nejzářivěji.

"I řekl Bůh: Budiž světlo," zašeptal sám pro sebe Louie. V údivu vrtěl hlavou. Ty pranepatrné kousíčky zinku určily, jestli se z vajíčka stane docela nová genetická entita. Věda ho nepřestávala zahanbovat, stejně jako jeho víra. Neochvějně věřil, že obě mohou existovat vedle sebe.

Když dělal rezidenturu, proseděl hodně čau s pacienty před smrtí a poznal, že je pravda, co se říká: lidé, kteří umírali, mluvili o tunelu a o teplé záři na jeho konci.

Dávalo smysl, aby život i smrt byly ohraničeny zábleskem světla.

Louie byl natolik soustředěný na článek, že ho vyplašilo, když to s letadlem při dosednutí trhlo. Posbíral si svoje čtení a čekal, až se rozsvítí signál, že může rozepnout pás. Postavil se a vytáhl si kufřík z prostoru nad hlavou. Cestoval jen s příručním zavazadlem, raději si nechával šaty na převlečení u Vonity v kanceláři.

Rozloučil se s Courtney, která dnes měla jako palubní personál službu, a po východu z terminálu zabočil doleva. Letiště znal už zpaměti: kdy je u odbavení TSA moc rušno, u jaké brány najde Starbucks, kde jsou pánské záchodky. Věděl naprosto přesně, jak dlouho mu bude trvat, než si vyzvedne nájemní auto a odjede do Centra.

A protože se jako vždy držel předvídatelného rozvrhu, uvítací výbor už na něj čekal.

Jeden z pravidelných protestujících na něj pokaždé čekával už na letišti, pod schody poblíž zavazadlových pásů, protože jinou cestou se k půjčovnám aut projít nedalo. Louie mu říkával Allen Anti. Držel v rukou ceduli s ručně psaným nápisem LOUIS WARD VRAŽDĺ DĚTI. Louie nevěděl, co ho štve víc: že ten chlap tu stojí pravidelně jako hodinky, nebo že neumí napsat správně jeho jméno.

Allen tam jako vždy postával s cedulí. Louie ho nikdy nebral na vědomí. Měl dost rozumu. Ale tentokrát měl jméno na ceduli napsané správně. Už to stačilo, aby se Louie zarazil. "Pane doktore," usmíval se na něj Allen, "měl jste klidný let?"

"Vy jste Allen, že?"

"Ano, pane," přikývl ten muž.

Louie se podíval na hodinky. "Co byste říkal tomu, kdybychom si skočili pro něco k snědku?"

Měl patnáct minut rezervu, protože letadlo přistálo o maličko dříve. A na letišti, obklopený dalšími lidmi, se cítil v bezpečí. Třeba bylo možné pochopit uvažování druhého člověka, aniž vám vlezl natrvalo do hlavy.

Allen zastrčil ceduli pod paži a zamířili po schodech nahoru k McDonaldu, kde Louie koupil protestujícímu aktivistovi snídaňové menu a kávu a sedl si naproti němu ke stolu tak, aby ho viděl každý, kdo projde k pokladně. "Můžu se vás zeptat, proč tu na mě čekáváte?" zajímalo ho.

Allen polkl a usmál se. "Chci zavřít tu vražednou továrnu, ve které pracujete," řekl poklidným tónem, jako by prohodil něco ve smyslu to máme ale teplý říjen...

"Takže kdyby to bylo ve vaší moci, zakázal byste úplně všechny potraty?"

"Ideálně."

"Dokonce i v případech znásilnění a incestů?"

Allen pokrčil rameny. "Upřímně, jak velké procento případů to je?"

"Neodpověděl jste mi na otázku," naléhal Louie.

"Vy zase na moji," opáčil Allen. "A i kdyby to byl jeden z těch vzácných případů, přece to neznamená, že jste se nedopustil vraždy."

Louie si připomněl tkáň, kterou odstraňoval při potratech v počátečním stadiu. Ta tkáň necítila bolest, neměla myšlenky ani nevnímala. Pro něj to byla hmota s potenciálem. Pro Allena člověk. Ale kdo by se hádal, že není morální rozdíl v tom, když porazíte stoletý dub a když zašlápnete žalud?

Allen si nacpal ústa vajíčky. Další promarněný lidský potenciál, napadlo Louieho. "Víte, já se považuju za obránce života," řekl. "Jen bráním život těch žen. Vás bych označil za obránce porodu."

"Já bych o vás zase mohl říkat, že jste obránce potratů," namítl Allen.

"Nikdo ty ženy nenutí potrat absolvovat, pokud o to samy nežádají. Je rozdíl podpořit jejich svobodnou vůli a tu svobonou vůli odmítat." (str. 328-331)

---

Jinak nejsympatičtější ze všech postav mi byli překvapivě doktor Ward a zdravotní sestra Izzy, přestože si myslím, že oficiálně byli hlavními postavami policejní vyjednavač Hugh a jeho dcera Wren. Louie Ward se mi líbil svojí filozofií – ačkoli byl taky věřící, chtěl respektovat právo žen na svobodnou volbu, aby mohly rozhodovat o svém vlastním těle. Navíc byl sympaticky odvážný, protože navzdory všem těm "zastáncům života", kteří mu znepříjemňovali život, kde se dalo, to bral tak, že když mají všechny jeho pacientky dost odvahy, aby prošly davem protestujících před klinikou, on taky nebude srab a nebude se schovávat (jakože tajit svoje bydliště a tak). A stejně tak jsem neskutečně obdivovala Izzy, která i v tak vyhrocené situaci za každou cenu zachraňovala životy (navíc měla docela pohnutý život a nepříliš šťastné dětství, ale dokázala se vypracovat a žít hodnotný život, i když vnitřně pořád bojovala s nejistotou).

---

"Izzy se kradla chodbou přesvědčená, že se propadla do nějakého minivesmíru chaosu, děsu a sváru. Střelec za sebou nechával strašidelné stopy – rozbitá okna, krvavé šmouhy, prázdné ulity. Všechny instinkty jí říkaly, ať se otočí a utíká druhým směrem, ale nemohla. Kupředu ke komoře se zásobami ji nepohánělo žádné hrdinství, ale strach ze zjištění, že není takový člověk, za jakého se odjakživa považovala.

Dveře na operační sál byly pootevřené, viděla tam řady prosklených skříněk plných gázy a leukoplasti. A viděla taky dvě těla.

Padla na kolena, odvalila sestru stranou a snažila se u ní nahmatat pulz. Marně. Totéž opakovala u doktora, který v bezvědomí zasténal. Byl střelený do nohy a někdo mu kolem stehna stáhl hadičku jako škrtidlo. Nejspíš mu to zachránilo život. "Slyšíte mě?" zeptala se a snažila se podvázání utáhnout.

Zvažovala, jestli ho může odtáhnout do bezpečí, když uslyšela klapnout pojistku.

Střelec stál ve dveřích za ní. Izzy ztuhla.

Byl starší než ona – mohlo mu být přes čtyřicet. Měl hnědé vlasy rozdělené úhlednou pěšinkou. Na sobě měl kostkovanou flísovou bundu, dokonce i v tom pekelném vedru. Vypadal... obyčejně. Jako člověk, kterého pustíte v supermarketu u kasy před sebou, protože si nese jenom pár věcí. Jako člověk, který si vedle vás sedne v autobuse, pozdraví a pak vám už dá po zbytek cesty pokoj. Jako člověk, kterého si vlastně vůbec nevšimnete.

Dokud se nevřítí na kliniku se zbraní v ruce.

Izzy si v minulosti už několikrát myslela, že nejspíš zemře. Když neměli jídlo celý týden. Když jim vypnuli topení a teplota klesla k mínus deseti stupňům. Ale jako malá věděla, že vždycky se dá něco dělat: najít jídlo v popelnici u sousedů, spát navlečená do několika vrstev přitisknutá k sourozencům. Jako sestra obelhávala smrt kvůli svým pacientům a připomínala zastaveným srdcím, jak mají tepat, nebo pomáhala plícím dýchat pomocí přístroje. Nic ji ovšem nepřipravilo na tuto situaci.

Chtěla prosit o život, ale nemohla. Třásla se tak mocně, že nebyla schopná zformulovat slovo. Přemítala, jestli ta dívka a ta žena v čekárně přežijí; jestli řeknou novinářům, jak byla Izzy statečná, když vyběhla vstříc střelbě, aby mohla pomoct ostatním. Přemítala, za jako dlouho se to Parker dozví. Přemítala, jestli lidé, kteří by přišli na jejich svatbu, dorazí místo toho na její pohřeb.

"Ustup, ať ho můžu dorazit," nařídil jí střelec a Izzy si uvědomila, že nemíří na ni, nýbrž na lékaře.

V životě přicházejí okamžiky, které vás změní. Jako když Izzy ukradla hotdog na benzince, protože už čtyři dny nejedla. Jako když si otevřela spořicí účet. Jako když před třemi lety vstoupila v nemocnici do kabinky, kde byl Parker.

Nehodlala zemřít bez boje, krucinál.

Vrhla se před doktorovo tělo a rozpřáhla ruce, jako by mohla vytvořit štít.

Střelec se rozesmál. "Mám dost kulek pro oba," prohlásil.

Nemůžu zastavit kulku, napadlo Izzy. Ale můžu mu zabránit, aby ji vystřelil.

Donutila se podívat se mu přímo do očí. Byl jako bazilišek, snadno by se mohla proměnit v kámen. Ale byl to taky střelec na potratové klinice, patrně tedy hájil právo na život. Sebrala všechny střípky odvahy, které zvládla poskládat, a vrhla je proti němu. "Nemůžete mě zastřelit," řekla. "Jsem těhotná." (str. 269-271)

---

Napadá mě, že možná kdybych knihu četla odzadu, tedy jakože chronologicky, možná by se mi líbila mnohem víc a nebyla by tak matoucí. Jak říkám, škoda toho nešťastného pojetí, protože nebýt ten příběh rozbitý na milion kousků, tak byl opět zajímavý a rozhodně nabízel spoustu témat k zamyšlení. Takhle jsem se přistihla, že mě to zhruba od poloviny knihy už moc nebavilo a dočetla jsem ji spíš ze setrvačnosti.

---

"Před deseti lety patřil Hugh mezi desítku policistů, kteří stáli na chodníku, dvaadvacet pater pod Regions Plaza. Upíral oči ke střeše, kde se potácel hubený chlápek ve větrovce. Náčelník na něj mluvil přes tlampač. "Ustupte od římsy," říkal. "Neskákejte."

Hughovi se zdálo, že to poslední, co člověk chce v takové chvíli slyšet, je povel Neskákejte. Jako byste mu do hlavy zasévali to semínko ještě hlouběji, když vy ho přitom potřebujete především od té myšlenky rozptýlit.

"Náčelníku, já mám nápad," ozval se.

A za pár minut už stoupal po schodech z dvaadvacátého podlaží na střechu budovy a kradl se k okraji střechy, kde seděl ten muž. Ale on to nebyl muž. Byl to vlastně ještě kluk. Nanejvýš osmnáctiletý.

Hugh se posadil vedle něj, ale díval se na druhou stranu, od římsy na střechu. Zapnul diktafon v kapse. "Ahoj," pozdravil ho.

"Poslali vás sem?"

"Ne, přišel jsem sám, protože jsem chtěl."

Kluk se na něj zadíval. "A jen tak čirou náhodou na sobě máte uniformu."

"Já jsem Hugh. Jak se jmenuješ ty?"

"Alex."

"Můžu ti vlastně tykat?"

Kluk pokrčil rameny. Vítr mu čechral jemné vlasy.

"Jsi v pohodě?"

"Vypadám tak?"

Hugh si vzpomněl na vlastní pubertu a jak vyváděl. Bex jednou nevydržela a prostřela ještě jeden talíř. To je pro tu tvoji náladu, prohlásila, a klidně ji tu pak se mnou nech, až dojíš.

Hugh si všiml barev trička fotbalového týmu vykukujícího klukovi zpod nedopnuté větrovky. "Ole Miss, jo?"

"Jo, a co jako?"

"No protože jestli fandíš těmhle vokurkám, tak tě z tý střechy srazím snad sám."

Kluk se překvapivě rozesmál. "Kdybych fandil těmhle vokurkám, tak už jsem dávno skočil."

Hugh si poposedl pohodlněji, jako by měl spoustu času, a začal povídat o tom, kdo vystřídá jejich quaterbacka, až dostuduje. Jako by byli jenom dva kluci, co si přišli pokecat.

Uplynulo pár hodin. "Napadlo tě někdy, proč patra nejsou to samý jako podlaží?"

"Ne."

"To jako že to druhý se počítá od podlahy?"

Hugh se zasmál. "Jseš docela chystrej," prohodil.

"Kdybych měl čtvrťák, kdykoli mi tohle někdo řekne," poznamenal Alex, "tak mám dneska už čtvrťák."

"To se mi nechce věřit. Prosím tě, je s tebou sranda, jseš chytrej a nefandíš vokurkám. Určitě si teď o tebe už někdo dělá starost."

"Ne," zajíkl se Alex. "Vůbec nikdo."

"Omyl. Já jo."

"Vždyť mě vůbec neznáš."

"Vím, že mi už před hodinou skončila služba," prohodil Hugh.

"Tak běž domů, ne?"

"Já bych tu radši zůstal. Víš, on je ten tvůj život důležitej," řekl na to Hugh. "Nebudu ti tvrdit, že vím, co se s tebou všecko děje, Alexi. A nebudu z tebe dělat hlupáka tím, že bych to vůbec říkal. Ale vím natuty, že ty nejpříšernější dny, co jsem zažil, vystřídaly vždycky pak ty lepší."

"Hele, zejtra ze mě nebude gay o nic míň než dneska. Trvalo mi patnáct let, než jsem na to přišel, a další dva, než jsem našel odvahu to říct našim." Alex popotahoval nitku v džínách. "Vyhodili mě z baráku."

"Jestli nemáš kde bejt, tak ti můžu pomoct. A jestli si potřebuješ pokecat, na to ti taky někoho najdeme."

Alex klopil oči do klína. "Škoda, že táta není jako ty," řekl tiše.

"To je od tebe moc milé," poděkoval Hugh. "Zvlášť když můj vlastní táta byl to největší hovado pod sluncem."

Kluk prudce zvedl hlavu. "Co ti provedl?"

"Moc se mi o tom nechce mluvit..., ale asi ti to bude jasný. Takhle, podle mě si nikdo nezaslouží, aby ho furt někdo mlátil. A žádnej rodič by neměl být v jednom kuse v lihu."

"Jak jsi... Mluvíš s ním ještě?"

"Ne," odpověděl Hugh. "Když jsem se odhodlal říct, co se děje, našel jsem lidi, co mi byli ochotní pomoct. Poradili mi a podpořili mě." Podíval se Alexovi do očí. "A ukázalo se, že svět je mnohem lepší než můj fotr."

Poprvé po dvou hodinách k němu Hugh natáhl ruku. Alex se na ni podíval a pak se jí chytil. Hugh stáhl kluka od římsy a sevřel ho v náručí.

Teprve o týden později si náčelník Monroe zavolal Hugha do kanceláře a oznámil mu, že ho doporučil jako kandidáta na výcvik policejních vyjednavačů. "Máte pro to přirozený talent," prohlásil. "To, co jste předvedl na té střeše s tím klukem..." Ukázala na přepis Hughova digitálního záznamu rozhovoru s Alexem. Hugh už se otočil k odchodu, když ho náčelník zavolal zpátky. "O vašem otci jsem neměl tušení. Je mi to líto."

Hugh se zastavil ve dveřích. "Můj táta byl ten nejlepší chlap pod sluncem. V životě se nedotkl ani kapky alkoholu, náčelníku." Pokrčil rameny. "Jenom jsem tomu klukovi dával naději." (str. 149-152)