V únoru šla Rebi do sebe a snažila se dát aspoň trochu do latě. Jakože nevyžírat (a hlavně si nepéct) tolik moučníků jako v lednu a začít pravidelně alespoň každý všední den chodit na procházky. Ze začátku jsem chodila jen k našim a zpět, ale koncem měsíce už jsem se časově trefovala i na venčení s chlupáčem (a nemyslete si, i když je to čivava prťavá, klidně vydrží venku pobíhat třičtvrtě hodiny až hodinu a únava na něm není rozhodně znát, spíš naopak, po návrat domů se vrhá na hračky a chce zápasit – tajně ho podezřívám, že má někde uvnitř schovaný setrvačník, který se venku na vycházce natáhne :o). Samozřejmě vím, že to není žádný zázrak, ale oproti lednovému válení doma je to pořád posun k lepšímu a k velkým cílům se vždycky kráčí malými vytrvalými krůčky :o)

  

Ani v únoru nechyběla sněhová nadílka, takže vycházky byly o to malebnější :o)

   

Vlevo čivaví bojová póza, vpravo už jen smířlivé ožužlávání :o)

Taky jsem se snažila zařadit aspoň dvě porce čerstvé zeleniny a ovoce denně. Pitný režim zvládám, ale s tímhle mám fakt problém a mám tendenci zapomínat (nebo jsem lenivá) dělat si zeleninové přílohy k snídani či ovocné svačinky (jo, když mi to někdo nachystá a strčí pod čumák, tak to s chutí spořádám, ale jinak...), takže jsem se snažila na to v únoru víc myslet a nebýt líná :o). Krom toho jsem si slušně zažila rituál suchého kartáčování jako něco rozmazlovacího a relaxačního a po asi třítýdenním odhodlávání jsem si nalakovala nehty na nohách, takže vypadám zase víc jako žencká :o)

 

Když už jsme u toho sebezušlechťování, vyvěsila jsem si nad pracovní stůl i pár důležitých hesel (čímž ještě jednou a oficiálně děkuji MoWovi za bezva e-mailový pokec :o)

A co jsem jinak v únoru dělala? Ještě jeden víkend jsme byly s mamkou tvořivé a šily jsme, výsledkem je široká paleta povlaků na můj malý pohankový spací polštářek :o).

   

Taky jsem znovuobjevila mamky starý tablet a začala ho používat jako čtečku e-knih společně se stojanem. Normálně čtu e-knihy na mobilu (při cestách a tak), ale protože na home office vyřizuju na mobilu přepojené pracovní hovory a každý týden na něm mám hodinu angličtiny, vybíjí se mi mnohem rychleji, než jsem byla zvyklá, a tak se mi ho nechtělo vybíjet ještě i čtením e-knih, když mi tu v šuplíku leží tablet. Byl to nakonec geniální nápad, ze kterého jsem měla fakt radost. Tablet je to sice stařičký a člověk se s ním nesmí připojit na internet, protože to pokaždé chudák ze všech těch aktualizací zkolabuje, ale na koukání na filmy či seriály, kvůli kterému si ho beru k babičce, abych nemusela tahat noťas, nebo na čtení e-knih je perfektní a v únoru jsem také jeho zásluhou přečetla pět knížek (jinak se mi totiž doma do e-knih moc nechtělo, přestože jich mám nasyslených už docela dost, ale na tom pěkném velkém displeji to najednou bylo něco úplně jiného :o). Nebýt tabletu a čtyř hodin ve vlaku, rozhodně bych toho tolik nepřečetla (i když jednu knížku jsem dočetla hned 2. února, takže byla spíš ještě lednová), protože kvůli pravidelným odpoledním procházkám jsem už přece jen neměla tolik "volného" času jako v lednu. Stejně tak jsem nestíhala ani tolik koukat na seriály a filmy. Ve výsledku z toho mám lehce schizofrenní pocit – chci dělat něco pro sebe a víc se hýbat, ale zároveň se mi i líbilo mít víc času na čtení a sledování filmů a seriálů, ach jo. Člověk zkrátka nemůže mít všechno.

 

Staronový parťák na e-knihy :o)

Jinak co se filmů týče, za zmínku určitě stojí Bílé noci s Michailem Baryšnikovem. K tomuhle filmu se pojí poměrně vtipná historka – pokaždé, když jsem viděla videoklip k písničce "Say you, say me" od Lionela Ritchieho, vždycky se mi líbila ta taneční sekvence a říkala jsem si, že to vypadá jako z nějakého filmu, no a až letos v únoru jsem zcela náhodou (ne že bych po tom předtím nějak intenzivně pátrala :o) zjistila, že je to právě z filmu Bílé noci, na který jsem se pak koukla a měla jsem na chvíli období menší adorace Michaila Baryšnikova :o). Hned při úvodní scéně z baletního představení mi totiž doslova spadla brada nad tou absolutní kontrolou a nad faktem, jak má vymakaný doslova každý sval v těle, neuvěřitelný atlet v úžasné formě (a to mu v té době bylo nějakých 37 let). Probrouzdala jsem pak samozřejmě většinu interview, co jsem na youtube našla, a zjistila jsem, že ve filmu bylo celkem dost prvků z jeho života (taky studoval balet v Leningradu, taky emigroval...) a že je to sympaticky skromný chlapík (nikdy se nepovažoval za nejlepšího tanečníka své doby, říkal, že každý má svůj způsob, jak se v tanci vyjádřit, někomu jdou lépe skoky, někdo má jiné prostředky), který miluje umění ve všech jeho formách a oplývá milou životní moudrostí a tolerancí. Taky bych řekla, že na něj sedí ono filmové "jsem Rus, ne Sovět", protože se nechal slyšet, že pořád udržuje kontakt s kulturou své vlasti, s lidmi, literaturou a tak, nikdy se nezbavil svého přízvuku (prý celý život mluví a čte v angličtině i ruštině) a při rozhovorech mluví pomalu a občas hledá slova (skoro jako já při našich angličtinářských hodinách :o). Nejvíc fascinující mi ale přišlo, že pořád tvrdě trénuje, prý každý den ještě někdy i ve svých šedesáti letech, tanec je zkrátka jeho život a jeho láska k němu čiší ze všech jeho pohybů, díky čemuž si myslím, že mě tak bavilo se na to dívat, tedy krom mé všeobecné slabosti pro profesionály v jakémkoli oboru a faktu s jakou lehkostí, přesností a elegancí Michail Baryšnikov tančí :o)

V únoru jsem taky viděla docela temné krimi Noční lovec, na které mě přivedla mamka a kde k mému překvapení hrál jednu z hlavních rolí Henry Cavill (a při svém loňském cavillovském filmovém maratonu jsem ho evidentně nějak přehlédla), a úžasnou novou pohádku, resp. fantasy Princezna zakletá v čase, za kterou moc děkuji Barjoze, že se se mnou i v téhle nekulturní době podělila o svůj kinozážitek :o). Ze seriálů jsem pak konečně zkoukla Boženu – k té řeknu asi jen tolik: ano, to neoholené podpaží tam bylo :o), ano, víc se mi líbila mladší verze v podání Anny Kameníkové a hlavní důvod humbuku kolem sexuálních scén a nahoty vidím především v tom, že v téhle podobě bude asi lehce kontroverzní pouštět to dětem coby výukový materiál ve škole :o) – a pak jsem stihla ještě seriál Dash & Lily, na který mě navnadila Myfantasyworld a který byl milý a líbil se mi i navzdory tomu, že už je dávno po Vánocích, nemluvě o tom, že dvacetiminutová stopáž epizod byla ideální do obědové pauzy :o)

Předposlední víkend jsem navíc stihla jubilejní a silně explozivní návštěvu u Barjohových (Tlapkovi vědí, o čem mluvím :o). A bylo to zase tak báječné jako vždycky – byla čína, byl uklizený pokojík od Starší, nachystané ležení, které Choť vtipně nazval Záhořovým ložem, byť teda mně se tam spí pohodlně a dobře, v sobotu byly řízečky s bramborovým salátem (taky dobrota :o), naporcovali jsme přivezený cheesecake, protože když narozeninová oslava, tak s dortem (kvůli němu jsem aspoň vyzkoušela cestování s fungl novým turistickým 30l batohem místo kufru, abych měla volné ruce :o), a udělaly jsme si asi tříhodinovou procházku, aby nám slehlo, při níž jsme zabloudily i na hřbitov (jsem ráda, že Iva sdílí mou slabost pro kostely a hřbitovy :o), a celým víkendem vybuchovala záludná koťátka :o). Ano, vážení přátelé, troufám si tvrdit, že jsme propadly nové společenské hře s názvem Výbušná koťátka, která je něco mezi Černým Petrem a Prší, herní karty mají roztomilé ilustrace a vtipné popisky a velice rychle při ní vznikají ikonické hlášky jako: "Nene." :o). Vznikaly také nejrůznější aliance, tikající výbušná koťátka se strategicky vracela do balíčku na přesně odpočítané místo (aby se vzápětí ukázalo, že se dotyčný přepočítal a karta na sestru NEvyšla :o), zkrátka celkově se mastilo a bojovalo o přežití hlava nehlava (v pátek jsme se rozkoukávali a ujasňovali si pravidla, ale v sobotu jsme vydrželi explozivně hulákat až do půlnoci :o). Byla to neskutečná prča, čímž děkujeme za úžasný vánoční dárek, a myslím, že budu mluvit i za Ivu, když řeknu, že k dokonalosti chybí už jen jediné – zahrát si Koťátka v komplet sestavě, tzn. i s Tlapkovými :o). To bude teprve jízda!

 

Jinak víkend s tak úžasnými lidmi opět nechutně rychle utekl (a to i když jsem se ho snažila natahovat o spoj pozdějším odjezdem :o(, ale aspoň máme v současném lockdownovém psychu na co vzpomínat (a to nemluvím o tom, že jsem dostala na cestu domů poslední porci Ivy výborné číny, na které jsem si lehce nostalgicky pochutnala v pondělí k obědu :o)

   

Procházka kolem řeky nás zcela náhodou zanesla ke kostelu sv. Mikuláše...

  

...a na plzeňský Slavín :o)

  

Únor pak skončil pozitivně tím, že se bráchovi podařilo opravit moji rozbitou skříňku, kterou jsem si v listopadu nechala přepadnout na hlavu, a společnými silami jsme ji nainstalovali zpět jako nástavec na knihovny do obýváku, přičemž jsme ji po celé délce podložili překližkou, tak snad už se nebude tak prohýbat a dvířka nebudou drhnout, aby mě to opět nelákalo cokoli vylepšovat :o). Mimochodem trochu se mě dotklo, když se bráška během oné asi hodinové instalace nechal několikrát slyšet, že jako ať už se snažím nic nerozbít :o). Vysvětluju si to tak, že už nám dochází materiál na případné další opravy, nikoli že už se mnou brácha ztrácí trpělivost :o). Tedy ne že bych se teď o víkendu pořádně nezapotila, když jsem do nástavce skládala zpět všechna svá puzzle – neustále jsem měla pocit, že ta potvora skříňka každou chvíli přepadne, takže adrenalin udělal své a já skříňku nepustila ani na chvilku z rukou, resp. pořád jsem se ji snažila za něco přidržovat, čistě pro jistotu :o)

 

Jo a jinak mi koncem února dorazila ještě i nová barová židle (nutné to vybavení, abych dosáhla na nejvyšší skříně při utírání prachu apod. :o), kterou jsem objednávala začátkem ledna, neb u té předchozí dřevěné se mi vloni při věšení obrazů v ložnici podařilo svojí váhou při sestupu zlomit jednu z příčných šprušlí a židle se pak malinko viklala – sice ne nijak výrazně, ale přitom jaká jsem poslední dobou chramlavá, jsem měla strach, abych z ní při svém šplhání s prachovkou někde nespadla. Nový model je z nerezu a jako bonus má měkký podsedák z umělé kůže, ze kterého na rozdíl od tvrdého a hranatého dřeva nemám modřiny na holeních, když se na něj opakovaně sápu :o). Mimochodem hned následující den po odeslání objednávky si e-shop ještě pro jistotu ověřoval, jestli jsem to s tou barvou myslela vážně :o). Probíhalo to asi následovně – chlapík z e-shopu (opatrně, aby neurazil): "Hm, a ta barva je tedy opravdu číslo xyz? Víte, ona je taková..." (marně hledá slova), já: "Jedovatá?" a pán z e-shopu pořád trochu nevěřícně: "No, taková dost reflexní." a já na to: "To je v pořádku. To je přesně ona!" :o). Ve výsledku mohla být klidně ještě trochu světlejší a jedovatější (resp. reflexní), ale jinak dobrý, docela se mi hodí k podsedákům, co mám na židlích v kuchyni :o)

   

S obrovskou krabicovou matrjoškou jsem měla trochu déjà vu :o)