Ani se mi nechce věřit, že už za sebou máme čtvrtinu letošního roku. Tři měsíce v kuse, kdy jsem každičký pracovní den byla na home office. Navíc jsme v březnu "oslavili" rok s COVIDem, že :o(. A musím říct, že už jsem to na sobě začala nějak pociťovat. Snažím se podmínky lockdownu dodržovat už víc než půl roku, jakože nikde zbytečně netrajdám, a když už, tak se snažím minimalizovat rizika, poctivě nosím roušku, resp. respirátor, a tak, takže už si to nejspíš začíná vybírat svou daň (o tom, že si občas připadám jako jediný pitomec široko daleko, který se snaží chovat zodpovědně, ani nemluvě). Ale pravdou je, že na kolena mě opravdu dostalo až ono neustálé březnové přitvrďování opatření, kdy nás zavřeli do katastru obce, resp. okresu – to byl poslední hřebíček do rakve a fakt to na mě nepůsobí psychologicky dobře :o(. A víte, jak poznáte, že už jde vážně do tuhého? Když začnou obchody v rámci svých reklam inzerovat jako výhodu možnost při nákupu volně dýchat, tedy nakupovat bez roušky (v tomto případě on-line na DM shopu :o(.

Lockdown na mě začal fakt brutálně dopadat někdy od půlky března (tedy zhruba po dvou týdnech vládních tvrďáckých nařízení). Měla jsem pocit, že to snad nikdy neskončí, že jsme navždycky uvízli v tomhle vzduchoprázdnu, odříznutí od světa, izolovaní. Že už se nikdy nic nevrátí do normálu. A mantra našich vládních představitelů: "Vydržte to dva, tři týdny, pak už to bude lepší.", která plynule trvá už několik měsíců, taky nijak zvlášť nepomáhala. Nějak jsem zkrátka ztratila ono světlo na konci tunelu. Protože co si budeme povídat, kdyby aspoň všechna ta super tvrdá opatření vedla k nějakému viditelnému nebo vyčíslitelnému zlepšení... Problém podle mě vězí v tom, že u nás se s tou mrchou COVIDem vlastně ani moc rychle skoncovat nechce. Proč taky? Vždyť je to báječný byznys. Nejdřív dezinfekce a roušky, potom respirátory, teď vakcíny a testy. Nemluvě o tom, že nouzový stav je skvělý na nákup všech možných nepotřebných či předražených věcí bez nutnosti se komukoli ze svého výběru zodpovídat, takže v našem korupcí a klientelismem prolezlém státě ideální příležitost se napakovat i s kamarády. Upřímně ani nechci vědět, kolik peněz ze státního rozpočtu, tedy z našich daní, už za tu dobu vyletělo oknem na zbytečnosti :o(. Štve mě a je mi za to hanba, že se teď naplno ukazuje, jaká jsme vlastně kokosovka a jak u nás nic nefunguje, a na rozdíl od jiných států, u nás krize jen odhalila v plné nahotě, jak se věci mají, a že naše politiky zajímá jen jejich vlastní prospěch, příp. šarvátky o moc, a nikoli jejich voliči nebo nějaký veřejný zájem. Protože když se chce, všechno jde – viz třeba Portugalsko, kde se z nejhoršího místa zvládli vyhrabat za dva měsíce – a my se v tomhle srabu babráme už přes půl roku a pořád jsme "best in COVID" :o(

Ano, chápete mě dobře, jsem čím dál víc nasraná a upřímně řečeno ze mě tohle všechno začíná dělat rebela, který už vůbec nemá touhu nějaká opatření dodržovat, protože se nezdá, že by měly smysl (takže třeba po ulici, kde nepotkám ani živáčka, nebo míjím lidi s víc než dvoumetrovým odstupem, odmítám mít na hubě roušku, neb mi trochu kazí můj záměr jít se ven nadýchat čerstvého vzduchu). Nemohli by se naši pohlaváři krucinál třeba poradit s odborníky a vymyslet nějaká v praxi lépe proveditelná, logičtější a snáze odkontrolovatelná opatření? Protože je přece samozřejmé zavřít lidi v okresech, ale dovolit jim odletět na dovolenou do zahraničí. A je super lidi testovat, ale neřešit, jak jsou ty testy průkazné. Štve mě ta bezmoc, kdy si s námi vláda dělá, co chce, zakáže nám, co se jim zlíbí, a nemusí se nikomu zodpovídat z výsledků. A štvou mě lidi, protože právě kvůli pitomcům, kteří nepoužívají hlavu a jsou schopní se v davu nahrnout na náplavku nebo kamkoliv jinam, protože je prostě hezky, se to pořád šíří a uvízli jsme v začarovaném kruhu. Ano, chápete správně, že mi dochází optimismus a onen jakýsi vnitřní motor. Mám pocit, že jsou všechny dny stejné a že jsou čím dál kratší. Ráno vstanu, sednu k počítači a pracuju, odpoledne jdu aspoň na chvíli ven a než se naděju, je večer. Dny a týdny mi splývají a je čím dál těžší se orientovat, jestli je úterý nebo březen. Jsem otrávená a tak nějak unavená, ale ne fyzicky, na to mám setsakra málo pohybu (a na pohyb setsakra málo času), nýbrž vnitřně, psychicky. Ve výsledku tudíž, i když pořád chodím na procházky, už z nich nemám nijak zvlášť radost, a po večerech stejně tláskám všechno možné i nemožné, takže je výsledek přinejmenším sporný (a veškeré únorové sebevylepšovací snahy vzaly za své :o(

 

Ještě že máme naše čtyřnohé na canisterapii :o) V tomhle případě mi dělal radost a dokonce i trochu pózoval :o)

  

Vlevo hra na schovku a vpravo zachycena jeho obscese nohama ("Morisi, vždyť jsem mu o těch nohách říkal!")

Posledním zámkem k mému "vězení" byla povinnost prokázat se negativním testem před vstupem na pracoviště, protože v praxi to pro mě znamená, že se v kanclu neukážu, dokud někdo nedostane rozum, neb nevidím důvod, proč bych se měla šťárat v nose (máme samotestovací sady – vypovídací schopnost takového testu raději nebudu komentovat) a plýtvat tak testy a finančními prostředky, když u nás třeba na celém patře nebude ani živáčka a já si tam zaskočím maximálně na dvacet minut něco vytisknout? Jenom kvůli nařízení vlády? Má tohle logiku? Z toho se mi nechce jenom si klepat na čelo, ale rovnou mlátit hlavou o zeď :o(.

Naštěstí teď těch posledních pár slunných dní s nezvykle letními teplotami kolem dvaceti stupňů mi zase trochu dobilo baterky a začínám se pozvolna vracet do normálu a tolik si COVID nebrat. Dokonce jsem měla až takový přebytek energie, že jsem vyrazila na výlet na kole na Hlubokou :o). Jinak kolo jsme s taťkou po zimě zprovoznili už koncem února, když se teploty dostaly na patnáct stupňů, a poprvé jsem na něm letos vyjela už 4. března s daňovým přiznáním v košíku. Sice hned další den napadl sníh a počasí připomínalo spíš apríl, ale i tak to bylo fajn, a i když jsem se toho trochu bála, jakože budu mimo kondici, bylo to naprosto v pohodě, aneb miluju naše město na rovině, kde si i největší lemra jako já nepřipadá úplně marná (na finančák jsem pak musela ještě jednou pěšky, protože byla zima a sníh a mně se podařilo přehodit pozice čísel v částce, což se mi bohužel stává docela často, takže jsem to musela dojet opravit :o). Znovu jsem si na kolo sedla až 25. března, kdy jsem využila nabídku jednoho našeho hodného kolegy, že zájemcům propašuje stravenky před budovu, abychom si nemuseli dělat všichni testy. No a pak toho 30. března jsem si našlápla dvojnásobnou dávku kilometrů na Hlubokou, pro změnu navíc po druhém břehu, aby to bylo větší vzrůšo (což ve výsledku bylo dvojnásob, protože na tomhle břehu není cyklostezka moc dobře udržovaná a místy není vůbec, takže jsem drandila po kamenité polní cestě a modlila se, abych nepíchla :o), ale kupodivu mě ze všeho nejvíc bolela sedinka, a ne nohy (to víte, byly to přece jen dvě hodiny "v sedle" :o)

   

Na Hlubokou po pravém břehu Vltavy :o)

  

  

Viděla jsem i projíždějící vlak a zažila dobrodružství na polních cestách :o)

  

A mnohem častěji byl z tohohle břehu v dálce vidět zámek :o)

  

A co ještě pěkného se mi v březnu podařilo, aby byl aspoň ten závěr trochu optimistický? Složila jsem jedno nové tisícidílkové puzzle s názvem Poklad na dně oceánu. De facto za tři odpoledne a krásně jsem si u toho zarelaxovala (částečně možná i proto, že už jsem delší dobu žádné neskládala, a rozhodně i kvůli tomu, že se mi skládalo skoro samo :o).

 

1. den

2. den

3. den

Přečetla jsem čtyři knížky (takže udržuju letošní měsíční průměr :o), přičemž jsem mimo jiné dočetla i sérii Vřesovských rytířů, s níž jsem nakonec předběhla i taťku, který měl přede mnou dlouhou dobu náskok a já ho teď takříkajíc předběhla v cílové rovince (zbývá mu už jen dočíst závěrečný osmý díl :o). Zkoukla jsem asi dvacítku filmů, z nichž za zmínku stojí Než přišla bouře (v originále trefněji nazvaný Adrift neboli něco jako na širém moři, neseni proudem) se Shailene Woodley a Samem Claflinem, který je inspirovaný skutečnou událostí a na který jsem koukala přímo v televizi, komedie Ladíme! o soutěžení ve zpěvu a capella (a mimo jiné tam byly moc pěkné aranže známých písniček :o) nebo třeba dokument The Dancer o Sergeji Poluninovi (ano, ještě pořád jsem měla záškuby adorace Mishy Baryšnikova a zajímala se tudíž o svět baletu :o), který mi jen potvrdil můj pocit, že z Poluninova tance čiší jakési utrpení či zoufalství (a proto mě sledování jeho tance nikdy moc nebavilo), a ukázal celkem drsnou skutečnost, kam až můžou vést ambice rodičů (přiznám se, že mi bylo Sergeje celkem líto, protože i když má obrovský talent, je vlastně taková ztracená duše). A pěkný byl i Čarovný les (opět se zpívající Annou Kendrick :o), který byl do dvou třetin moc pěknou pohádkou (za mě by tak klidně mohl skončit, že všichni žili šťastně až do smrti :o), a potom se zvrtnul ve stylu skutečného života (aneb proč není vždycky dobře, když Popelka rozumí ptačímu cvrlikání :o), ale i tak byl moc povedený.

Pokračovala jsem taky v koukání na seriály, konkrétně třeba na Ostré předměty, které mě nakonec tak dostaly, že se o nich chystám napsat samostatný článek (přečetla jsem totiž i knižní předlohu), nebo na Vychováni vlky, což bylo moje zatím asi největší seriálové zklamání, protože je to tak dobře natočené, že vydržíte koukat až do konce (všech 10 dílů), jen abyste zjistili, že tvůrci naprosto nevyužili všechen načrtnutý potenciál a neodpoví vám ani na jedinou otázku :o(. A že jich tam v průběhu nastrkali požehnaně – třeba jestli opravdu existuje ten jejich bůh Sol, nebo lidé jen postupně přicházeli na nové planetě o rozum, nebo za tím snad byla ještě nějaká další, temnější síla, jakože bůh je v tomhle případě špatný? Jestli můžou androidi úspěšně vychovávat děti a dát jim i lásku? Jestli musí být matka zároveň i bojovnice (zvlášť pokud jde o přežití na neznámé planetě)? Kdo je vlastně oním vyvoleným podle toho jejich proroctví? A existuje vůbec někdo takový (protože sirotků je tam dvanáct do tuctu)? Možná mě mělo zarazit, když tvůrci seriálu prakticky vyhladili lidstvo hned v prvním dílu :o). Každopádně osobně jsem si připadala zrazená a rozhodně neuspokojená, co se děje a všech těch nezodpovězených otázek týče. Nemám ráda nedokončené a nevysvětlené příběhy, a tohle je přesně ten případ. Navíc jsem z toho měla pocit, jako by tvůrci prostě byli příliš líní vymýšlet nějaké rozuzlení, jako by je zkrátka jen bavilo provokovat všemi těmi otázkami, aniž by na ně byli kdy schopní odpovědět. Takže za mě ve výsledku vyložená ztráta času :o(

Během března se mi taky zcela nečekaně podařilo dopsat všechny (čtyři :o) resty z roku 2019. A kupodivu to nebylo ani takové mučení, jak jsem si původně myslela, ale naopak mi to dodalo krapet naděje, resp. jsem si potom tak nějak začala dělat plány, kam bych se mohla letos podívat – jakože je škoda, že jsem vlastně vloni nebyla na Kleti, ani na Dívčím kameni a že bych to chtěla napravit, resp. že by z toho byla hezká tradice, vyrazit tam každoročně :o), nebo že bych se mohla kouknout aspoň na Purkarec, protože ten je pořád v rámci okresu (na rozdíl od Kleti a Dívčáku). Byla to možná trochu i terapie, protože se jednalo o moc hezké vzpomínky, ke kterým jsem navíc měla tak šikovně sepsané poznámky, že je vlastně jen stačilo uspořádat do vět a dát jim nějakou logickou vazbu a bylo hotovo :o). Přičemž onen milion fotek z výletů jsem vytřídila během telefonních hovorů s kolegyní, které se poslední dobou až nepříjemně protahují (hodinu denně a víc) a vlastně neřešíme nic podstatného, jen se potřebuje vypovídat (byť to teď dost často bylo žehrání na COVID a politiku, což je možná taky jeden z důvodů, proč jsem si to v březnu tak připouštěla k tělu – sama od sebe totiž na zprávy nekoukám a internetové články nečtu, páč se nechci rozčilovat), každopádně jsem z toho začínala být lehce frustrovaná, že jsem každý den ztratila tolik času a vlastně nic neudělala, takže bylo fajn ho využít nějak konstruktivně (pracovat, tzn. formulovat věty, při telefonátech nezvládám, ale koukat na fotky jo :o)

Jinak ještě v únoru jsem si malovala nějaký ten jarní předvelikonoční úklid, ale nakonec z toho z důvodů výše a nedostatečné motivace sešlo. Zvládla jsem jen po víc než roce provozu odmrazit mrazák a vymýt lednici, což i tak považuji za úspěch a měla jsem z toho dobrý pocit (mytí oken a podobné výmysly nechávám zatím výhledově na duben :o).

 

To, že je třeba odmrazit mrazák, jsem si domyslela podle toho, že mi šuplíky už lehce drhly :o)

Jo a posledního března mě kolegové vytáhli na výlet do bledulária neboli do lesa, kde hojně kvetou bledule a který je kvůli tomu vyhlášený přírodní památkou (a naštěstí je tady v okrese, nedaleko Budějovic :o). Bylo opět nádherné počasí, takže jsem si říkala, že by byla škoda sedět doma (nehledě na to, že pohyb potřebuju jako sůl :o), a bylo to moc fajn. Jen mě překvapilo, jak jsou ty divoké bledule ve skutečnosti veliké – ty jejich kalíšky byly buclaté a velké skoro jako víčka od pet lahví :o)