Den čtvrtý: Cordoba a sevillské Španělské náměstí

Ve středu 8. září nás tvrdošíjná paní delegátka neopomněla vzbudit hotelovým telefonem hodinu a půl před odjezdem (už mě s tím začínala štvát, protože bych si klidně tu půl hodinku nebo i déle ještě zdřímla, vzhledem k tomu, že jsem ráno schopná se "vymotat" zhruba za 45 minut včetně snídaně) a o půl deváté ráno jsme z tříhvězdičkového hotelu Luna Arabial v Granadě zamířili k dalšímu cíli, a sice do Cordoby. Než jsme však urazili oněch 166 km, čekala nás neplánovaná zastávka kvůli poruše autobusu, a tak jsme si u benzínové pumpy, která vypadala jako napůl vystěhovaná a napůl vykradená, koupili alespoň něco k pití a k snědku.

S asi hodinovým zpožděním jsme se nakonec do Cordoby dostali a jako obvykle jsme začali společnou prohlídkou historického centra, resp. židovské čtvrti neboli Juderie, s úzkými uličkami a bílými domy ověšenými květinami, mezi jejichž střechami je možné téměř odkudkoli zahlédnout věž katedrály. Cordoba je velice staré město, byla založena Kartaginci, dobyta Římany a po invazi maurů v roce 711 se stala hlavním městem emirátu Al-Andalus. Když pak v polovině 8. století svrhl konkurenční rod dosud vládnoucí Umajjovce, založil v roce 755 jediný přeživší člen tohoto rodu, Abd ar-Rahmán I., ve Španělsku umajjovské království, kterému tento rod vládl až do počátku 11. století. V roce 1236 pak Cordoba padla do rukou křesťanů. Největšího rozkvětu však dosáhla v 10. století, kdy měla téměř milion obyvatel (mezi nimi byl i lékař a filozof Averroes), stovky veřejných lázní, více než tisíc mešit, luxusní paláce, knihovny, univerzitu, kde se překládala díla řeckých a římských učenců, kanalizaci, vydlážděné ulice i pouliční osvětlení, což třeba v Londýně nebo v Paříži znali až o 700 let později.

V rámci "rozchodu" jsem zamířila nejdřív do katedrály nazývané Mezquita, která, jak její název napovídá, byla původně maurskou mešitou a byla postavena v letech 784 až 987 (jednotliví umajjovští panovníci ji neustále rozšiřovali). Vstup do Mezquity včetně pokladny, kde se za 8 EUR kupují lístky, se nachází na Pomerančovém dvoře (Patio de los Naranjos), který je největším a nejstarším (byl založen Abd ar-Rahmánem III. v 10. století) dvorem v Cordobě. Ve 13. století zde rostly palmy, pomerančovníky byly vysazeny až v 15. století a v 18. století k nim přibyly olivy a cypřiše. Mezquita má 19 lodí dlouhých 175 metrů, je široká 135 metrů a s celkovou plochou 2,3 hektaru je třetí největší mešitou na světě. Uvnitř se nachází 856 sloupů z jaspisu, onyxu, mramoru a žuly pocházejících např. i z římského chrámu stojícího dříve na jejím místě (původně měla mešita 1013 sloupů, ale část z nich musela "ustoupit" křesťanské katedrále postavené uvnitř). Já jsem se při bloumání ve zdánlivě nekonečném lese sloupů korunovaných červeno-bílými oblouky, jež údajně měly Abd ar-Rahmánovi připomínat palmy, po kterých se mu ve Španělsku stýskalo, nezmohla na víc než němý obdiv s čelistí spadlou až ke kotníkům a zuřivé mačkání spouště foťáku. A ačkoli jsem po Mezquitě určitě nachodila nějaký ten kilometr, nechtělo se mi z ní vůbec odejít.

Nakonec jsem se s ní přece jen rozloučila a po cestě k nedalekému Římskému mostu (Puente Romano) jsem se ještě pokochala zdánlivou omšelostí její venkovní fasády. Římský most, jehož 17 oblouků se pne přes řeku Guadalquivir, začíná na pravém břehu tzv. Vítězným obloukem a na opačném břehu končí věží zvanou Torre de la Calahorra. Je z něj krásný výhled na město s Mezquitou v čele a také na pozůstatky vodních mlýnů v korytě řeky, které byly součástí zavlažovacího systému.

Od Římského mostu jsem měla namířeno do córdobského Alcazaru neboli arabského obytného hradu (arabsky al-kásr), ale plány mi zkřížila otvírací doba – celý Alcazar včetně zahrad nám kvůli nějaké slavnosti zavřeli doslova před nosem, což mě hodně naštvalo, protože kdyby nám to paní delegátka, která to věděla, bývala řekla, zamířila bych nejdřív do Alcazaru a až potom na most. Takhle nám zbývala ještě hodina volna, kterou jsme strávili posedáváním v parku :o(

Z Cordoby jsme se následně rozjeli do 138 km vzdálené Sevilly, kde nás kromě ubytování čekala ještě krátká prohlídka tzv. Španělského náměstí (Plaza de España), jehož úkolem bylo reprezentovat zemi v rámci Ibero-americké světové výstavy v roce 1929. Španělské náměstí je překvapivě půvabným místem, které mi svojí polohou uprostřed Parku Marie Luisy připomínalo zapomenuté království (popravdě s rozlohou 5 hektarů by klidně mohlo být samostatným městským státem). Tohle půlkruhové veřejné prostranství (zavírá se až ve 22 hod.) o průměru 200 metrů tvoří souvislý komplex budov s arkádovými chodbami, široké promenády a 515 metrů dlouhý vodní kanál, přes který vede čtveřice mostů symbolizujících 4 starověká španělská království: Kastilii, León, Navarru a Aragon. Uprostřed náměstí je potom kašna a jeho stěny jsou lemovány řadou zdobených kachlíkových lavic reprezentujících jednotlivé španělské provincie řazené v abecedním pořadí.

Ze Španělského náměstí jsme už zamířili rovnou do nádherného čtyřhvězdičkového hotelu Andalusi Park, který nezapřel inspiraci Alhambrou (alespoň jsem si konečně mohla vyfotit Lví kašnu :o) a kde jsem ještě před večeří stihla bleskovou koupačku ve venkovním bazénu (během cca půl hodiny zbývající do večeře). A pak už nás čekala výborná večeře servírovaná formou švédských stolů – u mě zvítězil úžasný rybí steak bez kostí s grilovanými bramborovými lupínky a ledový salát s lehce nakyslým salátem mrkvovým, přičemž na prostřených stolech na nás číhaly roztomilé "zubaté" housky připomínající ježky. Pak už jsem jen využila služeb prostorné koupelny a spokojeně se uložila do postýlky k zaslouženému spánku.