Muckací plyšový mončičák
8. 11 2010 | 19.25
Moje cesta do Španělska mě přiměla zamyslet se nad tím, jak vlastně působím na své okolí. Vím, že vypadám na míň, než kolik mi ve skutečnosti je. Běžně se stává, že mi prodavačky, úředníci nebo běžní kolemjdoucí, kteří mě osloví, bez uzardění tykají. Už jsem si na to více méně zvykla, někdy mě to rozesměje, někdy se to docela hodí (třeba když jdete do kina na animovaný film a v sále sedí samé děti, není na škodu vypadat mladší :o), ale jsou chvíle, kdy mám chuť přilepit si na čelo lístek s mým skutečným věkem (nevěřili byste, jaký může být problém snažit se vyřídit reklamaci bez "dospělého" doprovodu!).
Trochu mě ale překvapilo, kolik lidí z našeho zájezdu mě během velice krátké doby "adoptovalo" – rekapitulace: jeden pár sympatických moravských důchodců ve věkové kategorii 70+ (jejich starostlivé "Tak co, vy náš sirotečku?" bylo zkrátka k zulíbání, navíc mají vnučku, která se jmenuje stejně jako já :o), dvě dámy ve středních letech ze Slovenska (s těmi jsem vyrazila do přístavu v Benalmadeně v pondělí večer a byly to ony, kdo si o mě dělal starosti co se týkalo mého výletu do Malagy na vlastní pěst a po mém návratu překvapeně konstatovaly "Ty jsi taková samostatná." :o) a jedna zdravotní sestra z Prahy v důchodu. Připadala jsem si jako nějaký neoficiální maskot zájezdu – roztomilý, plyšový, jen ho obejmout, pomuckat, pošišmat...
Byla to docela legrace :o)