Termín "rodič-vrtulník" poprvé použil v roce 1969 americký lékař Haim Ginott ve své knize o rodičích a teenagerech, v níž si dospívající postěžovali, že rodiče kolem nich krouží jako helikoptéry a nedopřejí jim prostor k samostatnosti. Nezvyklé přirovnání se později stalo natolik populárním, že se zapsalo do slovníků jako regulérní název stylu rodičovské výchovy. A v poslední době se skloňuje velmi často, rodičů "vrtulníků" totiž přibývá a odborníci upozorňují na možné negativní důsledky, které tento styl výchovy může přinést.

"Rodiče, kteří své děti přehnaně kontrolují, to myslí velmi dobře, prostě je chtějí podporovat a být tu pro ně," cituje The Guardian spoluautorku výzkumu Nicole Perry z univerzity v Minnesotě. "Ovšem aby si dítě vypěstovalo emocionální a sociální dovednosti, rodiče by mu měli umožnit prožít paletu různých emocí, dát mu prostor, aby se snažilo zvládnout své emoce samo, a pomáhat mu až ve chvíli, kdy na to samo nestačí."

Jak tedy rodičovskou péči vybalancovat? Rozhodně nejde o to děti odbývat – rodiče jim mají věnovat dostatek pozornosti a být na dosah, když je děti potřebují. Nebrat jim ale věci z rukou, neumetat cestičku, nepřenášet na ně vlastní úzkosti a nechat je, ať si prožijí i zklamání, ztrátu nebo selhání. V životě, jako když to najdou.

Zaujalo mě na "Rodiče vítáni"