31. 10 2018 | 08.03
Otázka, kdy je vhodné začít učit své dítě cizí jazyk, je velmi aktuálním tématem. Začít již v mateřské škole, nebo to nechat až na dobu, kdy bude dítě navštěvovat základní školu?
Je jasné, že děti a mladší lidé se cizímu jazyku učí rychleji a snadněji, než je tomu u dospělých a starších lidí.
Umět mluvit cizím jazykem co nejdříve je snahou nejen dětí, ale v současné době i jejich rodičů, kteří se bojí, aby jejich dítě nebylo v životě ochuzené o dobrou práci, kde cizí jazyk samozřejmě vyžadují, rodičů, kteří chtějí, aby se jejich dítě bez problémů dorozumělo na zahraničních dovolených, v restauracích, hotelech či obchodech, rodičů, kteří chtějí, aby se jejich dítě nemuselo bát cestovat kvůli tomu, že se v zahraničí nedomluví.
Nejsilnější motivaci učit se a poznávat cizí řeč je právě v předškolním věku. Na základní škole děti již tuto motivaci ztrácejí.
Navíc děti, které začnou s cizím jazykem již v mateřské škole, se nebojí cizí jazyk používat, zatímco starší školní děti už se často ostýchají a bojí se, aby to, co řeknou, bylo správně.
Objevují se dokonce i názory, že s výukou cizího jazyka je dobré začít prakticky už od narození, protože dle nejnovějších výzkumů je malé dítě přímo "naprogramováno" na osvojování řeči nejen mateřské, ale i cizí.
Zhruba do šesti let se dítě učí přirozeně, spontánně, jako když se učí mateřský jazyk. Neuvědomuje si, že slyší nějaký cizí jazyk, vnímá ho jako jazyk mateřský. U dítěte se dotváří většina nervových spojů v mozku. Po šestém roce se tato schopnost vytrácí a dítě se začíná učit systematicky. Do patnácti let věku dítěte se pak dokonce mluví o tzv. "kritickém období pro osvojení jazyka".
Podstatou je, aby se děti neostýchaly používat cizí jazyk. Mluva cizí řečí by pro ně měla být přirozenou záležitostí.
V takto nízkém věku si děti s jazykem často hrají a pokoušejí se zvýšit své jazykové schopnosti přenášením toho, co se již naučily, do jiného kontextu, vymýšlejí si nová slova nebo výrazy. U dětí předškolního věku nejde o formální učení cizího jazyka, ale spíše o tzv. "nepřímé učení" – děti se neučí slovíčka, fráze nebo vazby jako samostatné prvky, ale zajímají je příběhy, kterým se pokoušejí porozumět, opakují zvuk nových slov, baví je písničky a říkanky, mají rády pohyb. Imitují hlasy postav ze scének s velmi dobrou výslovností. Děti se tak učí jakoby nevědomky. V herních situacích přijímají cizí jazyk jako svůj vlastní. Snaží se porozumět tomu, co slyší – uvažují o tom, co by to mohlo znamenat. K tomu jim napomáhají obrázky, kresby, mimika, gestikulace či jiné vizuální pomůcky. Základem je pak neustálé opakování.