Jak to tedy s těmi bedlami opravdu je? Máme se bát je sbírat? Vždyť bedla byla až donedávna považována z hlediska konzumace za poměrně "bezpečný" druh, u něhož hrozí jen malé riziko záměny za jedovatou houbu.

"Houby s českým jménem bedla patří do dvou skupin. První, daleko početnější (u nás několik desítek druhů), jsou drobné bedly z latinského rodu Lepiota. Slováci mají pro ně výstižné jméno bedlička. Z druhů tohoto rodu není jedlý žádný a naopak patří sem některé i prudce jedovaté druhy (např. bedla chřapáčová nebo bedla pleťová).

Pro houbaře jsou zajímavější masitější bedly z rodu Macrolepiota. Sem patří i nejznámější bedla vysoká nebo bedla červenající. Tyto druhy jsou - kromě velkých plodnic - typické pohyblivým prstenem, který se dá volně posouvat po třeni. Druhy, jejichž dužnina na řezu nemění barvu, například bedla vysoká, jsou z hlediska kulinářského použití naprosto v pořádku.

Problémy jsou však v příbuzenstvu bedly červenající (Chlorophyllum rhacodes). Už před pěti lety se o této bedle i díky mediím hojně diskutovalo a spekulovalo se, zda může způsobit otravu - po konzumaci červených bedel se totiž v několika případěch vyskytly případy žaludečních a střevních problémů. Nešlo sice o pravou otravu, ale o individuální alergickou reakci, pro postiženého však velmi nepříjemnou. Důvod je jednoduchý – červenajících bedel totiž u nás rostou tři druhy – kromě pravé bedly červenající také bedla šedohnědá a bedla zahradní (Chlorophyllum rhacodes var. hortensis).

A právě posledně jmenovaná je, respektive může být příčinou zdravotních obtíží. Od bedly červenající, která dorůstá do výšky asi 10-12 cm, se liší především mohutnějšími plodnicemi s výraznou hlízou na bázi třeně, velkými šupinami na povrchu klobouku, které výrazně kontrastují s jeho světlejším povrchem a růstem (často v trsech) na humózních stanovištích, jako jsou kompost, tlející organická hmota, vysoká vrstva tlejícího listí a podobně. Na bedlu zahradní je proto třeba si dávat pozor, u citlivějších jedinců opravdu může způsobit trávicí obtíže."